NP č.391 > FejetonHolky, kluci a ČíňaniJan Stern

Občas mi čtenáři píší, abych zase něco napsal o mužích a ženách, že prý mi to jde a že člověk už dnes málokde narazí na starou dobrou šovinisticko- misogynskou nekorektnost.

 

Jenže já toho o ženách vlastně moc nevím. Snad jen jedna taková drobnost se mi noří v mysli. Četl jsem před časem, že britský deník Daily Mail dělal reportáž z čínské ženské věznice. Mapovala poslední chvilky trestankyň před jejich popravou. Jednu větu z té reportáže jsem si zapamatoval setsakra dobře, je to jedna z těch, co se do člověka zapíší navždy: „Ming se rozhodovala, zda si na popraviště vezme bílé nebo černé tričko. Nakonec se rozhodla pro černé, v bílém by prý vypadala tlustá.“

No a to je tak nějak všechno, co vím o ženách. Nevím, jestli je to hodně, ale občas mi přijde, že málo to také není.

Ani o mužích toho kupodivu nevím příliš, ačkoli jeden exemplář mám možnost soustavně pozorovat od svého narození. Ale často sám sebe spíše zmatu. Vlastně bych dokázal o mužích říci asi jen tolik: Měl jsem kolegu, který na rozdíl ode mne pravidelně chodil do naší závodní jídelny, takže ho lze považovat za opravdu odvážného. Pohled na něj, když se vracel, mne občas vyvedl z míry. Jednou se třeba připotácel dosti ztěžka, sotva funěl. Povídám mu: „Jeníku, co je?“ A on: „Ále, dneska byly knedle, pět mi jich naložili! Já jsem nacpanej jak tramvaj vo spartakiádě.“ A já povídám: „Když je ti z toho špatně, tak proč jsi nenechal, vždyť si nemusel sníst všechny knedlíky, to není povinnost.“ On se na mě v tu chvíli podíval jako na návštěvníka z Alfa Centauri a s takovou zvláštní bezbranností zkříženou s jakousi pýchou mi vysvětlil: „To ne, já vždycky sním všechno!“

No, a to je asi tak všechno, co vím o mužích. A protože mi ještě pár volných řádků zbylo a všechna dostupná pohlaví jsme probrali, řekněme si ještě něco málo o Číňanech, když už jsme nahlédli do té jejich věznice. Míním teď Číňany naše, jimž trest smrti nehrozí, ani kdyby prodávali trička, po nichž se tloustne. O těchhle Číňanech vím také jen jednu věc, ale možná není od věci ji vyslovit: Na sídlišti v Bohnicích je obchodní středisko, kterému se v časech, kdy jsme ještě měli rádi Poláky (ačkoli na takovou dobu si osobně nepamatuji), dostalo jméno Krakov. Asi před dvěma lety rozhýbala panelové sídliště zpráva, že se Krakov zbourá a postaví se tam velký hypermarket. Všichni prodejci, co tam přežívali, sbalili postupně fidlátka a své krámky vyklidili. Krom Číňanů. Ti se rozhodli, že jejich restaurace s báječným capucinem s roztomilými nerozmíchatelnými hrudkami a jejich obchod s čokoládami, křupkami a levným icetea bude fungovat až do posledního dne. No a nedávno přišla zpráva, že je kríze, že bourání se nekoná a bohničtí si eskalátorů neužijí. A tak tam teď v tom obřím středisku jsou jen ti Číňané, protože ti staří Češi už se vrátit nemohou a noví Češi se bojí si tam obchod pronajmout, kdyby náhodou kríze pominula a bourat se přece jen začalo. No a to je tak nějak všechno, co vím o Číňanech.

No, tak vám nevím, jaké vlastně plyne poučení z té celé historky, ani z těch předchozích, ale protože vše, co vím o fejetonech, je, že jakmile urazíte třetí sociální skupinu, je to ta správná chvíle fejeton ukončit, víc už vám k tomu nepovím. T

ak dobrou chuť, ať vám to sluší za každých okolností a hlavně: nenechte se vycukat!

 


autor / Jan Stern VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Per aspera ad astra / Jan Stern > NP č.490 > Fejeton Za mého dětství bylo oblíbenou kratochvílí děvčat vedení takzvaného památníčku. Asi víte, o co šlo: o takovou knížečku s prázdnými listy, kterou vám děvče dalo a vy jste mu tam měli něco napsat nebo namalovat „na památku“. Potíž byla, že jsem nikdy jaksi nepochopil tu základní poetiku žánru. Co se čeká? Kde jsou meze? Kdo jsou klasici? Já v tom naprosto plaval. V Rozumu do kapsy o tom nic nepsali a dokonce ani v Pionýrské stezce nenavedli mne na správnou stezku. A tak jsem to bral tak nějak od srdce – základ všech katastrof světa.   číst dále Simonina éra / Jan Stern > NP č.461 > Fejeton Život je rozčlánkován. Na etapy. Já osobně třeba prožil etapu Julie. Robertsové, samozřejmě, v kozačkách nad kolena a se žvejkačkou. Pak přišla éra Marie, tedy Fredrikssonové, z Roxette, v elasťákách, v klipu Joyride. Pak mi vlítla do denního snění Alice na laně. Tedy Alicia Silverstoneová, z klipu Cryin od Aerosmith. Načež nastala éra Rejčl, přesněji tedy přiléhavého trička Jennifer Anistonové v Přátelích. Od Mars útočí! začala epocha Natalie. Tedy Portmanové. Kvůli jedné vánoční krizi se nakrátko vyhoupla na trůn epochy Keira, no ale pak nastoupila do zpráv na Nově Charvátová (to je ta bloncka, co se po ní slehla zem) a bylo vymalováno. Na chvilku. Než přišla Avril. Které jediné dokážu odpustit černé oční stíny. číst dále Mrazák / Jan Stern > NP č.522 > Fejeton Pověst má člověk jen jednu. A měl by si ji chránit. My, co jsme o ni již přišli, si samozřejmě můžem dát voraz. Ale já dnes nechci psát o pověsti osobní, ale kolektivní. Jde mi teď o nás všechny, o lidstvo. Přesněji o lidstvo současné. číst dále Nenápadný půvab perkarbonátu / Jan Stern > NP č.525 > Fejeton Sigmund Freud tvrdil, že po patnáctém roku věku už je charakter člověka pevně dotvořen, „sádře podoben“. Sádru šlo dle jeho názoru poté na lehátku pokropit vodou a tvar duše lehce přeformovat, avšak jen do padesáti let. Po padesátce se sádra změní v kámen a nemá smysl se již o cokoli pokoušet. číst dále
Odběr novinek

Dobré zprávy z NP Chcete vědět, co je u nás nového? Přihlašte se k odběru newsletteru.

Zásady zpracování osobních údajů