NP č.381 > Dějiny přítomnostiJak zneužít HaitiJaroslav Fiala, Markéta Vinkelhoferová

Příběh o tom, co všechno jsme neměli vědět o nejchudší zemi na západní polokouli.

 

Haiti známe především v souvislosti s ničivým zemětřesením, které za sebou vloni zanechalo čtvrt milionu mrtvých a jeden a půl milionu lidí bez domova. Tato přírodní katastrofa by však neměla překrýt politiku západních států, které se tu dlouhodobě dopouštějí drastického pošlapávání práv. Díky dokumentům Wikileaks a letitému úsilí badatelů se před našima očima odkrývá úplně jiný příběh této země. Příběh o tom, jak lze vytvořit vládu bez účasti lidu, který může být varováním i pro nás.

 

YES, WE CAN

Haitská metropole Port-au-Prince, 29. únor 2004. Ve městě panuje napětí. Hlava státu, prezident Jean-Bertrand Aristide, je od předchozího dne v izolaci ve svém domě. V časných ranních hodinách k němu přichází zástupce amerického velvyslance Luis Moreno v doprovodu elitní jednotky námořní pěchoty. Moreno dává Aristidovi na výběr: buď podepíše rezignaci, anebo bude následovat krveprolití civilistů. Vyčerpaný prezident se vzdává a rezignuje. Hned nato je naložen s manželkou do letadla, které dopraví prezidentský pár do vyhnanství ve Středoafrické republice.

Jde o inscenovaný státní převrat. Americký prezident George W. Bush a jeho poradce Roger Noriega záhy oznamují překvapené veřejnosti, že haitský prezident se vzdal moci dobrovolně. Zdůrazňují, že to byl diktátor, který může mluvit o štěstí, že ho Američané „zachránili“ před hořkým koncem. Masmédia začínají přitakávat: Spravedlnosti bylo uči- něno zadost, vždyť Aristide rozkradl státní pokladnu, zabíjel své oponenty a dokonce prý praktikoval vúdú…

 

NIC NOVÉHO POD SLUNCEM

Aristidův únos odráží notorickou zkušenost Haiti. Už před dvěma sty lety, v lednu 1804, si tehdy nejbohatší francouzská kolonie dokázala vybojovat nezávislost. Podobný kousek se žádné jiné otrokářské kolonii do té doby nepodařil. Mnoho fanoušků si tím ale Haiti nezískalo. USA ho odmítaly uznat a jeho zhrzený pán, Francie, mu uložil za vzpouru trest: obrovské reparace, které likvidovaly haitský státní rozpočet až do konce čtyřicátých let minulého století. Ironií dějin zůstává, že černí otroci se inspirovali liberálními idejemi francouzské revoluce. Jenže nepochopili, že ty byly určeny jen pro bílé. A tak se vše vrátilo na začátek.

V letech studené války zemi pustošili brutální diktátoři, otec a syn Duvalierové. Zanechali po sobě gigantický dluh, přičemž drsné potírání opozice s desítkami tisíc mrtvých nebránilo americké vládě v podpoře tohoto režimu a jejím firmám, aby na Haiti přesouvaly výrobu. Už tak nejchudší zemi západní polokoule tehdy přibylo další „nej“: stala se zdrojem nejlevnější pracovní síly.

Proti haitské diktatuře se však v osmdesátých letech vzedmul lidový odpor, který se spojil v hnutí Lavalas (Povodeň). A právě v jeho řadách se objevil kněz Jean-Bertrand Aristide, charizmatický „pastor chudých“ ze Cité Soleil, nejzbídačenější čtvrti hlavního města. Když diktatura padla, většina Haiťanů dobře rozuměla Aristidovým slovům o důstojném životě, a tak nebylo divu, že ho v roce 1990 dvě třetiny voličů poslaly rovnou do prezidentského úřadu. Nepobyl tam ale dlouho. Hned následujícího roku byl svržen pučem armády a haitských elit. Těm se totiž pranic nelíbily nové sociální reformy a zvýšení minimální mzdy na dva a půl dolaru na den.

Aristide se přesto stihl do konce svého pětiletého období do prezidentského křesla ještě vrátit. V roce 1994 ho překvapivě dosadili zpět američtí vojáci, jelikož z područí vojenské junty prchaly do USA tisíce zbídačených Haiťanů. Aristide měl zklidnit situaci, ale na oplátku musel splnit požadavek prezidenta Billa Clintona: odstranit obchodní bariéry pro americké potraviny. Haiti tak zaplavily až o sedmdesát procent levnější produkty ze Spojených států, což mělo devastující účinek na zemědělství. Haitští rolníci se mohli snažit, jak chtěli, ale konkurovat americkému agrobyznysu, mohutně dotovanému státem, prostě nedokázali.

Mnoho zemědělců proto muselo kvůli nedostatku práce odejít do měst, kde skončili ve slumech jako nejlevnější pracovní síla západní polokoule. Prezident Aristide navíc podnikl ještě jeden radikální řez: na základě referenda rozpustil mocichtivou armádu. Na čas se tím sice zbavil nepřítele, ale zároveň otevřel cestu gangům a polovojenským jednotkám. A právě ty se mu měly stát osudnými.

 

SMRTÍCÍ VÍR

Mnozí vojáci z rozpuštěné armády prodělali výcvik sponzorovaný USA a na Haiti se začlenili do gerilových skupin. Jejich zkušenosti se brzy hodily, protože v roce 2000 Jean-Bertrand Aristide znovu kandidoval na prezidenta a zvítězil se ziskem 90 procent hlasů. Americká vláda přitom měla svá želízka v ohni. Desítkami milionů dolarů podpořila prostřednictvím organizací USAID a National Endowment for Democracy (NED) Aristidovu opozici. Haiťané si tedy nezvolili politika, který by byl cizím mocnostem zrovna po chuti. Když pak navíc Aristide požádal Francii o kompenzaci za nespravedlivé koloniální reparace, odpověď na sebe nenechala dlouho čekat.

Opozice označila volby za neplatné a Washington zastavil Haiti veškerou finanční pomoc. To ale nebylo vše. Ze sousední Dominikánské republiky přepadaly Haiti gerilové jednotky vyzbrojené americkými zbraněmi. A především v Port-au-Prince přišly ke slovu opoziční gangy, které nastolily skutečnou vládu teroru. Aristide nabízel smír, ale jeho rivalové nechtěli o něčem takovém slyšet.

V chudinských čtvrtích, které patřily k Aristidovým voličským základnám, byli masakrováni lidé, vypalovány domy a na seznamech obětí se nezřídka objevili policisté, kteří zůstali věrní vládě. Ozbrojenci v médiích prohlašovali, že nikdo z příznivců Lavalas nebude ušetřen. Lidé pak začali organizovat domobranu a menší část gangů se přidala na stranu prezidenta. Napětí vyvrcholilo na přelomu let 2003–2004. A odtud už to známe. Aristide měl sice až do poslední chvíle podporu většiny obyvatelstva, ale zásahem USA byl označen za diktátora a poslán do vyhnanství.

Bezprostředně po „osvobození“ následovala odplata. Podle nevládních organizací byly zabity stovky Aristidových příznivců a další skončili za mřížemi. Členové opozičních geril bojující proti svrženému prezidentovi dostali volnou ruku a do země vstoupili také příslušníci jednotek OSN. I mnozí z nich se stali pachateli. Renomovaný lékařský časopis Lancet zveřejnil děsivou statistiku: gangy, policie a jednotky OSN zabily v prvních dvou letech po svržení Aristida zhruba osm tisíc lidí a znásilnily pětatřicet tisíc žen a dětí.

 

GLOBÁLNÍ HAITI NARUBY

K politické krizi se v roce 2010 přidalo ničivé zemětřesení. Po sečtení prvních škod se masmédia často rozplývala nad štědrou humanitární pomocí. Například týdeník Respekt (v článku Globální Haiti, 31. 1. 2010) pochválil prezidenta Obamu za to, že si vzal obnovu postižené země pod křídla a také za jeho vyznání: Amerika prý využívá svou moc k tomu, aby pozvedla jiné země. Zvláštní vyslanec OSN Bill Clinton zase uvedl, že přírodní katastrofa je pro Haiti šancí, jak uniknout svým krizovým dějinám. Fakta a dokumenty ale ukazují na něco jiného.

Příkladem této šance může být vloni založený Prozatímní výbor pro obnovu Haiti (IHRC), který zřídilo americké ministerstvo zahraničí. Ve skutečnosti je výrazem trvale nerovného postavení. Haiti je sice zastoupeno v jeho vedení, ale USA mají hlavní slovo téměř ve všem. Pod vedením Billa Clintona navíc pokračuje politika otevírání haitského trhu dotované americké rýži. V zemi také působí mnoho nevládních organizací z celého světa, ale na její obnovu je najímáno jen velmi malé procento místních firem. Většina zisků je pak reinvestována v zahraničí.

Problematická přitom není jen rekonstrukce poničené země. Americký časopis The Nation a týdeník Haïti Liberté nedávno publikovaly dokumenty Wikileaks, podle kterých je tento karibský stát vysloveným rájem pro americké výrobce značkového oblečení. Například společnosti Levi´s a Fruit of the Loom se spolu s americkou diplomacií v roce 2009 agresivně postavily proti návrhu zvýšit minimální denní mzdu. Firmy byly ochotny platit lidem jen tři americké dolary za den oproti haitským parlamentem odhlasovaným pěti dolarům.

 

VE SVĚRACÍ KAZAJCE

Dodejme, že i přes odpor americké vlády se Jean-Bertrand Aristide vrátil letos v březnu domů. Nemohl se však zúčastnit prezidentského klání, protože jeho strana Lavalas byla vyloučena z voleb. Do uren proto vhodila svůj hlas jen třetina Haiťanů a do čela země byl zvolen bývalý populární zpěvák Michel Martelly, který se přátelil se strůjci prvního puče proti Aristidovi v roce 1991.

Haiti tak stále nemůže najít opravdovou cestu ven z krize. Ta by spočívala v osvobození od dluhů (které vznikly hlavně za dob diktátorů) a v regulacích neomezeného přísunu dotovaných potravin. Zastavením devastace zemědělství by snad šlo navázat na dobu před více jak dvaceti lety, kdy bylo Haiti v pěstování plodin téměř soběstačné. Poskytnutí dalších půjček by pak měla vyjednat vláda, která vzejde z voleb, z nichž nebude nikdo vyloučen.

Země je však dnes zcela závislá na zahraniční pomoci a investicích, což z ní dělá vhodné místo pro podnikání s minimálními náklady a vysokými zisky. Haiti je snadná kořist, kde lidem nezbývá než pracovat v otrockých podmínkách. Frustrující přitom je, že dokud budou haitská chudoba a politické loutky vyhovovat svobodou se zaklínajícím velmocím, nadnárodním firmám a nevládním organizacím, sotva se něco změní. Zdá se, že Západ trestá Haiti za svobodu, stejně jako před dvěma sty lety.

 


autor / Jaroslav Fiala VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA autor / Markéta Vinkelhoferová VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

O mostech mezi hudbou a lidmi / Markéta Vinkelhoferová, Jaroslav Fiala > NP č.379 > Téma čísla Spojení hudby a nejmodernějších technologií může vyústit do vzniku pozoruhodných nástrojů, léčby těžkých nemocí i poznávání sebe sama. Americký skladatel Tod Machover se o to pokouší už řadu let v sepjetí s vírou v lidskou tvořivost a změnu k lepšímu.   číst dále Zlo, koště a bradavice / Andrea Novotná, Jaroslav Fiala > NP č.355 > Téma čísla Primitivové a rozvraceči versus normální a slušní lidé. Rozdělování společnosti na nesmiřitelné tábory obvykle provázelo hledání vnitřních nepřátel. Také současné hony na čarodějnice však mají své inkvizitory a oběti, jejichž role se mohou velmi rychle proměňovat.   číst dále Když chybí sny / Jiří Růžička, Jaroslav Fiala > NP č.425 > Dějiny přítomnosti Řekne-li se ostalgie, leckdo si vybaví nekritické vzpomínání na bývalý režim, anebo dokonce nebezpečí „ztráty paměti“ (té správné). Je tomu ale opravdu tak? O čem vypovídá obliba kultury z dob reálného socialismu? číst dále Přestat být cizincem / Andrea Novotná, Jaroslav Fiala > NP č.342 > Rozhovor Může se Vietnamec stát někdy Čechem? Jak daleko může zajít islamofobie v Evropě? Mohou Češi pomoci řešit izraelsko-palestinský konflikt? Kudy vede hranice mezi nekritickou vstřícnosti a strachem z cizího? Rozhovor s politologem Pavlem Baršou.   číst dále
celý archiv