NP č.388 > RozhovorFilm bez kontroverzí neexistujePetr Procházka

Světoznámý režisér Emir Kusturica se obvykle pohybuje mezi Paříží, Buenos Aires, New Yorkem, Moskvou či Bělehradem. Pokud není na cestách, tráví čas s rodinou v městečku Mećavnik na pomezí Bosny a Srbska. Letos v létě měl ovšem několik důvodů k návratu do Prahy a Česka vůbec.

 

Naposledy jste (oficiálně) byl v Česku někdy před deseti lety na festivalu v Karlových Varech. Tehdy ovšem ne jako filmař, ale jako muzikant se svou kapelou No Smoking Orchestra. Letos vás tady čekala celá série „povinností“. Nevadí vám, že si vlastně nemůžete užít Prahu jako normální turista nebo jako kdysi za studií jít jen tak popít a zavzpomínat?

Vůbec ne. Tyhle povinnosti, jak to nazýváte, jsou mi velmi příjemné. Hráli jsme s kapelou „na vodě“ na pontonech na Vltavě, což jsem ještě nikdy nezažil. I když u nás v Srbsku pojem „být na vodě“ znamená, že je na tom člověk hodně špatně (smích), což se tady, věřím, nepotvrdí. Spolu s Janem Hřebejkem jsme měli na náplavce Smetanova nábřeží u galerie Hollar vernisáž velkoformátových fotografií Petra Našice z natáčení mého filmu Závěť (2007, pozn. aut.). Potom jsem měl tu čest zahájit výstavu mého přítele fotografa Dragana Teodoroviče – Zeka, kde jsem se po dlouhé době potkal se svým profesorem z FAMU Otakarem Vávrou. Pak odjezd na Filmovou školu do Uherského Hradiště, kde spolu s Akim Kaurismäkim přebíráme Cenu Asociace filmových klubů. A zároveň večerní koncert s kapelou. Potom v listopadu v pražské galerii Dea Orh zahájím výstavu obrazů svého přítele, mostarského malíře Voja Staniče, kterého považuji za jednoho z nejlepších současných výtvarníků a natočil jsem o něm film. Takže samé pěkné povinnosti. Mimo jiné – jezdím sem velice často, jen okolo toho není takový humbuk.

 

UŽ NEJSOU AUTOŘI, JEN PROJEKTY

Letos jste v Cannes předsedal soutěžní sekci Un certain regard (Jiný pohled), našel jste si čas i na film Le Havre právě Akiho Kaurismäkiho, který tam získal Cenu kritiků FIPRESCI?

Jistě. Podle mě je to mistrovské dílo! Měl dostat hlavní cenu, Zlatou palmu! Málokdo v dnešní době téměř nekonečného množství nových filmařských technologií točí klasicky na 35mm materiál a stříhá bez digitálního intermediátu. Kaurismäki svůj Le Havre takhle dělal. A myslím, že je to na filmu velmi zřetelně znát. Na FAMU nás profesoři učili, že „film nám musí procházet rukama“. Každé okénko si osahat, cítit v něm duši, esenci příběhu, život! Technologie sice zlevní práci, ale nezvednou úroveň. Současné hollywoodské filmy jsou možná technicky dokonalé, ale nemají myšlenku. Pryč je doba autorů, teď je doba projektů.

 

Učil jste na Columbia University v New Yorku na pozvání Miloše Formana i na Akademii scénických umění v Sarajevu. Nakolik je odlišný systém výuky v Americe oproti FAMU či umělecké škole v Sarajevu?

Pro Evropana obrovský. Vždycky budu s obdivem vzpomínat na svého ročníkového profesora Otakara Vávru, kterému se nás podařilo přimět k analýze a k určitému druhu strukturálního myšlení. V dobrém slova smyslu nás nutil do rozborů filmů. Pokaždé nám k rozboru zadal jinou filmovou složku. Myslím, že tohle mi ve filmovém řemesle pomohlo nejvíc. Kromě toho nás učil naprosté a soustředěné profesionalitě. Tady v Evropě jsme my studenti hodně četli a pak o tom vzájemně mluvili. S profesorem Cigánkem jsme třeba dva roky probírali jen Starý zákon! To vás do života připraví na spoustu situací, které pak využijete ve své tvorbě. Na Columbia University se víc mluvilo, než četlo. Tam pro mne bylo deprimující zjištění, když mí studenti nevěděli nic o Fellinim nebo Bergmanovi! Dělat umění se nedá naučit. Důležitý je kvalitní základ, rámec, ambient, v němž se člověk- student pohybuje a ze kterého vyrůstá.

 

V Česku jste na Barrandově v roce 1995 točil své tříhodinové opus magnum Underground. Tam v největším ateliéru vystavěl ono podzemní město fenomenální architekt a výtvarník Miljen Kreka Kljakovic, který se předtím proslavil na filmu Delikatesy. Tehdy jsem se tam byl podívat a opravdu valil oči. Bylo poznat, že máte k architektuře silný vztah.

Podívejte se – film, to je stavba, je to architektura. Každý záběr má své popředí, svou prostřední část a pozadí. Film je potřeba stavět a organizovat jako stavbu, každou filmovou scénu je nutné vnímat jako architekturu. Organizace obrazu – záběru, mizanscéna, je vždy vyjádřením osobního světa režiséra. Snažím se tak postupovat na všech svých filmech. Pravda, u Undergroundu byla výlučně architektonická scéna nejvýraznější, tudíž nejpropracovanější, protože se téměř vše odehrávalo v interiérech.

 

Underground byl také film, který vyvolal největší kontroverze. Po uvedení na festivalu v Cannes a zisku Zlaté palmy se kolem vás rozpoutalo dokonalé mediální peklo. Byl jste kritizován za příliš prosrbský postoj v bosenské válce. Prý jste prohlásil, že už nikdy nebudete točit filmy?

Vůbec nevím, jak jsem to celé vydržel. Underground jsem natáčel přes dva roky a ta práce mě fyzicky i psychicky úplně vyčerpala. Natáčení filmu je válka, je to boj. Měl jsem tehdy i osobní problémy v rodině. Ten film jsem ale natočit musel. Víte, režisér se stane režisérem, když reaguje na skutečnost a umí ji interpretovat. Musíme reagovat na to, co je. Mně se, myslím, podařilo reagovat a zachytit tu energii a šílenost, ve které jsem žil, tu situaci, jak se Jugoslávie rozpadá a řítí do chaosu. To celé jsem vložil do Undergroundu. Žijeme v době, kdy je válečná ekonomie nejdůležitější lidskou institucí. Byl to jeden z nejvýraznějších přelomů v mém životě. Tehdy jsem byl opravdu přesvědčen, že filmy už nikdy dělat nebudu. Tímhle stavem si ale prošlo hodně režisérů a já si tenkrát říkal, že Underground je moje vrcholné dílo. Teď cítím, že největší film mám ještě před sebou.

 

Underground, byť samozřejmě vyvolal největší kontroverze nejen u filmové veřejnosti, ale není vaším prvním filmem, který měl problémy.

Když jsem se po absolvování FAMU vrátil do Sarajeva, natočil jsem v sarajevské televizi film Nevjeste dolaze (Nevěsty přicházejí, 1978). Ten ale moc lidí nevidělo, protože byl zakázán s vysvětlením „pro explicitní použití sexuálního tabu“ (incest, pozn. autora). Říkáte kontroverze. Jenže pokud chcete udělat něco zvláštního a skutečného, není možné, aby to nebylo kontroverzní. Z lidské kontroverznosti vzniká katarze, ono drama, bez kterého kinematografie nemůže existovat.

 

MÍSTO PRO ŽIVOT

Žil jste dlouho v různých částech světa. Až v posledních letech jste se usadil v městečku Mećavnik na pomezí Bosny a Srbska. Našel jste tedy konečně své místo klidu?

Ano. Tady žiju, tvořím a experimentuji. Je to mé místo pro život.

 

Tohle městečko má prý svou genezi ve filmu Život je zázrak (2002).

Když jsme tady na nedalekém kopci natáčeli film Život je zázrak, dlouho jsme čekali na příhodné počasí. Tehdy mě napadlo postavit si tady pro rodinu a přátele domek. To byl ten okamžik, kdy se městečko začalo spontánně rodit. Víte, mám velkou fantazii a rád věci realizuji. Nejprve jsme chtěli postavit kopii středověkého srbského města. Pak ale začalo město vznikat přirozeně podle jednoho z nejstarších principů existence lidské společnosti, tedy krok za krokem podle antického principu.

 

Kdo dohlíží na architektonickou podobu staveb? Jak to funguje?

Nejmenší domky jsou původní. Našli jsme je polorozbité v horách, rozebrali je, přenesli sem a tady je obnovili. Další jsou třeba skládanky z několika různých staveb, jiné jsou jakési obdoby prapůvodních dřevěnic. Snažím se na všechno dohlížet, aby to společně tvořilo přirozený architektonický soubor. Každý detail musím schválit. Jsem přece režisér.

 

Trochu mi to připomíná popis skanzenu…

Vůbec ne! Přijeďte se podívat. Mělo by jít o místo, kde se lidé budou moci rozvíjet. O regulérní město. Zatím tady máme „jen“ knihovnu, kde si zdarma můžete půjčovat knihy, a v podzemí vybudované kino s nejmoderněji ozvučeným kinosálem na světě. Máme v plánu vybudovat školu. Od roku 2006 v blízké obci Drvengrad každoročně v lednu pořádáme stále slavnější hudební a filmový festival Kustendorf, který je sice malý, ale míváme tu skvělé světové persony. Byl tady Johnny Depp, Jim Jarmusch, Brad Pitt s Angelinou Jolie, Richard Brick, Nikita Michalkov…

 

To vás musí stát spoustu času, energie i peněz. Dá se to všechno zvládnout?

Vždycky jsem míval velkolepé plány a taky jsem je vždycky chtěl realizovat. Ubývala by mi energie, kdyby se to nedařilo. Chci, aby Mećavnik bylo krásné, nezávislé a soběstačné město, proto tady poblíž budujeme novou vodní elektrárnu. Na vlastní náklady jsem nechal postavit kanalizaci a čističku odpadních vod, kterou nemají ani luxusní čtvrti v Bělehradě. Rád kombinuji staré motivy s nejmodernějšími technologiemi. Musí ale sloužit dobrému účelu.

 

BIOREVOLUCE

Nenamluvíte mi, že to lze financovat z vlastní kapsy?

Jistěže máme dlouhodobý finanční plán. Už brzy provoz města budou zčásti financovat výnosy z lyžařských vleků a hotelu. Finanční plán má pevné základy. Vznikne tu restaurace, která bude nabízet pouze ekologicky čistou stravu připravenou z místních produktů. Letos jsme otevřeli stylové ekologické centrum Národního parku Mokra Gora, kde pořádáme přednášky a vědecké konference o ekologii a přírodě NP Mokra Gora. Všechno je vybavené nejmodernějšími technologiemi a dokonalým zázemím. V tomhle našem ekostředisku nenajdete žádné globální výrobky, žádné americké limonády. Chcete alkohol? Nabídneme vám domácí rakiji s propolisem, slivovici, pálenku z vína, hruškovici z divokých hrušní. Chcete nealko? Pod mou vlastní značkou Biorevoluce vyzkoušejte hutné ovocné šťávy. Všechno nakupujeme od místních sedláků z domácích zdrojů. Všechny stavby i jejich vnitřní zařízení a nábytek jsou z bukového dřeva z okolních lesů. A aby to vydrželo věky, každá fošna, každé prkno před opracováním projde varem.

 

Tahle vaše tvář citlivého a tvořícího ekologa není příliš známa. Jak se to ve vás otevřelo?

Vždycky jsem takhle přemýšlel. Ale s věkem a zkušenostmi k tomuhle vnímání prostě dospějete. Lidé si musí uvědomit, že životní prostředí je nutné chránit. Někomu tohle budování města může připadat jako experiment. Ano, je to experiment. Je to prospěšný experiment na jedenácti tisících hektarů chráněné přírody, kde jsem připravil program jejího využití a její komplexní ochrany.

 

Stavba městečka, pořádání festivalu, cestování po světě s kapelou, předsedání porotě v Cannes, zahajování vernisáží, občas i nějaká ta role ve filmu… Vejde se mezi všechny ty aktivity ještě vaše hlavní profese filmového režiséra? Máte nějaké další tvůrčí plány?

Úplně v pohodě. Tohle všechno zabere sice hodně času a energie, ale mě to naopak nabíjí a inspiruje. Mám v plánu natočit dvě komedie plné paradoxů. Absurdní humor a ironii mám nejradši. Pro nás na Balkáně je typický hodně černý humor, ale ironii jsem se naučil od Čechů. Passerovy, Formanovy nebo Menzelovy filmy, Hrabalovy knihy…, tam jsem se naučil zjemnit náš černý humor pomocí ironie. Nějaký čas mám připravený scénář podle nejslavnější knihy nositele Nobelovy ceny Iva Andriče Most na Drině. Právě se rozhodujeme, jestli udělat film, nebo natočit seriál. Taky chystám film podle Dostojevského povídek. Plánů mám vždycky hodně.

 

TO NEJLEPŠÍ MÁM PŘED SEBOU

Někdy před rokem proběhla v médiích zpráva o vaší připravované komedii Cool Water o dvou palestinských bratrech, kteří pašují mrtvolu svého otce z Jeruzaléma do palestinského Ramalláhu. Na to jsem se hodně těšil. Kde to uvázlo?

To jsme stornovali. Diplomaticky řečeno – německý producent ideu filmu zcela nepochopil.

 

Poslední dobou se hodně píše o velkofilmu – biografii o zbojníkovi a jednom z nejvýznamnějších generálů mexické revoluce Panchu Villovi s názvem Seven Friends of Pancho Villa and the Woman with Six Fingers. Hlavní roli by měl hrát Johnny Depp, jeho partnerku prý Salma Hayek. Co je na tom pravdy a v jakém to je stádiu?

Scénář mám hotový. V únoru bychom měli začít točit. Dosud mým vrcholným dílem byl Underground. Tohle bude ale můj největší film! Chci, aby vznikl bez jakýchkoli kompromisů! Natočit velkofilm, který by měl duši, je opravdu těžké. Já ale znám takový přístup, který otevře dveře, jimiž ty emoce budou proudit. A Johnny mi v tom svým herectvím pomůže. S Johnnym Deppem jsme přátelé od doby, kdy hrál v mém filmu Arizona Dream (1993). Je to mimořádný herec a skvělý člověk. Kvůli roli Pancho Villy se musí naučit španělsky.

 

O Pancho Villovi vzniklo snad několik desítek filmů. Mezi lety 1912–1916 v nich Pancho Villa dokonce hrál sám sebe. Ve filmu Villa Rides (1968) hrál Pancha Yul Brynner, ve snímku Pancho Villa! (1971) zase Telly Savalas, tedy dva známí prostovlasí představitelé. Uvidíme Johnnyho Deppa s pleší?

Chacha! Mám sice rád klišé a stereotypy, ale z klišé se musí vyjít a dostat se někam jinam. Nechte se překvapit.

 

Jste nositelem francouzského Řádu čestné legie, získal jste množství nejvyšších filmových ocenění z těch nejprestižnějších festivalů, s kapelou také nějaké hudební ceny. Jste celebrita. Ze všech stran na nás útočí nutnost soutěžit. Jak se díváte na dnešní svět plný honby za úspěchem a všemožnými poctami?

Je mi to jedno. Ceny už dávno nemají tu hodnotu, jako před 30–40 lety. Lidé už kinematografii neberou tak vážně. Nenávidím celebrity a nemám s tím nic společného. Hollywood a celý ten průmysl kolem je ta nejhorší mašinérie. Pro mě byl vždycky film především zábava a umění.

 

Autor je režisér a spisovatel.

 

 

________________

 

Emir Kusturica – narodil se 24. 11. 1954 v Sarajevu. Studoval střední školu se zaměřením na hudbu. Ve čtvrtém ročníku ho na základě úspěšných amatérských filmů doporučili k přijetí na pražskou FAMU, absolvoval v roce 1978. Po návratu do Jugoslávie pracoval v sarajevské televizi. První, ještě televizní film byl Nevěsty přicházejí, který však byl zakázán. Za následující Bufet Titanik (1979) získal cenu za režii na festivalu v Portoroži. Prvním celovečerním dílem byl Vzpomínáš na Dolly Bell? (1981, Zlatý lev za nejlepší debut a cena FIPRESCI na IFF v Benátkách). Následovala tragikomická epopej z politicky rozjitřené doby na sklonku 40. let Otec na služební cestě (1985, Zlatá palma na IFF v Cannes a nominace na Oscara). Trojici autobiograficky inspirovaných děl uzavírá mistrovská balada z cikánského života Dům k pověšení (1988, Cena za režii na IFF v Cannes). Vyučoval na Akademii scénických umění v Sarajevu a od roku 1989 jako hostující profesor na Columbia University of New York. V hollywoodsko- francouzské produkci vznikl film Arizona Dream (1993, Zvláštní cena poroty Stříbrný medvěd na IFF v Berlíně 1993). V koprodukci Jugoslávie, Maďarska a Německa natočil v barrandovských a bulharských ateliérech svůj nejnáročnější projekt Underground (1995, Zlatá palma na IFF v Cannes). Následuje cikánská burleska Černá kočka, bílý kocour (1998, Stříbrný lev za režii). Objevil se i jako herec např. v historickém dramatu Prokletí ostrova Saint-Pierre (2000) a komedii Férovej zloděj (2002). V roce 2001 natočil Kusturica polodokumentární opus o své kapele No Smoking Orchestra Super 8 Stories, což je pocta Jarmuschovu hudebnímu filmu Rok koně. Dalšími počiny jsou Život je zázrak (2004), dokument Maradona by Kusturica (2007) a prozatím poslední film Závěť (2007). 


autor / Petr Procházka VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv