NP č.388 > UličníciVybírám bílé šatyLucie Paceltová

Paní Viera má mnoho let stále stejné prodejní místo: Brno Medlánky, u Billy. Příští rok v lednu oslaví osmé výročí prodeje a zřejmě to bude její poslední. Chystá se skončit v této práci, která jí pomohla na cestě k důstojnému životu, a kolem Velikonoc vzít otěže zcela do svých rukou. Vše se totiž konečně v dobré obrací…

 

V den našeho rozhovoru je chladno a fouká, tak jsme si šly k povídání sednout do blízké příjemné cukrárny. Cestou jsem si všimla, že Viera má potíže při chůzi. Prve při prodeji časopisu ze sebe ale rozhodně nedělala žádnou chudinku, stála zpříma zachumlaná v šále a čepici a očka jí vesele zářila. Není vůbec ten typ, který by chtěl budit soucit – a to se mi na ní ihned zalíbilo.

 

Paní Viero, soudě podle křestního jména hádám, že jste původem Slovenka?

Ano. Na Slovensku jsem se narodila a později jsem se tam vyučila na středním odborném učilišti obuvnickém. Pak jsem šla na mateřskou, mám dva syny. Jenže následně jsem nemohla sehnat práci, nikde mě nechtěli, protože viděli, že mám chromou nohu a kulhám. Nechtěla jsem sedět doma na zadku, musím stále něco dělat. A protože můj přítel je původem Čech, přestěhovali jsme se do Česka. Na Slovensku je totiž velká bída, tady jsou lepší možnosti obživy. Brno je zlatá loď, líbí se mi hlavně zde, v Medlánkách. Nedaleko prodejního místa i bydlím.

 

Proč prodáváte Nový Prostor?

Ze začátku jsem nemohla najít práci ani na Moravě. Dostala jsem ale tip na NP a prodej mi vyhovoval. K němu jsem hledala další možnosti, třeba před dvěma lety jsem roznášela noviny. Po čase jsem si řekla, že jsem komunikativní a mám ráda lidi, tak jsem zkusila štěstí v podnikání. Situaci mi velmi ztěžovalo, že jsem neměla trvalé bydliště a české občanství, byly s tím hrozné opletačky. Ale nevzdala jsem to a nejsem už ani na úřadu práce. Druhým rokem sbírám zkušenosti v oblasti prodeje finančních produktů a doplňků stravy. Je to těžký oříšek a Nový Prostor mi pomáhá, než se mi podnikání rozjede. Ale už vím, o čem to je, a s úsměvem na tváři se dá zvládnout vše. Mám to vymyšlené tak, že až za tři měsíce konečně získám české občanství, vrhnu se do podnikání na plno a přiberu i svého přítele. Jsme spolu už jedenáct let a máme se rádi. On ale má zase problémy s koleny a pořád chodí po lékařích. Proto je na sociálce, ale tam bude moci skončit. Budeme podnikat společně, navzájem si pomáhat. Jednou on mně a pak zase já jemu, jak to má být.

 

CÍTÍM SE ŠŤASTNÁ

Tím se dostáváme k jedné krásné slavnostní novině ve vašem životě. Podělíte se o svoji radost se čtenáři?

Určitě, ráda. Vždyť i mezi mými zákazníky, kteří pravidelně kupují časopis, je hodně těch, kteří o mém dlouholetém snu vědí. Stále se ptají, kdy už to přijde a přejí mi jen to dobré… Takže: Milí zlatí, 28. 12. se budu vdávat! Těším se a přemýšlím nad detaily. Začínám vybírat svatební šaty, vždycky jsem toužila jít v bílém. Vždyť taková sláva je jednou za život! Původně jsme chtěli svatbu už v listopadu, ale kvůli potížím s mým přechodným pobytem se zdržela půjčka v bance. Takže svatba bude mezi svátky, tento termín se nám také líbí.

 

Jaký chcete obřad?

Jsem katolička, ale necháme se oddat na úřadě. Tyto detaily pro mě nejsou až tak rozhodující. Hlavní je, že se cítím šťastná. Těším se na všechno, co mě v životě čeká.

 

Kolik pozvete hostů?

Zatím vím o šesti, možná jich bude i víc. Chci je pozvat na slavnostní oběd, vždyť jsou to přátelé. Ze Slovenska mi ale nepřijede nikdo. Moje rodina našemu vztahu nepřeje. To mi ale nevadí, máme se rádi a na řeči nedáme.

 

Jaké máte plány do začátku manželství, kromě rozjezdu podnikání?

Přestěhujeme se do jednoho bytu. Sehnala jsem pro nás 2+1 a domluvila jsem výhodné podmínky splácení hypotéky. Uvažuji i o operaci nohy, ale přišla by draho a hlavně se bojím. Takže zatím to odsouvám do nedohledna.

 

S ÚSMĚVEM JDE VŠECHNO LÍP

Můžete mi říct, jak se tak praktické ženě prodával Nový Prostor? Kdybyste měla shrnout to hlavní v průběhu let…?

Někdy se mi kolemjdoucí posmívali a nadávali mi, že jsem bezdomovec a cizinka. Bezdomovec nejsem, ale cizinka ano. A proč bych jí nemohla být? Tohle se mě hluboce dotýkalo, mrzela mě jejich slova. Ale já jsem stejně i těmhle nabručeným lidem popřála hezký den, nebyla jsem jako oni. A víte, že se mi víckrát stalo, že ti stejní časem otočili a koupili si u mě časopis?

 

To je hezký přístup, budu si jej pamatovat. A jak se v adventním čase rozloučíte?

Heslem, že s úsměvem jde všechno líp. A pozor – neloučím se úplně! Po svatbě vám pošlu do redakce svatební fotku. Manžel na ní nebude, je velmi stydlivý. Ale ukážu se vám v těch šatech, které si nakonec vyberu – chcete?

 

Určitě budeme rádi a svatební fotografii přidáme do lednového čísla. Za celou redakci Nového prostoru vám přeji do manželství jen to dobré a těším se na shledanou.

A krásné vánoční svátky!

 


autor / Lucie Paceltová VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv