NP č.385 > Téma číslaTrochu jiná kancelářTomáš Havlín

Chcete chodit do práce pět dní v týdnu? Čtyři dny, tři dny, dva dny, jeden den? A zaplatit si za to?

 

„Vy děláte téma pracovní prostředí? To je skvělý, tam to jde hodně nahoru. Náš platinový člen Skanska teď staví na Pankráci kancelářský komplex City Green Court a má na něj nejvyšší certifikát. Vyplatilo se jim to, protože díky němu získali za nájemníka Pricewaterhouse Coopers,“ vypráví nadšeně Jaroslav Pašmik, ředitel pro komunikaci a rozvoj v neziskové organizaci Česká rada pro šetrné budovy. Sedíme spolu v relaxační zóně coworkingového centra HUB na pražském Smíchově a někdejší redaktor týdeníku Respekt se rozhlíží kolem: „Cítím se tady fantasticky. Je vidět, že to není úplně české. Dá se tu dýchat evropský étos.“ Jste zmatení? Vítejte ve světě nové práce.

 

NEVSTOUPÍŠ DVAKRÁT...

Coworking opravdu není původně český fenomén. V roce 2005 vzniklo v prostorách sanfranciského loftu první centrum, jež bylo přes den za poplatek otevřeno docházce a činnosti pracovníků v oblasti informačních technologií. Tehdy patrně poprvé dosáhla uspokojení poptávka lidí, které spojuje celá řada znaků: nejčastěji jde o muže s univerzitním diplomem kolem třiceti, kteří nepracují ve stálém zaměstnání, ale samostatně na svých „projektech“. Nemusí jít přitom hned o „ajťáky“, ale dnes už prakticky kohokoli, kdo je na volné noze a ke své práci používá notebook s internetem a mobilní telefon. Výsledkem je pestrá směs podnikatelů, grafiků, architektů, designerů, žurnalistů a dalších „kreativců“.

Mnozí z těch, kdo jsou dnes ochotni za místo k práci platit, odešli ze zaměstnání zcela dobrovolně. Rutinní práce od devíti do pěti ve vydýchaném openspacu a malá volnost v rámci strnulé podnikové hierarchie v nich vyvolala touhu po „sebeuskutečnění“ a vůli zkusit to na vlastní pěst. Svoboda je ale náročný úkol, a když se člověku příliš často stává, že má ještě k večeru všechnu práci před sebou (a nádobí v dřezu za zády), může vyvolávat černé svědomí. Coworkingová centra pak nenabízejí jen „synergii“ s ostaními členy klubu, ale také spásu před osamělostí a pochybami o vlastním počínání. Nevkusnou sedačku může nahradit designový nábytek a scházejí-li peníze, použije se kouzelné slůvko vintage. Avšak nové formy přeci jen připomínají ty staré a odvržené. Digitální bohéma se vrací tam, odkud před časem s pompou vyšla.

 

ZA LEPŠÍ SVĚT

Do Česka přišel coworking v listopadu 2009, kdy v Praze na náměstí I. P. Pavlova otevřel projekt Coffice. Plní členové v něm dnes mohou získat nonstop přístup ke svému pracovnímu místu za 4000 Kč měsíčně, ale k dispozici je též taxa 280 Kč/den. Brzy po Coffice následovala další coworkingová centra, a to nejen v Praze, ale i v Brně, Ostravě či Písku.

„Dnes máme kolem dvou set členů a do konce roku bychom rádi dvě stě třicet,“ vítá mne Roman Bojko v pražském HUBu, který otevřel loni v červnu a ze všech založených si dosud získal asi největší věhlas. Nahlížím do prostor bývalé tiskárny, kde nyní asi patnáct lidí sedí u oválných stolů a před sebou má otevřený no- tebook. S prosvětleným hlavním sálem sousedí barový pult, kde z kávomatu teče fairtradová káva a každý po sobě umývá nádobí sám. Toto „šmrncnutí neziskem“ dovysvětluje ředitelka projektu Jana Friedrichová, když sedíme v jasně zelené zasedací místnosti, oddělené od hlavního sálu skleněnou výplní: „My jsme více než coworking. Naši zakladatelé mají kořeny v neziskových organizacích a v případě HUBu se přihlásili k sociálnímu podnikáni. Mimo to se zde snažíme propojovat svět zisku a nezisku, a tak podporovat iniciativy za lepší svět.“

Za jeden z příkladů, kdy se to daří, označuje Jana Friedrichová akci věnovanou ekologii a designu, kterou ten den pořádá v HUBu již zmíněná Česká rada pro šetrné budovy spolu s rakouskou nábytkářskou firmou Wiesner Hager. Obě zde mají také své stálé kanceláře, avšak na zástupce rakouské firmy náhodně narazím ve chvíli, kdy se odvážím zaklepat na dveře modré zasedací místnosti.

„Celý tento prostor vznikl naším přičiněním,“ překvapuje mne hned zkraje Franz Zechmeister, viceprezident pro prodej, který si tu o samotě připravuje večerní prezentaci. Jeho firma dodala HUBu designový nábytek „vyšší úrovně“, ale tím podle elegantního šedesátníka vzájemná spolupráce neskončila: „Wiesner Hager pomáhala definovat celé prostředí. Jsou tu pracovní místa, komunikační prostory i relaxační zóny, používají se různé barvy a podstatná je pro nás flexibilita. Jde o celý koncept, výsledná atmosféra je typická pro naši firmu.“ Ačkoli rodilý Rakušan o sobě říká, že „bydlí v Evropě“ a do Prahy zavítá jen občas, s výsledkem se zdá být spokojen: „HUB je pro nás perfektní prostředí. Můžeme se zde velkoryse prezentovat a přitom platit jen za svou kancelář. Je pro nás velmi důležité, že mladí ambiciózní lidé, kteří se tu pohybují, mohou být našimi budoucími zákazníky. A začali jsme též jednat s HUBy na zahraničních trzích. Doufáme, že vznikne synergie a budeme jim moci dodat infrastrukturu.“

Když se znovu ocitnu v hlavním sálu, nerad bych přeťal jeho kreativní puls. S uživatelem HUBu, šestadvacetiletým Michalem, se proto setkáváme na baru u sklenice vody. „Ještě dva roky po škole jsem pracoval jako konzultant v bance, ale čím dál víc jsem se nudil. Lákalo mě stát se freelancerem, získat volnost a šanci vydělat víc peněz,“ říká někdejší student informatiky na VŠE. Michal tehdy založil se svým kolegou projekt bookfan.cz, který kombinuje sociální síť s knižním velkoobchodem, a postupně začal práci opouštět. „Když se to swičlo úplně, začalo to být hodně asociální. Pořád sedíš doma, nerozlišuješ ráno a večer, prostě si pořád v pyžamu a je to takový opruz. Hlavně se nemáš s kým pobavit. Takže proto ten HUB.“

Dnes je bookfan.cz o pár kroků dál. S investorem za zády se rozvíjí, a ačkoli je to prý „horská dráha“, stále žije naděje, že projekt bude v dohledné době soběstačný a začne tvořit zisk. Také Michalův vztah k HUBu se za tu dobu proměnil. Ze svého bytu v panelovém domě na Českomoravské vyráží na Smíchov tak dvakrát do týdne a říká: „Doma se člověk soustředí, tady to úplně nejde – někdo přijde, s někým pokecáš, je to takové příjemné. Když tedy chci mít produktivní den, tak jsem doma. Ale zas jen tam zůstat nemůžu. Člověk se prostě točí v kolečku. Jako taková krysa.“

 

VOLKY, NEVOLKY

Český coworking je zatím spíše v plenkách, avšak od roku 2005, kdy vznikla v San Franciscu první Hat Factory, se coworkingová centra rozprostřela po celém světě. Na pěti kontinentech jich dnes můžeme napočítat přes čtyři sta a stále přibývají další. Některá, jako například Hub Culture v Londýně, sváží globální nomády taxíkem z letiště a za příplatek jim nabízí masáž nebo soukromou lekci jógy. Jiná jsou výrazně skromnější a opírají se hlavně o lokální klientelu.

Je přitom otázkou, do jaké míry stojí za touto akcelerací finanční a hospodářská krize, která vedla k úbytku plnohodnotných úvazků a nárůstu prekérní práce. „Příčinou popularity coworků je aktuální situace na pracovním trhu. Mnoho absolventů vysokých škol se snaží rozvinout nějakou samostatnou činnost,“ říká Stefan Gereke z centra House of Clouds v geograficky blízkém Berlíně. Obzvlášť náročný byl pro absolventy v Německu krizový rok 2009. Během něj vzrostla nezaměstnanost v této skupině o 11,3 % a celkem se ocitlo bez práce 167 tisíc lidí. Bylo to nejvíce od prasknutí internetové bubliny v roce 2001.

Když se Stefana Gerekeho dále ptám na dnešní situaci v hlavním městě Německa, odkazuje mě na webové stránky, které evidují dvacet pět coworkingových center v Berlíně. „Bude jich ale ještě o něco víc,“ dodává. Největší z nich, Cluboffice, nabízí zhruba tři sta pracovních míst na ploše pěti tisíc metrů čtverečních. V ústrety mu ale kráčí i mnohem „rodinnější“ projekty, a tak se rodí konkurence. „Stačí základní vybavení – internet, tiskárna a scanner. My nabízíme ještě extra velké stoly, nonstop otevřeno, minimální byrokracii a fotostudio. Hlavní je ale být cenově atraktivní,“ zdůrazňuje Gereke. Noví samostatní totiž mívají často hluboko do kapsy. Jako digitální bohéma si stále udržují svou liberální rozevlátost. Z jiného úhlu pohledu už však leckdy připomínají spíše digitální proletariát.

 


Tomáš Havlín autor / Tomáš Havlín VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Chybí tady uvolněnost / Tomáš Havlín > NP č.380 > Rozhovor Pod ženským jménem se skrývá muž. Aramisova je režisér, který si postupně vydobývá renomé. Hovořili jsme spolu o festivalu v Cannes, Věře Chytilové i ponožkách za dvacku z Holešovické tržnice.   číst dále Dějiny jednoho domu / Tomáš Havlín > NP č.378 > Dějiny přítomnosti Než upadl do stádia klinické smrti, nabídl mi zkušenost života v komunitě. Jako centrum spolkového dění ovšem sloužil už dávno. O kom je řeč? O Dělnickém domu na Spolkové, slavném brněnském „téhácéčku“.   číst dále Mám to na háku / Zuzana Brodilová, Tomáš Havlín > NP č.452 > Téma čísla Jmenuje se Milan, ale většina lidí ho zná jako MC Špínu. Vypátrat ho při jeho cestách po Praze trvalo déle než týden. Řeč byla nejen o zpívání ve svahilštině, ale také o tupých policajtech nebo životě jeskynního muže a pytláka v Beskydech. číst dále Jednou nohou v kriminále / Zuzana Brodilová, Tomáš Havlín > NP č.401 > Rozhovor Jako státní úřednice je vázaná mlčenlivostí, přesto mlčet nechtěla. O rodinách, které se z existenčních důvodů „dobrovolně“ vzdávají dětí, o zhroucení systému sociálně-právní ochrany dítěte i o stereotypním obrazu sociálního pracovníka...   číst dále Uvolněný Toxxx / Tomáš Havlín, Lukáš Rychetský > NP č.362 > Rozhovor Proslavil se jako člen kapely Supercrooo, která rozhodila pravidla českého rapu. Od té doby patří k stálicím hiphopového nebe: Hugo Toxxx. Pro některé barvotiskový pozér, pro jiné nejlepší český MC. Sám rapuje: "Jednoznačnost je největší klam..."   číst dále Život v garáži / Tomáš Malík, Tomáš Havlín > NP č.397 > Téma čísla Bydlet v garáži je v lecčems krajní podobou chudoby. Cynicky řečeno, na chudobu by stačilo i méně. Na dvou pražských místech ale také vidíme, že ani v garáži nemohou být lidé šťastní. Pokud by snad byli, stejně budou muset za svým štěstím odejít.   číst dále Tichý vítr z hor / Tomáš Havlín, Alexandr Budka > NP č.383 > Rozhovor Jaromír Švejdík je na první pohled nenápadný člověk. Ale při bližším ohledání za ním stojí nejen kapela Priessnitz a netrpělivě očekávaný Alois Nebel, ale v jistém smyslu i celý „magický“ Jeseník.   číst dále Bezdomovcem v zemi samurajů / Tomáš Havlín > NP č.379 > Rozhovor Předtím, než se šla Kajoko Jakuwa podívat na stávku odborářů, sešli jsme se k rozhovoru v jedné pražské kavárně. Má bezdomovec duši? A může být samuraj?   číst dále
celý archiv