NP č.383 > Téma číslaHněv po AnglickuJaroslav Fiala, Markéta Vinkelhoferová

Zpráva z Londýna, kde lidé bez budoucnosti upozorňují na nefunkční establishment.

 

Sociální bouře, které se letos v létě přehnaly napříč Velkou Británií, bylo snadné odsoudit. Mediální obrazy rabujících výtržníků a hořících domů v anglických čtvrtích šokovaly nejednoho televizního diváka, aby se v zápětí přihlásili o slovo politici. Padala slova o kriminálních živlech a britský konzervativní premiér David Cameron se zaklínal přísnými tresty pro mladé aktéry. Na vině za násilí byl podle něj úpadek morálky. Řada lidí zhodnotila nepokoje jako nestydatost, ale zároveň se nepřestala divit, jak k tomu vůbec mohlo dojít. Stalo se to z ničeho nic? A čím to, že právě teď?

 

KDYŽ NENÍ CO ZTRATIT

V londýnské čtvrti Tottenham vládne ospalá atmosféra. Bezčasí, jaké můžeme zažít v řadě českých maloměst. Otevřeno má několik krámků s potravinami, které provozují přistěhovalci z afrických zemí, Jamajky či Polska. V nákupním centru nedaleko stanice metra zpočátku vidíme jediný pozůstatek nedávných událostí: dřevo namísto skleněné výplně dveří obchodu s elektronikou. O pár ulic dál už ale míjíme několik vyhořelých budov – bývalý supermarket, zprostředkovatelnu práce a banku.

Právě v téhle části britské metropole všechno začalo. Poté, co na počátku srpna policisté zastřelili v taxíku na jedné z tottenhamských ulic Marka Duggana, muže tmavé barvy pleti, přišel na řadu nenásilný protest místních lidí. Krátce nato se vzedmula vlna bouř í, která se rozšíř ila do dalších čtvr t í a měst.

Povídáme si s místními. Slyšíme stížnosti na nedostatek práce, drsné rozpočtové škrty a zavírání většiny sociálních center pro mládež v minulém roce. „Děcka tu ve volném čase nemají co dělat a zaměstnání samozřejmě není ani pro ty, co mají vzdělání a zkušenosti,“ říká sociální pracovník Steve, který se věnuje hlavně mladým lidem. „Denně vidíte frustraci, naštvanost. Neschvaluji násilí, ale nepřekvapuje mne to. Právě dnes je nutné vytvářet pracovní místa, ale naše vláda dělá pravý opak. Bouře jsou výsledkem situace, ve které hodně mladých nabylo přesvědčení, že nemají co ztratit. I když se za rabování dostali do vězení, často mají pocit, že byli aspoň slyšet.“

Řada lidí má strach. „Dejte mi pokoj,“ utrhuje se na nás mladík, kterého oslovujeme na ulici. Odchází spěšně pryč. Jiní jsou ochotnější, ale i od nich slyšíme obavy a podezření: „Rabování všechno zhoršilo. Náš život bude ještě těžší. Politici a masmédia na nás zase ukazují prstem a říkají: Podívejte se, to jsou ti asociálové z Tottenhamu, živly, které nepatří do britské společnosti. Přitom nikdo, koho znám, se rabování neúčastnil. Naopak, uklízeli jsme to tu,“ zlobí se černošská dívka, kterou potkáváme na autobusové zastávce. Nad Tottenhamem pomalu zapadá slunce. Místní jsou doma nebo v hospodách. Na lavičce opodál sedí postarší bezdomovec. Zkouší hrát na kytaru, ale se dvěma strunami toho z ní moc nevyloudí. My si zatím uvědomujeme, že nám nad hlavou krouží policejní vrtulník.

 

SOCIÁLNÍ STÁT PRO BOHATÉ

Obavy mají svůj základ v tvrdých zásazích policie a soudů. Většina ze zhruba dvanácti stovek zatčených dostala třikrát až čtyřikrát delší tresty než za normálních okolností. Mezi ně patří i dvaadvacetiletý muž, jenž si vysloužil rok a půl natvrdo za krádež zmrzliny, anebo dva mladíci, kteří byli odsouzeni ke čtyřem letům vězení za vyjádření podpory bouřím na Facebooku. Podle britského listu The Guardian je průměrná délka trestu 14,7 měsíce.

Výzkumy, které provádějí britské univerzity, ukazují, že dvě třetiny zadržených jsou mladší pětadvaceti let a téměř polovina jich pochází z těch nejchudších míst v celé zemi. Lokalit, kde je nezaměstnanost a dětská chudoba „neúprosně vysoká“, jak stojí v jedné ze zpráv, kterou připravil londýnský Institut pro výzkum veřejné politiky. Tam, kde celé generace ztrácejí vyhlídky na smysluplnou práci a na to, že se jejich situace zlepší.

„Pokud sociálně vyloučení lidé skončí ve vězení, jejich návrat do života je mnohem drsnější. Většina z nich se z problémů jen těžko vyhrabe,“ shrnuje sociální pracovník Steve. Pravicoví politici a masmédia však dnes zpravidla podsouvají opak. Problémy vykládají jako důsledek údajné přebujelosti systému sociálního zabezpečení. V Lidových novinách (z 27. 8. 2011) tento názor v souvislosti s bouřemi vyjádřil britský lékař a novinář Antony Daniels: „Myšlenka práva na něco je velké neštěstí,“ tvrdí. Ve společnosti vybavené příliš mnoha právy se prý lidé zmítají mezi nevděkem a ukřivděností. Účastníky bouří pak opakovaně srovnává s asociály s kriminální mentalitou.

Slova o tom, že stát je příliš štědrý a lidé od něj nemají čekat pomoc, jsou však úsměvná. Přicházejí totiž v éře, kdy státy podporují korporace, finanční sektor a velké banky zodpovědné za krizi z peněz daňových poplatníků. V situaci, kdy většina západních vlád společensky zvýhodňuje ty nejbohatší a vytváří systém sociálního zabezpečení pro horní vrstvy, nelze oddělit bouře od jejich politického poselství. Pokud elity vyšlou lidem zprávu, že o ně nemají zájem, musejí počítat s odporem. Jestliže si ti nahoře mohou zákony přizpůsobit, ti dole je začnou obcházet. Na sociální povaze bouří přitom nic nemění, že rabovači nekradli jen jídlo, ale i značkové oblečení a elektroniku. Právě ty totiž mohou prodat na černém trhu a zalátat aspoň některou z pomyslných děr ve svých kapsách, jimiž proudí i od těch nejchudších peníze těm, kteří se na jejich situaci přiživují. Jenže ani tím to nekončí.

 

VÍTE, ŽE JSTE CHÁTRA

Už přes půl hodiny stojíme v dopravní zácpě. Před námi je had červených dvoupatrových autobusů. Jelikož policie uzavřela několik ulic, pokračujeme pěšky. Spěcháme totiž na demonstraci ve východním Londýně. Před tamní mešitou se sešly stovky antifašistických aktivistů i místních, převážně muslimských obyvatel. Chtějí zablokovat pochod ultrapravicové Anglické obranné ligy (EDL), namířený proti lidem vyznávajícím islám. Antifašisté s transparenty se snaží upozornit na propojení místní ultrapravice s Andersem Breivikem, pachatelem červencového masakru v Norsku: „Být rasistou tu není cool,“ říká nám jedna mladá žena.

Policii se podaří zhruba tisícovku příznivců EDL odklonit k pevnosti Tower a přes řeku do jiné části města. V jednu chvíli zaplní skandující masa celý most. Sledují ho i překvapení turisté, mezi kterými jsou Indové. „Jste chátra a moc dobře to víte!“ zazní najednou z davu fašistů. Mladíci z muslimské čtvrti průvod následují v dostatečné vzdálenosti. Když se po jeho rozpuštění na pár okamžiků dostanou do přímé blízkosti, napětí zhoustne. K potyčkám však dojde až později v jiných částech Londýna.

Akce Anglické obranné ligy se snaží využít pnutí v Británii po srpnových bouřích, podobně jako Dělnická strana Tomáše Vandase v místech napětí v severních Čechách. Podle nedávné studie předsudky vůči menšinám mezi Brity narůstají. Lidé mají totiž zvýšenou tendenci spojovat si násilnosti zejména s muslimy a cítit se jimi ohroženi. A to bez ohledu na to, zda byli bouřemi zasaženi nebo ne. Účastníci rabování přitom byli ze všech různých etnik, muslimové se dokonce proti násilnostem postavili a byli napadeni. Jiní zase v postižených čtvrtích uklízeli.

 

OTŘÁSAJÍCÍ SE LEŠENÍ

Bouře dnes každopádně přestaly být tématem číslo jedna. Jak ale upozorňuje řada komentátorů, podobné situace se – navzdory policejním represím – mohou opakovat, budou-li pokračovat stávající trendy. A ty nejsou zrovna povzbudivé. Za současné konzervativní vlády v Británii stouplo školné na celých 9000 liber ročně, ale vzdělání už práci vůbec nemusí zajistit, stejně jako v jiných zemích včetně Česka. Jen od roku 2008 se zvýšil počet nezaměstnaných Britů ve věku kolem dvaceti let o čtyřicet procent. V chudých čtvrtích se škrtá, ve zmíněném Tottenhamu se vloni snížil rozpočet na sociální práci s mladými o tři čtvrtiny. A v souvislosti s tvrdými postihy rabovačů stojí za zmínku, že od roku 1990 zemřelo v britských vazebních celách za podezřelých okolností přes 1000 lidí.

„Kdyby v této zemi existovala skutečná opoziční strana, snažila by se rozmontovat otřásající se lešení neoliberálního systému,“ napsal nedávno legendární britský spisovatel a aktivista pákistánského původu, Tariq Ali. Naráží tak na skutečnost, že v současnosti neexistují silné politické struktury, které by hájily ekonomicky poražené občany a znejistělé střední vrstvy. V tomto světle lze bouře číst i jako volání o pomoc. Protest, jehož forma nemohla uspět, ale který ukazuje to, co si uvědomuje čím dál víc lidí: Systém, ve kterém chudší nemají šanci, je třeba změnit.

 


autor / Jaroslav Fiala VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA autor / Markéta Vinkelhoferová VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Zlo, koště a bradavice / Andrea Novotná, Jaroslav Fiala > NP č.355 > Téma čísla Primitivové a rozvraceči versus normální a slušní lidé. Rozdělování společnosti na nesmiřitelné tábory obvykle provázelo hledání vnitřních nepřátel. Také současné hony na čarodějnice však mají své inkvizitory a oběti, jejichž role se mohou velmi rychle proměňovat.   číst dále O mostech mezi hudbou a lidmi / Markéta Vinkelhoferová, Jaroslav Fiala > NP č.379 > Téma čísla Spojení hudby a nejmodernějších technologií může vyústit do vzniku pozoruhodných nástrojů, léčby těžkých nemocí i poznávání sebe sama. Americký skladatel Tod Machover se o to pokouší už řadu let v sepjetí s vírou v lidskou tvořivost a změnu k lepšímu.   číst dále Přestat být cizincem / Andrea Novotná, Jaroslav Fiala > NP č.342 > Rozhovor Může se Vietnamec stát někdy Čechem? Jak daleko může zajít islamofobie v Evropě? Mohou Češi pomoci řešit izraelsko-palestinský konflikt? Kudy vede hranice mezi nekritickou vstřícnosti a strachem z cizího? Rozhovor s politologem Pavlem Baršou.   číst dále Když chybí sny / Jiří Růžička, Jaroslav Fiala > NP č.425 > Dějiny přítomnosti Řekne-li se ostalgie, leckdo si vybaví nekritické vzpomínání na bývalý režim, anebo dokonce nebezpečí „ztráty paměti“ (té správné). Je tomu ale opravdu tak? O čem vypovídá obliba kultury z dob reálného socialismu? číst dále
celý archiv