NP č.384 > Kultura | Výtvarné uměníUmělec se zavázanýma očimaJiří Ptáček

Na výstavě Jiřího Kovandy a Lumíra Hladíka v pražském výstavním prostoru Svit poutají pozornost především práce druhého z nich. Kurátorka Pavlína Morganová totiž zmapováním jeho tvorby znovu napsala téměř vygumovanou kapitolu českého akčního umění 70. let 20. století.

 

Historička umění Pavlína Morganová se českému akčnímu umění věnuje dlouhodobě. Její diplomová práce Akční umění (1999) vyšla knižně a jako doposud nepřekonané kompendium domácích dějin této disciplíny se loni dočkala druhého, doplněného vydání. Výstava ve SVITu z jejího studia happeningů, akcí a performancí vychází. Morganová měla svého času o Hladíkových akcích jen sporé informace. Po druhém vydání Akčního umění se jí ale autor ozval a sám nabídl k prostudování. Na začátku 80. let totiž odešel do Kanady a jeho činnost z let 1976–1981 upadla v zapomnění.

 

PŘÁTELSKÁ VÝSTAVA

Spojení s Jiřím Kovandou, který naopak normalizaci přestál doma a v posledních dvaceti letech se zde i v zahraničí stal uznávanou osobností, pak nebylo pouhou strategií, jak na Hladíka upozornit notoricky přezíravou veřejnost. Přestože bychom v jejich tvorbě těžko nacházeli hlubší sepětí, od roku 1975 se přátelili a byl to Kovanda, kdo Hladíkovi zprostředkoval zásadní informace o západním umění a seznámil ho se staršími akčními umělci.

Aby Kovanda nebyl do počtu ani na výstavě, rozhodla se Morganová prezentovat jeho práce neobvyklým způsobem. Akční umění se do muzeí často dostává formou dokumentace. Kovandovou praxí je stroze kombinovat jednu fotografii se stručným popisem. Ve SVITu ale z archivu vybral ke každé akci větší počet snímků. Široce známé fotografické ikony tak zmizely a Kovandovy akce po dlouhé době opět „ožily“ (pokud to je příhodné slovo u aktivit, u nichž je hlavní přítomný okamžik jejich uskutečnění).

 

NEVIDĚT, NEDOTKNOUT SE, NEVĚDĚT

„Osobností“ je zde ale přeci jen Lumír Hladík. Na chronologicky uspořádané prezentaci je vidět, jak mezi roky 1976–1981 tříbil svůj umělecký názor. Akce z posledních tří let – jako například Někde nikde (1979), Moře v zrcadle, Ticho a hlad (1980) či Nikde (1981) – lze pak řadit mezi nejsilnější, co tehdy nepočetné řady českých performerů vytvořily.

Hladík se často vydával do přírody (v tom se zcela odlišoval od Kovandy) a jeho akce často měly velmi intimní charakter (v tom se zase ke Kovandovi blížil). Tři dny se například přibližoval k velkému kameni, kterým byl fascinován od mládí. Třetí den se dlaní dostal dva milimetry nad jeho povrch. Pak akci ukončil. Kvůli akci Někde, nikde se nechal se zavázanýma očima odvézt vozem hodiny od Prahy, tam vystoupil, dotkl se trávy a nechal zavézt zpět. Autem a opět ze zavázanýma očima se nechal odvézt také k Baltu, kde před cestou zpět nějakou dobu pozoroval moře přes zrcadlo (Moře v zrcadle). Poslepu došel k lesu a nahmatal strom (Neznámý zůstane neznámý, 1977). Tři dny chodil mlčky a o hladu po Praze, dokud ho někdo neoslovil (Ticho a hlad).

Nevidět, nedotknout se, nevědět, nepromluvit... Dobrovolným přijímáním omezení se Hladík snažil přenést přes hráz myšlenkových konceptů, do nichž uzavíráme skutečnost, a vbořit se do její záhadnosti. V monografii vydané k výstavě mluví o „metodicky vedeném nevědění“, které se stává „nově nabytou vědomostí“ umožňující „průnik do matrice dění“. Třebaže za příklonem k „nevědění“ rezonoval odpor k režimnímu materialismu, který Hladíkovými slovy „všechno vysvětlil“, svou kritikou její předmět přesahoval.

Bezprostřední prožitek pochopitelně nelze vyvolat dokumentacemi. Především pozdní akce však dokážou symbolicky zapůsobit i na výstavě. Význam znovuobjevení Lumíra Hladíka proto nespočívá jen v možnosti doplnit naše encyklopedie umění, ale v konfrontaci se způsobem tvorby, jehož metou je hlubší podstata lidského poznání.

 

Lumír Hladík a Jiří Kovanda: 35 let 7000 kilometrů. SVIT, Štefánikova 43a, Praha 5 (www.svitpraha.org). Výstava potrvá do 27. října.

 


autor / Jiří Ptáček VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv