NP č.388 > Kultura | DivadloDrásavá je nocBarbara Šupová, Jan Gruber

Divadelní spolek Kašpar uvádí premiéru hry Něžná je noc – adaptaci příběhů dvou postav z různých děl Fjodora Michajloviče Dostojevského.

 

Dramatizací monologu Marmeladova z románu Zločin a trest a novely Něžná vznikl scénický portrét mužů, kteří jsou si vzdáleni jak společenským postavením, tak chováním i momentální situací. Kromě silných antipatií, které vyvolávají, a podivínství, jež však není nepochopitelné, je spojuje osoba herce Martina Hofmanna.

Příběh Marmeladova, zkrachovalého státního úředníka a notorického opilce, tvoří pouze vedlejší linii Dostojevského románu. Na několika stranách zde odvypráví svůj život, skládající se z neustálého promarňování šancí vlivem vlastní zbabělosti, ale i alkoholismu, což nakonec odnášejí – podle jeho slov – „milovaná manželka a dcera“. Zato majitel zastavárny (dnes bychom ho mohli nazvat typickým „selfmademanem“) z Něžné obhajuje své chování vůči mrtvé ženě a snaží se ospravedlnit její sebevraždu. Poukazuje na správnost svého jednání, ačkoli to byl právě on, kdo ji k tomuto činu dohnal svou arogancí, tyranií a majetnickými sklony.

 

BEZ VELKÝCH GEST

Režisér a dramaturg inscenace Patrik Hartl upravil s věrností k předloze oba texty právě pro Hofmanna, který ukázal pečlivý solitérní herecký projev. Ke ztvárnění dvou odlišných charakterů a psychologických průhledů do jejich života i nitra by Hofmannovi stačily pouze oči a ruce. Ty totiž hrají samy o sobě a uhranou na první pohled. Velmi soustředěně a vědomě však používá i ostatní výrazové prostředky. Bez nutnosti rozmáchlých gest jemně, ale důrazně odloupává jednu slupku za druhou, čímž překvapivě nakonec neobnaží sám sebe, nýbrž diváky. I vzhledem k malému prostoru se dostává blíž a blíž, až téměř zruší hranici jeviště a hlediště. Převládajícím pocitem je fyzická úzkost a naléhavost.

Napínavé momenty bohužel v druhé části inscenace narušuje Marika Šoposká v roli „Něžné“, jejíž nonverbální projev je příliš hysterický a podrážděný. A navíc – ztvárnění mrtvé ženy, která takřka hodinu expresivně pláče, může mást diváky neznalé předlohy – je sebevražedkyně mrtvá po celou dobu, nebo umírá až na konci?

 

S NADBYTEČNOU HISTORIZACÍ

Obě části představení se odehrávají v nevelkém přeplněném prostoru. V prvním případě se jedná o prázdnou hospodu z 19. století a přístaviště člunů, v druhém o ložnici ze stejné doby. Historizována není jen scéna, nýbrž i kostýmy (Marmeladov v zamaštěných kalhotách a košili, zastavárník v elegantním županu). Obojí však působí zbytečně, rekvizity ani v jednom případě nedodávají představení nový rozměr, pouze spoutávají výpovědi s určitou dobou. Historizace navíc může oslabit celkový dojem z inscenace. Divákovi se totiž může zdát, že předváděné dnes už není relevantní, že bylo odváto spolu s dobou Dostojevského.

„Inscenace je nokturnem dvou zcela odlišných sugestivních příběhů. Je setkáním se dvěma rozporuplnými postavami, které nás děsí i magnetizují. Je cestou do hlubin psychologie člověka, jakou před více než sto lety Dostojevský popsal tak, že to od té doby nikdo nedokázal líp,“ zdůvodňuje Patrik Hartl výběr postav. Pokud ale autorům inscenace opravdu šlo o divákovu katarzi, a nikoli o pouhé stavění pomníku slovutnému autorovi skrze převádění jeho mistrných vhledů do různých lidských charakterů, musíme konstatovat, že zmíněná historizace tuto snahu hatí. To je však snad jediná výtka vůči inscenaci.

 

Fjodor Michajlovič Dostojevskij: Něžná je noc, premiéra 5. listopadu 2011 Divadlo v Celetné

 


autor / Barbara Šupová VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA autor / Jan Gruber VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv