NP č.381 > FejetonTen nejhlubší pocitJan Stern

Albert Einstein prý kdysi řekl: „Nejkrásnější a nejhlubší pocit, jaký může člověk zažít, je tajemno. To je základním principem náboženství, stejně tak jako veškerého seriózního úsilí v umění a ve vědě.“ Naprosto souhlasím.

 

Tajemno nás obklopuje, je takřka všude. Ne, nemluvím o létajícím talíři havarovaném u Roswellu. To je prkotina proti záhadě, která cloumá mou duší: proč se ženy před odchodem z restaurace vždy ještě staví na záchodě?

Vážně, já to pozoruji už dlouho! Vlastně nic jiného v restauracích ani nedělám. Přijdu tam, objednám si sodovku a číhám. Shromážděná data jsou nemilosrdná, záchodkovou úchylkou trpí prakticky všechny. Co tam vlastně dělají? Neříkejte mi, že se jim chce všem po jídle na malou. Dyť nemají ani prostatu, ty vůbec netuší, co to je „chtít na malou“! Druhá hypotéza říká, že se před odchodem musejí podívat do zrcadla, aby se ujistily, že jsou i po pozření tří zrnek rýže krásné, případně že nadále existují. Ale tomu se mi nechce věřit, taková marnivost, případně psychická nedostatečnost je u žen vyloučena. Také mi neříkejte, že úplně všechny po jídle zvrací. Jistě, polovina jich patrně zvrací, ale co ta druhá? Kdepak, v tom musí být něco jiného! Ale žádnou pointu nečekejte, pointa v tomhle fejetonu je, že některé záhady zkrátka odolávají a kdo ví, zda nějaké řešení vůbec mají.

Druhá záhada takřka pyramidální je dovolená. Tenhle institut mě mate víc než kulový blesk a Lochneská příšera dohromady. Nedávno jsem potkal svého kolegu, co ho to také neminulo. Právě se vrátil z dovolené a povídá: „Byla to fakt nádhera. Ale jsem utahanej jako kotě. Co my toho prošli! ... Teď si představ dvanáct hodin v autě, v tom pařáku – nejdřív tam a pak zase zpátky… Na začátku jsem sice dostal úpal, ale pak mi bylo dva dny fakt dobře, než jsem snědl tu místní specialitu…“ Pak podklesl v kolenou a požádal o sklenku vody. Týden nebyl v práci schopný nic pořádného udělat, protože odpočíval, zmožen aktivním odpočinkem. Na to by byl i Erich von Däniken krátký! Člověk by řekl, že lidé vymysleli dovolenou, aby si mohli odpočinout. Tato teze však byla jasně vyvrácena empirií, teď zbývá jen otázkou, proč teda vlastně na tu dovolenou jezdí. Pár divokých hypotéz sice existuje, třeba „protože je to zvyk“ nebo „aby měli pocit, že žijí“, ale takové názory, které z člověka činí prosté hovado, samozřejmě musím odmítnout.

A pak tu jsou ještě ty kufry. Teda, ty novodobé kufry. Za mých mladých let měl kufr jen držátko. Dnešní kufry mají kolečka. Cožpak o to, tomu se říká pokrok. Ale ať mi prosím vás někdo vysvětlí, proč jsou ty kolečka vždycky z umělé hmoty, takže když člověk jede po jakémkoli povrchu, vydávají zvuk jako nízko prolétající stíhačka. Vědí ti slavní výrobci, že existuje cosi jako guma? Pryž? Vulkanická technologie? Viděli už někdy prachobyčejnou tašku na kolečkách? Pokud ne, ať se přijdou podívat k mé babičce do Knězevousů. Chodí s ní každý den do Jednoty pro brambory a acidofilní mléko kvůlivá průchodnosti. Kolečka jejího zavazadla jsou obepnuta již třicet let gumovou páskou a v životě ještě nikdy nikoho nedonutily vyhlédnout v Knězevousích udiveně z okna. To můj nedávno zakoupený kufr probudil tři miminka v kočárku a na kostkové dlažbě v Libni přinutil dělníka pracujícího s bucharem nasadit si sluchátka, patrně poprvé během své kariéry. Yetti je proti tomu záhadou okresního formátu.

Abych nezapomněl, v hitparádě záhad již léta úspěšně bojují jídelní lístky v čínských restauracích. Mně nevadí, že někdo neumí dobře česky. Mě nijak nepohoršuje vybírat si mezi „Tou-fu s ryzi“ a „Kachnou sedm chutí“. Co mě ale udivuje, že nikdy žádný Číňan žádného Čecha nepožádá, aby mu ten jídelák zkontroloval a opravil. Já bych jim to za stovku udělal! Možná bych jim to udělal i zadarmo, ale záhada je, že by Číňana nikdy ani nenapadlo něco takového chtít. Možná je ta čínská čeština něco jako styl, jako taková ta hrůza, co používají teenageři (MoOoOc tĚ mUcÍnKuJu, mIlÁšKu…). Možná už to mají dokonce chráněné copyrightem, já nevím. Každopádně to uniká mé představivosti více než Atlantida.

Jen nevím, jestli z okouzlení tajemnem kolem nás vydojím tolik co Albert. Obávám se, že nikoli. Ale aspoň můžou v Hirošimě klidně spát.

 


autor / Jan Stern VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Nesplněná očekávání / Jan Stern > NP č.331 > Fejeton Drazí, musím se vám svěřit. Mám takový malý problém s navazováním kontaktů s opačným pohlavím. Dlouho jsem si kladl otázku, kde je zakopaný pes. A tuhle jsem vám ho vykopal. číst dále Sebezraňováním a askezí k neobyčejné hojnosti / Jan Stern > NP č.323 > Rozhovor Poslouchat Jana Kellera člověku na klidu nepřidá. Uvědomí si jak křehká je slupka naší vyspělé civilizace a nesamozřejmý blahobyt, který si užíváme. Za fasádou rozumu dřímá barbarství hrozící zahubit naše skvělé výdobytky. číst dále O Američanech, agentech a jiných záhadách / Jan Stern > NP č.343 > Fejeton Milí Češi, řeknu vám, máte svoje záhady. A nemyslím tím teď záhady typu světelných jevů v jihlavském podzemí, nacistických létajících talířů vznášejících se na konci druhé světové války nad Letňany, štěchovického pokladu, k jehož vyzvednutí scházejí několika výpravám poslední haléře, případně tajuplně nabitého diáře poručíka Ludvíka Zifčáka v chladných listopadových dnech roku 1989.   číst dále Sociologie amarounů / Jan Stern > NP č.453 > Fejeton Často přemýšlím nad tím, jací jsme my Češi. Myslím, že o sobě moc nevíme. Říkáme o sobě třeba, že krademe. Ale krade se všude po světě a mnohde mnohem víc. Říkáme o sobě, že pijeme. No, to nelze zpochybnit, pijeme hodně, pijeme víc než Rusové a Dánové. Pijeme Ligu mistrů. Leč přesto před nás statistika Mezinárodní zdravotnické organizace předsadila ještě jeden více kořalnický národ – Moldavce. Takže žádné Nagano, žádný Bělehrad, pouhé důstojné Chile 62. Myslíme si o sobě třeba taky, že jsme ateisté. A přitom každý druhý kolem mě věří na horoskopy, reinkarnaci, UFO a ilumináty. Kdepak, všechny tyhle definice jsou mimo. číst dále Rakeťák / Jan Stern > NP č.452 > Fejeton Život muže je neskonale těžší než život ženy. Je ale zvláštní, že ženy to netuší a i zcela průzračným a nezlomným argumentům v této otázce čelí s dětinskou naivitou. číst dále Dobře vypečené gestapíčko / Jan Stern > NP č.454 > Fejeton Možná tomu nebudete věřit, ale jsou věci, o kterých se mi žertuje těžko. Ovšem nejspíše vás překvapí, které to jsou, či spíše, které to nejsou. číst dále Budíkové zákony / Jan Stern > NP č.457 > Fejeton Velké dějiny a děje jsou řízeny zákony, jako je Archimédův zákon, Ohmův zákon, zákon dědičnosti, zákon nabídky a poptávky, Starý zákon, Nový zákon, eventuálně vor v zakoně. No jo, ale co děje malé? Naše všednost? Jí badatelé a proroci zatím pozornost věnují jen malou. Přesto se lidé odpradávna pokoušejí zákon, který ji řídí, pojmenovat. číst dále Paradigma pekla / Jan Stern > NP č.451 > Fejeton Jeden velký filozof kdysi napsal takovou divadelní hru, kde se lidi dostanou do pekla. Ale to peklo nemá kotle, ani chlupaté čerty s ocasem až na zem, ba ani červené tapety. Je to obyčejný pokoj, z něhož nejde odejít, a v němž jsou lidé, se kterými si nelze porozumět. V závěru té filozofické hry se pak praví, že peklo jsou ti druzí. číst dále

Chci pomoci konkrétním lidem bez domova a v nouzi

Podívejte se profily našich nejlepších prodejců, kterým nechybí zodpovědnost a poctivost, ale chybí jim zázemí, oblečení, obuv nebo nějaká speciální pomůcka, aby se mohli cítit spokojeně a žilo se jim lépe. Našim prodejcům můžete přispět na jejich konkrétní potřeby nebo přání.
Chcete se o jejich osudu dozvědět víc? Děkujeme všem dárcům.

celý archiv