NP č.388 > Téma číslaTo jsou naši!Zuzana Brodilová

„Dlouho mi nic nedalo tolik energie, tak intenzivní okamžitou odezvu.“„Nejlepší věc za poslední dobu.“„Úspěch.“„Byla jsem nadšená.“ Tak reagovalo několik lidí, kteří spolu strávili jednu říjnovou sobotu… O co tu šlo?

 

„Tenhle víkend jsme tu už potřetí. Poprvé jsme přijeli do Varnsdorfu před třemi týdny a to, co jsme viděli, nám vyrazilo dech. Nuzné ubytovny, které proti útočícímu davu místních promíchaných s neonacisty chránil jen policejní kordon. Hořící kontejnery, skandování „cikáni do plynu“… měla jsem pocit, že jsem se ocitla ve filmu z 30. let,“ vypráví mladá žena na zahradě varnsdorfské ubytovny TGM. Kousek od nás duní z reprobeden angažovaný hip-hop a kolem běhají děti s ručně vyrobenými draky. Mezi nimi si povídají hloučky dospělých – Romové i bílí.

 

SAMI DOMA

V idylickém sobotním slunečném dopoledni působí popis toho, co se tu nedávno odehrávalo, téměř nepatřičně. Pochod namířený proti místním Romům se tu má konat i dnes – už posedmé v řadě. Neonacistů sice přijelo méně a i místní jeví známky únavy, policie je ale opět ve střehu a na příjezdové cestě k ubytovně přibývá jedna policejní dodávka s těžkooděnci za druhou. „Ještě víc nás šokovala situace, ve které se ocitli místní Romové,“ vzpomíná mladá žena znovu na první návštěvu. „Všichni obyvatelé ubytoven, mezi nimi desítky dětí, museli být od rána zavřeni doma. Nesměli otevírat okna, báli se rozsvítit. A zůstali tam úplně sami,“ stihne říct ještě předtím, než se přiřítí asi osmiletý kluk s modelínou v ruce. „Pani, pani, dodělal jsem toho sněhuláčka, pojď se na to kouknout,“ vykřikuje a spolu pak odcházejí na druhou stranu zahrady.

Proč se tedy na zahradě ubytovny pohybuje kromě místních také zhruba dvacítka převážně mladých lidí, kteří do Varnsdorfu přijeli z větší či menší dálky? Úplné vysvětlení mi dá až rázný grafik s potetovanýma rukama: „Došlo tu ke splnění objednávky davu. Ty lidi měli strach jít ven a opakovaně tu zůstali de facto v domácím vězení. To je děsivý a společnost, která tohle připustí, stojí na pokraji průseru. Nejdřív jsme proto přemýšleli o nějaké protidemonstraci, ale pak nám přišlo mnohem smysluplnější podpořit Romy přímo na místě. Ukázat jim, že nejsou sami, že ne všichni bílí smýšlí stejně a že jsou i lidi, kteří je podporují. Navíc jsme nechtěli, aby zvlášť děti strávily další víkend zavřené doma, s výhledem na sousedy, kteří jim jdou po krku,“ vypočítává věcně.

Mladý grafik pak ještě dodává, že na ubytovně byli už před týdnem. S promítačkou a plátnem, se kterými dělají jako Osvobozený biograf promítání ve veřejném prostoru, tu pouštěli dětem na ubytovnách pohádky. Vzhledem k nadšenému ohlasu a především kvůli chystané další demonstraci chtěli celou akci zopakovat. Připojilo se k nim několik dalších skupin a kamarádů, kteří události ve Šluknovském výběžku vnímali podobně. Všichni se teď sešli na zahradě varnsdorfské ubytovny TGM. Hraje tady jeden z pražských freetekno soundsystémů. Kolektiv lidí z pražského Discentra (část squatterů z vyklizené Milady) zase vyrábí s dětmi odznáčky a draky. Jsou tu lidé z iniciativy Nenávist není řešení, kteří akci oficiálně zaštiťují a usnadňují komunikaci s místními. A také několik lidí, kteří prostě sympatizují.

 

JAK ČASTO MÁŠ DOMA KONTROLU?

Hip-hop mezitím střídá rychlá balkánská hudba a atmosféra zahrady pod oprýskanou ubytovnou získává charakter slavnosti. Bílí i romští dospělí se pohupují do rytmu, smějí se a baví se dohromady. Blíží se poledne. Najednou se ale mezi lidmi objevují policisté z antikonflitkního týmu, které doprovází místní sociální pracovník. „Všichni dovnitř, už to začíná, pochod může být za chvíli tady!“ vykřikují. Nikomu se moc nechce. Několik mladíků stojících za reprobednami začíná s policisty diskutovat o tom, zda mají na něco takového právo. Ti jsou ale nekompromisní. Místní obyvatelé chvíli váhají, pak se začnou shánět po dětech a rychle mizí v ubytovně.

Jeden z romských mužů, který stojí stranou hlavního dění, pozoruje hádku a pokyvuje souhlasně hlavou. Pak se začíná potichu rozčilovat. „Vždyť ty kluci mají pravdu. Je tohle normální? Aby nás zaháněli dovnitř jako zvířata? Nestačí, že jsou tu pravidelně každý týden a že se sociálkou a hygienou lezou do všech bytů? My nic špatného neděláme! Že nám v jednom kuse kontrolujou občanky? Jak často chodí policajti k Vám?“ ptá se mě rozhořčeně. Než stačím odpovědět, mizí uvnitř ubytovny. Tam mezitím dvě dívky, které si přijely kreslit s dětmi, nabízejí, že v tom budou pokračovat uvnitř. „Nepřipadá v úvahu. Návštěvy je třeba hlásit tři dny předem. A pak počkat na rozhodnutí o schválení,“ odbývá je komisně sociální pracovník a rychle zamyká dveře.

Ze zahrady zatím zmizely deky i přístroj na výrobu odznáčků. Když se otočím, dva mladí muži právě nakládají do auta reprobedny a agregát. „Tady už to nemá cenu. Jedem na druhou ubytovnu. Chceme se tam dostat ještě předtím, než ji policie taky uzavře,“ vysvětluje mladík z pražského Discentra. Neskrývá přitom naštvání. „Ať si každý představí, jak by jako dítě prožíval pravidelné návštěvy policajtů, jak by vnímal, kdyby ho policajti zaháněli domů s tím, že venku jsou lidi, kteří ho chtějí zabít. Je to tu zoufalé. I ty pochody jsou výrazem zoufalství. Bílí taky nemají práci, taky jsou tlačený ze všech stran, ale ten nejslabší terč je pro ně bezpečnější než jít proti těm, kdo si to skutečně zaslouží,“ dodává, zatímco do auta hází poslední věci.

 

POPRVÉ

Kolem druhé ubytovny už také stojí policejní auta. Je tu dokonce i vodní dělo. Vchod ale nikdo nehlídá, takže se snadno dostáváme dovnitř. Na rozdíl od předchozí ubytovny, kterou spravuje město, patří Hotel Sport soukromému majiteli. S ním se lidé z Iniciativy Nenávist není řešení domluvili – sám je Rom, a je proto za jakoukoli podporu rád.

Během chvíle je hudební aparatura znovu zapojená a po dvoře se začíná rozléhat hudba. Osvobozený biograf, který sem přijel s předstihem, za chvílí končí s promítáním a ven vybíhá několik desítek dětí. Jedna z dívek od soundsystému chválí kudrnaté holčičce sukni. Pak se otočí ke mně: „Vám to možná ani nepřijde, ale když srovnávám s první návštěvou, je vidět, jak jsou všichni nastrojení ve svátečním. Věděli, že zase přijedeme, tak chtěli udělat ten nejlepší dojem. To nad čím by spousta dětí ohrnula nos, je pro ně ohromná událost.“

V rohu zahrady už je natažená šňůra na prádlo – měla by sloužit jako místo pro improvizovanou výstavu. Děti si nechají vysvětlit, co je výstava, aby se vzápětí vrhly na barvy a prázdné papíry a během chvíle zaplnily prostor obrázky všeho možného.

Postupně přicházejí další a další dospělí. Kdosi vytahuje z ubytovny starý koberec, který se pro příští chvíle stává improvizovaným pódiem. Break dance v podání těch nejmenších nepostrádá kouzlo. Když přicházejí na „scénu“ starší kluci, saltům, otočkám na hlavě i chození po rukou začíná spontánně tleskat celý dvůr. Zájem je i o odznáčky, které si děti můžou s malou pomocí udělat samy. Ti nejaktivnější jich za chvíli mají na oblečení několik. Mladíci z Osvobozeného biografu vytahují fotbalový míč a chvíli si s ním sami kopou v opačném rohu ubytovny. Za chvíli se k nim přidávají místní kluci a v dalším momentě tam jsou i jejich tátové. Nejprve opatrná hra postupně nabírá spád.

„Je fajn vidět, jak ta nedůvěra opadá,“ říká později jeden z „hráčů“, civilním povoláním terénní sociální pracovník. „Nejde se tomu divit. Nepřekvapilo by mě, kdyby to tady dneska bylo jejich první pozitivní, partnerské setkání s bílými. Romové, se kterými pracuji já, zatím naštěstí podobné pochody nezažili, jinak je ale jejich situace hodně podobná jako ve Varnsdorfu. Svět gádžů, se kterým přicházejí do kontaktu, je svět kontroly a cizích zájmů. Policisté, úředníci, sociální pracovníci zmatení ve své roli, agenti úvěrových společností a dealeři se vším možným… to je svět bílých, se kterým se setkávají. Platí to ale úplně stejně na obě strany. Máte třeba Vy ve svém okolí někoho, kdo by měl romské kamarády?“ ptá se nakonec.

Když jsou děti v nejlepším, objevují se i tady těžkooděnci. Chvíli to vypadá, že se bude opakovat scénář z dnešního poledne. Policisté zahánějí s poukazem na blížící se průvod místní obyvatele dovnitř, tentokrát s nimi ale jdou i ti, kteří přijeli zvenčí. Policistům se to příliš nelíbí. Když stojím s několika mladíky u jednoho z bytů, policista se ptá, zda tam bydlíme, a chce, abychom odešli. „To jsou naši, ti patří k nám,“ odpovídá mu muž, který tu bydlí a rázně přibouchne dveře...

Ocitáme se v naklizené místnosti, kde právě na obrazovce běží přímý přenos z demonstrace. Dav asi dvou set lidí, který se blíží k ubytovně, právě skanduje „chceme vaše dávky“. „Oni si snad myslí, že romáci mají nějaké zvláštní sociální dávky,“ chytá se za hlavu mladý sociální pracovník, který hrál ještě před chvílí na dvoře fotbal. „Tahle představa je hrozně častá,“ vysvětluje potom. „Lidi mají dojem, že Romové mají nárok na nějaké speciální příplatky a bonusy, případně že si z královských sociálních dávek žijí jako prasata v žitě. Stačí se ale podívat do příslušných zákonů nebo navštívit jakoukoliv rodinu, která žije ze sociálních dávek – člověk se velice rychle přesvědčí, jaká je to bída.“

Vracíme se na chodbu, kterou mezitím opustili policisté. V atmosféře hry získává i venkovní demonstrace jiné kontury. Děti uvolněně běhají po chodbách, někdo hraje na kytaru. Během hodiny se průvod rozpouští a i my se můžeme vrátit na zahradu.

Padá tma a tak je třeba sbalit věci. Děti pomáhají nakládat do aut všechno potřebné a bez ustání se ptají, kdy se potkáme zase. Lidé z Discentra i Osvobozeného biografu dostávají obrázky s poděkováním. Dospělí všem tisknou ruce a děkují. Dojde i na dojetí.

Jakoby ani nešlo o jedno odpoledne.

 


autor / Zuzana Brodilová VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv