NP č.388 > Kultura | HudbaNa konci časuKarel Veselý

Londýnský skladatel Roly Porter stvořil na albu Aftertime zvukový svět inspirovaný románem Duna.

 

Úvodní skladba alba Aftertime nazvaná Atar začíná nepříjemnými vysokofrekvenčními zvuky, které dramaticky proříznou ticho a přinutí vás instinktivně sáhnout po ovladači hlasitosti. Brzy na to se vynoří hluboký držený tón doprovázený industriálním skřípotem a hlukovým znečištěním zbloudilých zpětných vazeb. Londýnský hudebník Roly Porter si v úvodu své debutové desky rovnou odděluje posluchačské zrno od plev – pokud hlukové salvo přežijete, jste zřejmě připraveni na dobrodružnou výpravu po zákoutích atmosférických experimentů, které čerpají ze soudobé kompozice, ambientu, industriální hudby, ale také například techna nebo filmových soundtracků.

Roly Porter byl doposud známý jako polovina londýnského klubového dua Vex‘d, které na hrstce singlů a studiovém albu Degenerate v polovině nulté dekády definovalo temnou odrůdu klubové horečky, které se tehdy opatrně začalo říkat dubstep. Jejich náklonnost k betonovým rytmům a subbasovým efektům propojila ohlasy zvukových efektů jamajského dubu s tanečním undergroundem devadesátých let.

Vex‘d ale hlavně vždy stáli mimo trendy, což činí jejich pozici v nejčerstvějších dějinách klubové hudby o to složitější – všechny pokusy jejich současníků navázat na Degenerate končily v pouhém epigonství a ani Vex‘d pokračování nikdy nenatočili – Jamie Teasdale a Roly Porter se o tři roky později rozešli a zůstala po nich jen kolekce nevydaných skladeb Cloud Seed.

 

SCI-FI VÝLETY

Na sklonku své společné kariéry se dvojice ještě podílela na remixování skladeb současných britských skladatelů vážné hudby, jako jsou Gabriel Prokofiev a John Richards. Setkání se zcela odlišnou hudební estetikou jim pomohlo najít nové cesty hudebního vyjádření. Vydali se po nich ale už separátně. Debutové desky obou někdejších parťáků vyšly shodou okolností letos na podzim v rozmezí několika týdnů. Teasdale pod přezdívkou Kuedo zamířil na povedené desce Severant do hájemství post-dubstepových experimentů se starými syntezátory, na nichž se výrazně odrazila jeho láska k Vangelisovu soundtracku k filmu Blade Runner. Roly Porter zamířil ještě dál a na Aftertime se obešel bez rytmických zašmodrchanců a má na něm mnohem blíže k atmosférickým suitám Johna Carpentera k jeho hororovým filmům. Deska navíc názvy skladeb i epickými motivy odkazuje k románové sérii Duna Franka Herberta z poloviny šedesátých let. Aftertime se dá částečně poslouchat jako soundtrack k nikdy nenatočené temné verzi Duny (Lynchova adaptace z roku 1984 se nepočítá). Je to hudba, která skvěle sedí k vyprahlým pouštním dálavám planety Arrakis i k válkám a fanatismu, jež doprovázejí všechno kolem zázračného koření melánž, prodlužujícího lidský život a poskytujícího jeho uživatelům mimořádné psychické schopnosti. Není to ale jen únik do světa sci-fi klasiky – Hebertův román byl už v době svého vzniku čten radikální mládeží jako alegorie budoucí energetické krize západu, k níž v novém tisíciletí už skutečně dochází.

 

MÍSTO THEREMINU ONDES MARTENOT

Klaustrofobické miniatury Roly Portera navazují na nejlepší tradici temného ambientu od projektů Lustmord či Coil, industriální techno/ambient Pan Sonic či současné průniky hlukové hudby a moderní kompozice třeba u Bena Frosta. Pořád ale jednou nohou stojí v kultuře tanečních soundsystémů, které pracují se zážitkem ponoření se do všeprostupujícího hluku. Někdy je to až fyzicky nepříjemná intenzita, jako v úvodu ke skladbě Hessra, kde nízké frekvence masírují ušní soustavu, než přijde minimalistický klavír a smyčce, jež „dokreslí“ obrázek ledové planety z Herbertova románu, po němž je pojmenovaná.

Kromě klasických nástrojů hraje na desce velkou roli stařičký elektronický instrument Ondes Martenot z třicátých let minulého století, oblíbený u tvůrců hororových filmů pro své duchařské zvuky. A Porter prý často sahal i po rezofonické kytaře dobro, známé hlavně z bluegrassu a country. Propojením stařičkých nástrojů a moderních efektů vznikla zvláštní kombinace futurismu a nostalgie. Aftertime je jakási hudba z konce času, kde se oba chvosty časové osy potkají. Uhrančivé smyčce poslední skladby Arrakis přerušované hlukovými výbuchy tak jsou katarzí i začátkem zároveň.

 


autor / Karel Veselý VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv