NP č.388 > Kultura | FilmForman jako osudový milenecDominika Prejdová

Film francouzského režiséra Christopha Honorého Milovaní uzavíral letošní festival v Cannes a právě přichází do kin.

 

Christophe Honoré patří mezi nejznámější francouzské režiséry současnosti. Možná je to i pro jistou esenci „francouzskosti“, kterou ve svých filmech více nebo méně vědomě vytváří. Je autorským tvůrcem, ke svým filmům si sám píše scénáře a i v tom navazuje na francouzskou novou vlnu, k níž se hlásí. Jeho filmy jsou často inspirovanými variacemi na daný žánr, v němž se pak odvíjí komplikovaná hra lidských vztahů a tužeb, nahlížená ale s francouzským nádechem hravého šarmu a nonšalance. Honoré je také neobvykle plodný režisér, téměř každý rok představuje nový film.

 

TROCHU RYCHLÁ JEHLA

Prosadil se svým druhým celovečerním snímkem Moje matka, jenž byl vlastní adaptací románu George Bataille, v hlavní roli s Isabele Huppertovou a Louisem Garrellem, který od té doby hraje téměř ve všech jeho filmech. Kontroverzní, nekompromisně natočený snímek se odvážně konfrontoval s jedním z hlavních společenských tabu, incestem mezi matkou a synem, který se ve filmu rozvíjí v sebedestruktivní spirále. Ti, jež od tvůrce poté čekali radikální filmovou cestu, se ale mýlili. Honoré udělal krok úplně jiným směrem, natočil film, jímž přímo citoval francouzskou novou vlnu, někteří kritici mu vytýkali, že až příliš. Snímek V Paříži (2006) o dvou bratrech, který se každý jinak vyrovnává se smrtí sestry, byl hravou svobodnou koláží epizodických náladových scének á la raný Godard a Truffaut. Stylu nové vlny zůstal Honoré věrný i v dalších filmech. Písně o lásce oprášily žánr romantického muzikálu a Krásná Junie byla znovu adaptací klasického díla francouzské literatury – Princezny de Clèves. Předposlední film Muž v lázni ale už dával znát, že tvůrce šije trochu rychlou jehlou a spoléhá na šarmantnost herců, postelové scény ve třech a nakažlivou lehkost a melancholii, které se jeho filmům upřít nedají.

Napsané rychle a na efekt působí i Milovaní, muzikál na způsob Slečinek z Rochefortu Jacquesa Demyho, kde hlavní herci sami zpívají. Částečně byl natáčen v Čechách a v české koprodukci, jednu z hlavních rolí v něm navíc hraje Miloš Forman, a to ne ledajakou – není nikým jiným než milencem Catherine Deneuveové.

 

POVRCHNĚ MLHAVÉ

Příběh se rozpíná přes čtyři desetiletí, během nichž sleduje unikavý, paradoxní charakter lásky na osudech matky a dcery. Mladá Francouzka se zamiluje do českého lékaře „Žarmila“ a přestěhuje se za ním do Prahy ( je vždycky zajímavé vidět, jak si zahraniční tvůrci představují Čechy a sovětskou okupaci v 1968 – nevinnou Francouzku před barbary z východu zachrání Pavel Liška a chápavá česká tchyně rozumně domlouvá, že na nevěrného manžela je lepší nečekat a uvařit si teplý čaj). Francouzka Čechy a nevěrníka nakonec opustí a odstěhuje se zpátky s dcerkou do Paříže. Vášnivý vztah ale nadále trvá, ze záletného manžela se stane věrný milenec. Malá Vera má pak sama problémy v dospělosti navázat naplňující vztah. Podobnou vášeň – nemůžu být s tebou ani bez tebe, rozvine se spisovatelem Clémentem, ale skutečně se zamiluje pouze do Hendersona, bohužel HIV pozitivního gaye.

Film se přes dvě hodiny své délky nakonec dostane přes různé peripetie, ale k žádnému jasnému cílu nedospěje. Příběh je lehký, občas i humorný a písně nad Seinou nemohou neznít dobře, není ale zřetelné, co chce vlastně říci. Jeho filozofie zůstává povrchně mlhavá, je zvláštní směsicí stereotypů o romantické lásce: nejlépe se milují ti nedosažitelní, pravá láska nikdy nemizí a snahou je nabourávat, film otevřeně propaguje volnou lásku a sex. O obojím ale promlouvá bez přesvědčení. Činí tak v rámci melodramatu, kdy se děj dále posouvá spoustou divadelně násilných zvratů, což nakonec působí únavně a rozhodně to nezní nijak objevně ani upřímně.

 


autor / Dominika Prejdová VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv