Což o to, v nepřehledné situaci dělají i profesionálové chyby. Když přední média nekriticky přežvýkají informaci, že za bombovým útokem stojí islámští džihádisté, je to tristní, ukazuje to na zažité předsudky, ale jde to aspoň přepsat. Zajímavější však je, když se i potom objeví komentáře, které ukážou prstem na staré známé muslimy a nově také na levicovou politiku.
Například prezident Klaus při své nedávné návštěvě Austrálie o masakru řekl, že se vymyká „evropským měřítkům“. Obecnější příčinu potíží ovšem vidí, jak jinak, v migraci postavené na špatné sociální politice a přiznávání příspěvků lidem, kteří nepracují. Není divu, že je nám ideologická výbava plavovlasého teroristy Anderse Breivika v něčem povědomá. Sociální vylučování, odpor k menšinám a „flákačům na dávkách“, to jsou postoje, které dobře známe z Česka. Zrcadlí se v názoru, který říká: Podívejte, Breivik je šílenec, ale nebýt „štědrého sociálního státu“ a „nepřizpůsobivých muslimů“, možná k tomu nemuselo vůbec dojít.
V některých hlavách se tak snadno rodí myšlenka, která otáčí příčiny a následky: Za činy Breivika nestojí především ideologie nadřazenosti a hledání zástupných viníků. U kořene problému je údajně rozhazovačná levice a bezbřehá tolerance. A s tím je nutné skoncovat. Jak říká jeden bonmot: Musíme se stát rasisty s lidskou tváří, abychom zabránili ještě větším výbuchům rasismu. Je třeba pokračovat ve škrtání veřejného sektoru. Nesouhlasíte? Pak si neste následky…
Jestliže sám atentátník viní norské sociální demokraty z toho, že nesou odpovědnost za „dovoz muslimů“, dochází tu k zajímavé shodě. S tou pak jen kontrastuje reakce norské společnosti, která si na toleranci a otevřenosti naštěstí dál „přidrzle trvá“.
Co dodat? Lidé jako Klaus nemohou za to, že člověk, který zvolil jako prostředek terorismus, sdílí některé jejich názory. Jenže co si počít, když podobné myšlenky nacházejí stále větší prostor na veřejnosti i ve vrcholné politice? Bude záležet na každém z nás, na čí stranu se přidá. Ve světle norských událostí se nakonec můžeme dozvědět sami o sobě víc, než si myslíme.
