NP č.381 > FejetonTen nejhlubší pocitJan Stern

Albert Einstein prý kdysi řekl: „Nejkrásnější a nejhlubší pocit, jaký může člověk zažít, je tajemno. To je základním principem náboženství, stejně tak jako veškerého seriózního úsilí v umění a ve vědě.“ Naprosto souhlasím.

 

Tajemno nás obklopuje, je takřka všude. Ne, nemluvím o létajícím talíři havarovaném u Roswellu. To je prkotina proti záhadě, která cloumá mou duší: proč se ženy před odchodem z restaurace vždy ještě staví na záchodě?

Vážně, já to pozoruji už dlouho! Vlastně nic jiného v restauracích ani nedělám. Přijdu tam, objednám si sodovku a číhám. Shromážděná data jsou nemilosrdná, záchodkovou úchylkou trpí prakticky všechny. Co tam vlastně dělají? Neříkejte mi, že se jim chce všem po jídle na malou. Dyť nemají ani prostatu, ty vůbec netuší, co to je „chtít na malou“! Druhá hypotéza říká, že se před odchodem musejí podívat do zrcadla, aby se ujistily, že jsou i po pozření tří zrnek rýže krásné, případně že nadále existují. Ale tomu se mi nechce věřit, taková marnivost, případně psychická nedostatečnost je u žen vyloučena. Také mi neříkejte, že úplně všechny po jídle zvrací. Jistě, polovina jich patrně zvrací, ale co ta druhá? Kdepak, v tom musí být něco jiného! Ale žádnou pointu nečekejte, pointa v tomhle fejetonu je, že některé záhady zkrátka odolávají a kdo ví, zda nějaké řešení vůbec mají.

Druhá záhada takřka pyramidální je dovolená. Tenhle institut mě mate víc než kulový blesk a Lochneská příšera dohromady. Nedávno jsem potkal svého kolegu, co ho to také neminulo. Právě se vrátil z dovolené a povídá: „Byla to fakt nádhera. Ale jsem utahanej jako kotě. Co my toho prošli! ... Teď si představ dvanáct hodin v autě, v tom pařáku – nejdřív tam a pak zase zpátky… Na začátku jsem sice dostal úpal, ale pak mi bylo dva dny fakt dobře, než jsem snědl tu místní specialitu…“ Pak podklesl v kolenou a požádal o sklenku vody. Týden nebyl v práci schopný nic pořádného udělat, protože odpočíval, zmožen aktivním odpočinkem. Na to by byl i Erich von Däniken krátký! Člověk by řekl, že lidé vymysleli dovolenou, aby si mohli odpočinout. Tato teze však byla jasně vyvrácena empirií, teď zbývá jen otázkou, proč teda vlastně na tu dovolenou jezdí. Pár divokých hypotéz sice existuje, třeba „protože je to zvyk“ nebo „aby měli pocit, že žijí“, ale takové názory, které z člověka činí prosté hovado, samozřejmě musím odmítnout.

A pak tu jsou ještě ty kufry. Teda, ty novodobé kufry. Za mých mladých let měl kufr jen držátko. Dnešní kufry mají kolečka. Cožpak o to, tomu se říká pokrok. Ale ať mi prosím vás někdo vysvětlí, proč jsou ty kolečka vždycky z umělé hmoty, takže když člověk jede po jakémkoli povrchu, vydávají zvuk jako nízko prolétající stíhačka. Vědí ti slavní výrobci, že existuje cosi jako guma? Pryž? Vulkanická technologie? Viděli už někdy prachobyčejnou tašku na kolečkách? Pokud ne, ať se přijdou podívat k mé babičce do Knězevousů. Chodí s ní každý den do Jednoty pro brambory a acidofilní mléko kvůlivá průchodnosti. Kolečka jejího zavazadla jsou obepnuta již třicet let gumovou páskou a v životě ještě nikdy nikoho nedonutily vyhlédnout v Knězevousích udiveně z okna. To můj nedávno zakoupený kufr probudil tři miminka v kočárku a na kostkové dlažbě v Libni přinutil dělníka pracujícího s bucharem nasadit si sluchátka, patrně poprvé během své kariéry. Yetti je proti tomu záhadou okresního formátu.

Abych nezapomněl, v hitparádě záhad již léta úspěšně bojují jídelní lístky v čínských restauracích. Mně nevadí, že někdo neumí dobře česky. Mě nijak nepohoršuje vybírat si mezi „Tou-fu s ryzi“ a „Kachnou sedm chutí“. Co mě ale udivuje, že nikdy žádný Číňan žádného Čecha nepožádá, aby mu ten jídelák zkontroloval a opravil. Já bych jim to za stovku udělal! Možná bych jim to udělal i zadarmo, ale záhada je, že by Číňana nikdy ani nenapadlo něco takového chtít. Možná je ta čínská čeština něco jako styl, jako taková ta hrůza, co používají teenageři (MoOoOc tĚ mUcÍnKuJu, mIlÁšKu…). Možná už to mají dokonce chráněné copyrightem, já nevím. Každopádně to uniká mé představivosti více než Atlantida.

Jen nevím, jestli z okouzlení tajemnem kolem nás vydojím tolik co Albert. Obávám se, že nikoli. Ale aspoň můžou v Hirošimě klidně spát.

 


autor / Jan Stern VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv