NP č.384 > Téma číslaKoncept přežitíŠtěpán Kotrba

Na horní palubě se ještě tancuje, i když loď se už potápí. Toto úsloví z dob první plavby největší nepotopitelné lodi, která se potopila, přesně vystihuje problém všech velkých institucí. Vzdálenost kapitánského můstku od podpalubí.

 

Český rozhlas je velká instituce. Je v současné době konfederací čtyř celoplošných, čtyř speciálních a jedenácti regionálních stanic vysílajících na území ČR a zároveň provozovatel vysílání do zahraničí v češtině a pěti světových jazycích. Díky internetu a novým technologiím můžete poslouchat všechny stanice on-line jak na Floridě, tak v Austrálii či v čínských horách.

 

ŠEST MILIONŮ PEJSKŮ A KOČIČEK

Proč konfederace? Zákonodárci kdysi uložili Českému rozhlasu povinnost vysílat ze sídel krajů regionální vysílání, a při té příležitosti dali ředitelům regionálních stanic velkou míru samostatnosti. Tyto ředitele nejmenuje generální ředitel ( jako všechny ostatní manažery), ale Rada Českého rozhlasu. A tak je jejich podřízenost generálnímu řediteli jen velmi volná.

Český rozhlas není státní, ale veřejnoprávní. Toto slovo, které čpí naftalínem, je něco, co ne každý chápe. Odkazuje k zákonu, podle nějž stát nemůže Český rozhlas prodat, zastavit, ani proměnit v akciovou společnost. Český rozhlas je nás všech. Platíme si ho my – odděleně od daní, které vybírá stát. To dává rozhlasu velkou zodpovědnost. Znamená to nejen povinnost rozhlasu plnit veřejnou službu. Má to znamenat i to, že když do něj zavolá premiér, je to to samé, jako by do něj zavolal kdokoli z nás. Nikdo nemusí a neměl by stát v uctivém předklonu. Co je pak ona veřejná služba, jíž je rozhlas zavázán? První ředitel BBC John Reith ji v dosud platné definici určil jako povinnost dávat všem všechno – informace, vzdělání i zábavu. Přinášet do domovů zpravodajství, publicistiku, umění a kulturu, sport a hudbu všech žánrů, informace o vědě, technice, přírodě a historii, společnosti a životním stylu. Každý z nás si ale poměr těchto ingrediencí představuje jinak. Pejsek s kočičkou vařící dort byli dva. Koncesionářů je nějakých šest milionů. Rozhlasu či televizi rozumí každý.

K tomu si přidejte vysílání pro děti, regionální vysílání, vysílání do zahraničí. To všechno pokud možno přístupné nejen „ze stožárů“ na VKV, KV, SV, ale i prostřednictvím internetu a aplikací do mobilního telefonu, čtečky, iPadu či tabletu. Poprvé za sedmdesát let může posluchač využívat archiv, který je studnicí kultury a svědkem historie druhého nejstaršího rádia v Evropě. Za jeden jediný rok rozhlas odvysílá 393 954 hodin nejrůznějších pořadů (údaj za rok 2010). Stovky tisíc hodin jsou v archivu.

 

VEŘEJNÝ ZÁJEM

Problém je, že ne vždy se sejde v jednom pořadu vkus různých generací. Ne vždy se všichni shodnou na interpretaci toho, kdo je zloděj či vrah a kdo hrdina. A to nejen v historii dávné či nedávné, ale i v současnosti. Rozhlas nás všechny učí toleranci k jiným názorům. Ateisté si vyposlechnou mši svatou, posluchačům Armstronga občas zkazí sluch Kája Gott. Ten, kdo rád dechovku či cimbálovku, se dočká také. Ale nesmí čekat, že svou Mistříňanku najde na rádiu Wave, určeném teenagerům. Jak vyhovět všem a ještě naráz? To je jistě problém.

Co však z úst redaktorů určitě nezaslechnete, jsou slova o větší inteligenci bílých, nepřizpůsobivosti černých, nadřazenosti Árijců či zlodějně Židů. Rozhlas veřejné služby nehlásá nenávist k homosexuálům, neštítí se nevyléčitelně nemocných, nepohrdá chudými, nepochlebuje bohatým, nešíří nenávist ani ke komunistům, ani k muslimům. Slouží všem. Na babiččině tranzistoráčku za dvě stovky stejně, jako na vnoučkově tabletu za deset tisíc. Štítí se ale všech, kdo tuto nenávist či pohrdání hlásají nebo schvalují.

Také Český rozhlas přichází v dnešní uspěchané a médii přesycené době o posluchače. Někteří přecházejí k „lehčím“ komerčním rádiím, která po nich nechtějí, aby je poslouchali, ale stačí jim, že mají puštěné směsky populárních hitů a reklamy. Někteří zcela odsedají od rádia i televize – a to nejčastěji k internetu, který dnes nabízí většinu z toho, co obě tradiční média. Doba, kdy se celá rodina sešla u večeře, je pryč.

Před deseti lety rozhlas pochopil, co je to internet, před pěti lety pochopil, co je to digitální vysílání a multimédia. Dnes ho lze naladit v televizi na DVB-T tuneru, na satelitu, najdete ho v kabelových televizních rozvodech i v hi-tech digitálních rádiích. Díky open source digitálnímu formátu OggVorbis se i vysokoškoláci naučili poslouchat vážnou hudbu.

 

JAK JSME SI HRÁLI S REALITY SHOW

Český rozhlas naučil celý svět vnímat rádio jako „tak trochu jinou televizi“. Díky němu se celosvětová norma DAB (digital audio broadcasting) změnila na DMB (digital multimedia broadcasting). Celý svět také obdivoval „tak trochu jinou reality show“ s mnohoslibným názvem Odhalení, ve které diváci i posluchači zjistili, že největším chlapem a vítězem soutěže „o ne deset, ne jedenáct, ale o dvanáct melounů“ je gorilí samec Richard z pražské ZOO. Melouny byly šťavnaté. Kdo si naopak vzpomene ještě dnes na vítěze či poražené v reality show VyVolení na Primě či podobné „podívané“ BigBrother na Nově?

Svět se mění. A rozhlas se musí měnit spolu s ním, aby neumřel s posledním posluchačem stanice Praha. Mnozí nevidí změny rádi. Berou jim jejich pořady, oblíbené moderátory. Ale i rozhlas musí vnímat, že neurčuje vkus všech a nemůže být pouze vysíláním „pro náročného posluchače“. Protože těch náročných je několik stovek, možná tisíc. Rozhlas ale platí několik milionů.

I to vedlo v posledních několika letech k vážným úvahám, zda bude rozhlas bojovat o nové posluchače, diváky i čtenáře. Protože rozhlas budoucnosti už bude takový. Budete se moci dívat, poslouchat i číst. Dnes už umí Český rozhlas plně prostorový zvuk 5.1 – jako téměř jediný v Evropě.

Změny, které nyní před rozhlasem stojí, jsou zásadní a dotknou se všech. Změní se hudba, zrychlí se mluvené slovo, mnohé ztratí onu sonorní důstojnost, u které mladší usínají nebo přepínají. Přejmenují se stanice, některé budou vysílat na jiných kmitočtech. Rozhlas se znovu pokusí oslovit tvůrce, kteří dělají pro děti, a vzkřísit kdysi slavné vysílání pohádek. Ale budou je děti chtít, když si mohou vybrat mezi Bajajou, u kterého usínali jejich dědové či tátové, a Šmouly? To nikdo neví. Ale byl by hřích se o to nepokusit. Byl by hřích nesnažit se plnit to, co rozhlas má, tak, aby se u něj opět rádi sešli všichni. Celá rodina.

 

V NEJISTÝCH ČASECH

Lze ale vůbec zachránit rodinu, jestliže šedesát procent manželství se rozvádí a dědové a báby končí přemluvené v domovech důchodců? To všechno jsou otázky, které se rozhlasu existenčně dotýkají. Odpověď nemá nikdo, ani tvůrci několika rozhlasáckých generací. Ano, někteří mají strach. Z toho, že to, co stačilo včera k potlesku, je dnes běžné a zítra nebude potřeba. Vkus většiny se mění.

Všichni vědí, co je to veřejná služba. Vyžaduje po nás ale toleranci, ne sobectví. Právo na svůj pořad mají i ti, s jejichž vkusem se většina jen těžko ztotožní. Jsou čtenáři Homéra a jsou čtenáři Červených střevíčků. Jsou posluchači Chačaturjana a posluchači DJ Trávy. Všichni jsou koncesionáři, ale ne všichni budou v jednu chvíli sledovat ten samý program. Proto má rozhlas tolik stanic a v budoucnu jich bude mít ještě víc. Třeba sto.

Změny, které rozhlas nyní čekají, budou zásadní. Rozbijí zatuchlé stereotypy a zažraný konzervatismus. Znám osobně některé manažery, kteří přicházejí. Znám i ty rozhlasové tvůrce, o kterých vím, že se o svoji práci nemusejí bát. Také ale vím, že řada zaměstnanců se s „novým“ rozhlasem rozloučí. Přesto věřím, že nový (i když věkem starý) ředitel Duhan ví, co chce udělat. Ví, co je nutné udělat. A ví, že nechce jako poslední odejít a zhasnout za sebou prázdné studio v osiřelé budově.

 

SAMI SOBĚ

Věřím, že rozhlas přežije, i když jiný než dnes. Je totiž výsostně národní institucí a jedním z mála míst, která tříbí český jazyk, slovesnou i audiovizuální kulturu a uchovávají prchavé zvukové památky na minulost pro budoucí generace.

S jistotou přežije myšlenka veřejné služby: při stavbě Národního divadla jako „Národ sobě“, posléze v BBC jako krédo „informovat, vzdělávat, bavit“. Dnes vetknuta do epiteta Evropské unie „Jednota v různosti“.

Český rozhlas i Česká televize by měly dostat možnost této různosti v jednotě. Bez posluchačů a diváků, kteří se nechají „informovat, vzdělávat i bavit“, ji ovšem nedokážou naplnit. Bez podpory redaktorů, režisérů či herců se nezrodí velcí tvůrci. Zachovejme proto minulost a předejme ji budoucnosti. Buďme a zůstaňme koncesionáři. Veřejná služba je jiný svět, který je možný.

 

Autor od roku 1999 spolupracuje s ČRo, od roku 2003 s ČT. Byl členem Rady ČRo. Vzděláním designer, dnes mediální a politický analytik a novinář. Učí mediální komunikaci na vysoké škole.

 


autor / Štěpán Kotrba VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv