NP č.391 > FejetonHolky, kluci a ČíňaniJan Stern

Občas mi čtenáři píší, abych zase něco napsal o mužích a ženách, že prý mi to jde a že člověk už dnes málokde narazí na starou dobrou šovinisticko- misogynskou nekorektnost.

 

Jenže já toho o ženách vlastně moc nevím. Snad jen jedna taková drobnost se mi noří v mysli. Četl jsem před časem, že britský deník Daily Mail dělal reportáž z čínské ženské věznice. Mapovala poslední chvilky trestankyň před jejich popravou. Jednu větu z té reportáže jsem si zapamatoval setsakra dobře, je to jedna z těch, co se do člověka zapíší navždy: „Ming se rozhodovala, zda si na popraviště vezme bílé nebo černé tričko. Nakonec se rozhodla pro černé, v bílém by prý vypadala tlustá.“

No a to je tak nějak všechno, co vím o ženách. Nevím, jestli je to hodně, ale občas mi přijde, že málo to také není.

Ani o mužích toho kupodivu nevím příliš, ačkoli jeden exemplář mám možnost soustavně pozorovat od svého narození. Ale často sám sebe spíše zmatu. Vlastně bych dokázal o mužích říci asi jen tolik: Měl jsem kolegu, který na rozdíl ode mne pravidelně chodil do naší závodní jídelny, takže ho lze považovat za opravdu odvážného. Pohled na něj, když se vracel, mne občas vyvedl z míry. Jednou se třeba připotácel dosti ztěžka, sotva funěl. Povídám mu: „Jeníku, co je?“ A on: „Ále, dneska byly knedle, pět mi jich naložili! Já jsem nacpanej jak tramvaj vo spartakiádě.“ A já povídám: „Když je ti z toho špatně, tak proč jsi nenechal, vždyť si nemusel sníst všechny knedlíky, to není povinnost.“ On se na mě v tu chvíli podíval jako na návštěvníka z Alfa Centauri a s takovou zvláštní bezbranností zkříženou s jakousi pýchou mi vysvětlil: „To ne, já vždycky sním všechno!“

No, a to je asi tak všechno, co vím o mužích. A protože mi ještě pár volných řádků zbylo a všechna dostupná pohlaví jsme probrali, řekněme si ještě něco málo o Číňanech, když už jsme nahlédli do té jejich věznice. Míním teď Číňany naše, jimž trest smrti nehrozí, ani kdyby prodávali trička, po nichž se tloustne. O těchhle Číňanech vím také jen jednu věc, ale možná není od věci ji vyslovit: Na sídlišti v Bohnicích je obchodní středisko, kterému se v časech, kdy jsme ještě měli rádi Poláky (ačkoli na takovou dobu si osobně nepamatuji), dostalo jméno Krakov. Asi před dvěma lety rozhýbala panelové sídliště zpráva, že se Krakov zbourá a postaví se tam velký hypermarket. Všichni prodejci, co tam přežívali, sbalili postupně fidlátka a své krámky vyklidili. Krom Číňanů. Ti se rozhodli, že jejich restaurace s báječným capucinem s roztomilými nerozmíchatelnými hrudkami a jejich obchod s čokoládami, křupkami a levným icetea bude fungovat až do posledního dne. No a nedávno přišla zpráva, že je kríze, že bourání se nekoná a bohničtí si eskalátorů neužijí. A tak tam teď v tom obřím středisku jsou jen ti Číňané, protože ti staří Češi už se vrátit nemohou a noví Češi se bojí si tam obchod pronajmout, kdyby náhodou kríze pominula a bourat se přece jen začalo. No a to je tak nějak všechno, co vím o Číňanech.

No, tak vám nevím, jaké vlastně plyne poučení z té celé historky, ani z těch předchozích, ale protože vše, co vím o fejetonech, je, že jakmile urazíte třetí sociální skupinu, je to ta správná chvíle fejeton ukončit, víc už vám k tomu nepovím. T

ak dobrou chuť, ať vám to sluší za každých okolností a hlavně: nenechte se vycukat!

 


autor / Jan Stern VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Sociologie amarounů / Jan Stern > NP č.453 > Fejeton Často přemýšlím nad tím, jací jsme my Češi. Myslím, že o sobě moc nevíme. Říkáme o sobě třeba, že krademe. Ale krade se všude po světě a mnohde mnohem víc. Říkáme o sobě, že pijeme. No, to nelze zpochybnit, pijeme hodně, pijeme víc než Rusové a Dánové. Pijeme Ligu mistrů. Leč přesto před nás statistika Mezinárodní zdravotnické organizace předsadila ještě jeden více kořalnický národ – Moldavce. Takže žádné Nagano, žádný Bělehrad, pouhé důstojné Chile 62. Myslíme si o sobě třeba taky, že jsme ateisté. A přitom každý druhý kolem mě věří na horoskopy, reinkarnaci, UFO a ilumináty. Kdepak, všechny tyhle definice jsou mimo. číst dále Údery otevřenou dlaní / Jan Stern > NP č.460 > Fejeton Existují teorie pravící, že východní bojová umění vznikla tak, že Číňané zkopírovali chvaty vojáků armády Alexandra Velikého při jeho východním tažení. Jenže zatímco Sašovi hošani v boji muže proti muži protivníka prostě flákli nebo kopli, východní lid přiváděl drobnými úpravami dalších a dalších kopií původního originálu bojové chvaty k dokonalosti a takto vzniklo karate, kung-fu, judo a já nevím, jak se ještě všechno to vznešené bitkaření jmenuje. Východní lidy jsou zkrátka v kopírování mistři. číst dále Nenápadný půvab perkarbonátu / Jan Stern > NP č.525 > Fejeton Sigmund Freud tvrdil, že po patnáctém roku věku už je charakter člověka pevně dotvořen, „sádře podoben“. Sádru šlo dle jeho názoru poté na lehátku pokropit vodou a tvar duše lehce přeformovat, avšak jen do padesáti let. Po padesátce se sádra změní v kámen a nemá smysl se již o cokoli pokoušet. číst dále Šmejdi rumburacký / Jan Stern > NP č.466 > Fejeton Měl jsem babičku. Nebyla nijak výjimečná. Vařila kompoty, drbala a byla sprostá jak dlaždič po třetím rumu. Ale jedna věc na ní byla hodna pozorování: Mluvila na televizi. Tedy, rozumějte, nemluvila na ni, když byla vypnutá, na tyhle nóbl psychické poruchy jsme u nás neměli. Babička mluvila na bednu zapnutou, na postavy na obrazovce. Jako kdyby ji mohly slyšet. Kolikrát jsem se snažil zaostalou generaci upozornit, že to jaksi nemá smysl, ale babička pokaždé nesouhlasila jak po třetím rumu.   číst dále
celý archiv