NP č.391 > ReferátÚsvit nového člověkaTomáš Malík

S novým rokem přitvrdily reformy současné vlády. Jejich leitmotivem jsou razantní škrty. Co dalšího přináší sociální reforma kromě neadresných slibů o rozhýbání pracovního trhu a konečného řešení zneužívání sociálních dávek?

 

Člověk, jenž přišel o práci, se mohl donedávna spolehnout na nijak štědrou, ale dostačující finanční pomoc ze strany státu, která mu umožnila překlenout dobu, než najde nové zaměstnání. Omezený čas hájení je ale zřejmě definitivně u konce, a nezaměstnaným tak přibude další starost: jak obhájit před státem svůj vlastní status? Dostává se jim totiž jednoznačného vzkazu. Ztráta zaměstnání je individuálním pochybením. A takové musí být napraveno stůj co stůj.

Viditelné je to zejména na novele zákoníku práce. Ta ukládá po dvou měsících čerpání podpory v nezaměstnanosti povinnost odpracovat pro obec bezplatně 20 hodin týdně. Pro koho bude půlúvazek „zametání chodníků“ neslučitelný s hledáním nového zaměstnání, bude mít smůlu. Poněkud škodolibě působí rovněž zdůvodnění dalšího opatření. Na tzv. doplatek na bydlení, který pro mnoho desítek tisíc chudých rodin znamená jedinou možnost, jak zaplatit nájemné, bude nově nárok jen po dobu sedmi let (viz NP 381). Ve vládních materiálech k sociální reformě se přitom dočteme, že to povede k žádoucímu rozproudění trhu s byty po chudých lidech a zároveň k rozvoji solidarity a pomoci v rámci rodiny. Ty, kteří nebudou mít dostatečně solventní a chápavé příbuzné, pak zřejmě bude čekat ulice.

 

Zaměstnat poštu

Jednou ze zásadních novinek je tzv. systém DONEZ, neboli DOcházka NEZaměstnaných. Vybraní lidé, u nichž je podle poměrně nejasných kritérií větší pravděpodobnost souběžného zaměstnání „na černo“ a čerpání dávek, musí od října minulého roku dvakrát týdně navštěvovat nejbližší poštu. Zde se podrobí evidenci poštovních úředníků a současně se dozví termín další nucené návštěvy. Ten je vybrán náhodně, zřejmě proto, aby si lidé bez práce odvykli luxusu plánovat věci dopředu, učili se flexibilitě a zároveň se plně soustředili na napravení svého nežádoucího statusu nezaměstnaného. Kdo se na poštu v určený čas s třicetiminutovou tolerancí nedostaví, je považován za osobu zneužívající sociální dávky a jejich výplata mu bude pozastavena.

Za podobnými opatřeními lze hledat snahu zásadně překódovat vnímání situace člověka postiženého ztrátou zaměstnání. Jako by se úloha státu přesouvala od minimalizace rizik vyplývajících z nerovného postavení člověka na trhu práce k pozici moralizujícího soudce, který dává nezaměstnaným pykat za jejich údajné selhání. Místo mnohdy nezbytné překlenovací pomoci přichází pouhá samoúčelná kontrola hraničící s šikanou. Kancelář ombudsmana ostatně v této souvislosti každý měsíc eviduje desítky stížností nezaměstnaných, kterým nová povinnost zabraňuje účastnit se přijímacích pohovorů, stejně jako jiným neúměrně zatěžuje jejich napjatý rozpočet cestováním k nejbližší poště.

Co na tom, že se vlivem strukturálních změn v evropském prostoru od 70. let minulého století ustálila 10% nezaměstnanost coby faktická norma, a dnes tak připadá v ČR na jedno volné pracovní místo v průměru více jak 14 nezaměstnaných (prim vedl v roce 2011 okres Třebíč s poměrem jedno místo na sedmdesát nezaměstnaných). Vláda tento nedostatek přehlíží a místo využívání nástrojů aktivní politiky zaměstnanosti spolu s důsledným postihováním firem, které šetří na povinných odvodech – neboli skutečných viníků existence fenoménu práce „načerno“ – raději perzekvuje celou pětinu všech nezaměstnaných, kteří budou do systému DONEZ zapojeni.

Otázka, do jaké míry pomůže podobná procedura samotným nezaměstnaným, se stává bezpředmětnou. Navzdory sebevědomým tvrzením ministra Drábka přitom DONEZ nepřinese ani žádné skutečné úspory. Z materiálů samotného ministerstva plyne, že za první dva měsíce provozu došlo v souvislosti s porušováním pravidel kontroly k zahájení 800 správních řízení vedoucích k odebrání dávky. Vzhledem k výši dávek může jít o maximální úsporu v rozmezí 10 až 20 milionů korun ročně. Kontrakt na zajištění agendy související s kontrolou nezaměstnaných přitom přinese České poště ročně téměř 117 milionů ze státního rozpočtu. I ze společenského hlediska znamená odříznutí stovek nezaměstnaných od jediného zdroje příjmu úsporu pouze zdánlivou. Náklady spojené s nárůstem kriminality a všech dalších patologických jevů souvisejících s chudobou nutně bývají o několik řádů vyšší. Jediný, kdo v takovém systému prokazatelně vydělává, je potom zmíněná firma.

 

Za hranicí kolapsu

Ze všech změn v sociální oblasti se však dostalo největší mediální pozornosti té zdánlivě nejméně významné. Jde o převedení výplaty sociálních dávek pro dlouhodobě nezaměstnané z obcí na stát. Pod zastřešující institucí úřadu práce tím dochází k centralizaci veškeré dávkové agendy, od které si vláda slibuje snížení provozních nákladů a především možnost důkladnější represe a kontroly. Obcím tato změna sice přinesla úlevu od nemalé administrativní zátěže, ale zároveň je v podstatě odřízla od informací o potřebách části jejich obyvatel a možnosti plánovat pro ně návazné sociální služby, které by doplnily samo o sobě nedostačující vyplácení dávek.

Poměrně zásadní přechod k uvedenému modelu však ministerstvo práce a sociálních věcí fatálně podcenilo. To mělo hned v prvních lednových dnech za následek naprostý kolaps kontaktních míst na úřadech práce. Na vině je především nový software na zpracování žádostí, jehož vývoj ministerstvo zadalo jiné firmě než v minulosti. Program nebyl z časových důvodů odladěn pro běžný provoz a obsahuje množství chyb, které jej diskvalifikují pro plnohodnotné užívání. Úředníky současně na jeho provoz nikdo neproškolil, takže jsou nuceni zpracovávat hromadící se formuláře ručně. V podstatě identickou agendu dávek hmotné nouze navíc zajišťuje oproti minulému roku jen přibližně polovina personálu.

Výsledkem jsou mnohahodinové fronty nespokojených nezaměstnaných na úřadech práce. Zjitřenou atmosféru zde dokresluje městská policie dohlížející na lidi, kteří kvůli zpoždění ve výplatách nemají na zajištění základních životních potřeb a začínají ztrácet trpělivost. Také úředníci jsou pod enormním tlakem, který už v několika případech vyústil ve fyzické zhroucení. Ze strany odborů se objevují první hrozby stávkou či trestními oznámeními za neochotu úřadu ministra Drábka vzniklou situaci jakkoli řešit.

Nestalo se však nic, na co by dlouhé měsíce dopředu v podstatě všichni zainteresovaní neupozorňovali. Tedy to, že převod dávkové agendy na úřady práce je nedomyšlený, prováděný hekticky a zcela jistě dojde k jeho okamžitému kolapsu. Jen několik málo dnů před spuštěním celé novinky neznali pracovníci k tomu účelu zřízené zelené linky MPSV více než schematické údaje uvedené na stránkách ministerstva a pouze rezignovaně nabízeli přepojení na své nadřízené. Ti pak nebyli schopni poskytnout o nic hodnotnější informace. Jen přidali postesknutí, že výbušnost celé situace pouze odráží fakt, že takto zásadní změnu, na které se obvykle pracuje několik let, museli zvládnout za necelý půlrok.

Jediným, koho vzniklá situace evidentně nijak neznepokojuje, je ministr Drábek. Veškerou kritiku svého úřadu blahosklonně odmítá jako mediální bublinu živenou úředníky s velkou fantazií a do omrzení opakuje mantru o efektivní kontrole a úsporách, které jistě přijdou.

 

Kreditky pro chudé

Fetišizace kontroly a úsporných opatření na nejpotřebnějších se promítá také do dalšího projektu, který vláda plánuje spustit v průběhu tohoto roku. Jde o takzvané platební karty sociálních systémů, které zajistí bezhotovostní výplatu veškerých sociálních dávek. Povinnost platit touto kartou pak bude vázána pouze na vybrané příjemce dávek v hmotné nouzi, u kterých existuje riziko jejich zneužívání (dodejme, že v četných prohlášeních premiéra Nečase i ministra Drábka tito „rizikoví“ splývají s příjemci dávek obecně). Kouzlo spočívá v možnosti neomezeně dozorovat jednotlivé výdaje domácností a na základě toho rozhodovat o odejmutí vyplácených dávek, pokud se ve výpisu z účtu objeví nežádoucí položka. Nejde přitom jen o zásah do soukromí statisíců lidí. Tento systém výplaty dávek je mj. značně necitlivý vůči specifické ekonomice chudých domácností, které často nemají prostředky k nákupu v obchodech vybavených platebními terminály a nakupují na tržištích, kde je možné zvláště spotřební zboží pořídit levněji.

Systém sociálních karet počítá s využíváním takzvaných elektronických účtenek, které v současnosti provozuje v ČR pouze firma iDTAX. Zřejmě jen náhodou jde o stejnou firmu, mezi jejíž společníky patřil ještě před nedávnem ministr Drábek. Po vstupu do vrcholné politiky svůj podíl ve firmě převedl na společníka Vladimíra Šišku. Poté, co se stal Drábek ministrem a Šiška jeho náměstkem, jehož odbor má zavedení těchto karet na starosti, začíná být vlastnická struktura firmy poněkud nepřehledná. Jisté je jen to, že se stala součástí portfolia skupiny Vítkovice Machinery Group, jejíž dceřiná společnost získala bez výběrového řízení zakázku na vývoj zmíněného nefunkčního systému výplat dávek hmotné nouze.

 

Miluj svého nepřítele

Proklamovaná legitimita současných neoliberálních reforem, které jsou pohříchu spíše bezmyšlenkovitými škrty základních pilířů sociálního státu, nicméně naráží na dva základní problémy. Jednak na zmíněnou strukturální proměnu globalizované ekonomiky, jež nutně odsuzuje do stavu trvalé chudoby nejen nezaměstnané, ale také další nízkopříjmové skupiny obyvatel, aniž by měli reálné možnosti z něj kdy vybřednout. Jednak pak také na mizivý objem skutečně vynakládaných prostředků na dlouhodobě nezaměstnané. Řeči o nutnosti omezit výdaje na zástupy líných jezdců na štědrém sociálním systému nemohou obstát, pokud jsou konfrontovány s fakty. Na pomoc dlouhodobě nezaměstnaným totiž v ČR plynou jen necelé čtyři promile veškerých výdajů státního rozpočtu. Tři tisíce, které každý měsíc nezaměstnání dostávají na svou obživu, mohou být stěží nazývány luxusem, jenž by zajišťoval bezstarostnou existenci na účet ostatních.

Sociolog Jan Keller ve své poslední knize Nová sociální rizika upozorňuje v této souvislosti na znepokojivou proměnu optiky, ke které dochází v průběhu posledních tří dekád. Zatímco dříve byl sociální stát vnímán jako progresivní pojistka proti dopadům kapitalismu 19. století, je nyní paradoxně úspěšně vykreslován jako příčina všech současných problémů (a kapitalismus bez přívlastků nově jako spásný lék na jeho neduhy). Budování atmosféry strachu a vytváření obrazu konkrétního nepřítele – nezaměstnaného, který může za postupné chudnutí příslušníků střední třídy – pak pomáhá roznítit antagonismus mezi jednotlivými segmenty společnosti. Rychlé seškrtání mechanismů, které se vyvíjely dlouhá desetiletí, je pak o to snadnější. Autor je terénní sociální pracovník.

 


autor / Tomáš Malík VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv