Jak se ti jako slovenskému studentovi žije v Praze? Najdou se lidé, kteří něco takového nevidí rádi.
Praha je jediné slovenské velkoměsto (směje se). Ačkoli ji staří Pražáci musejí nenávidět kvůli komerci a turismu, podle mě je to příjemné město k životu.
Cítil ses v něm být přijatý?
Absolutně, s žádnými negativními reakcemi jsem se nesetkal. Přitom pořád mluvím slovensky, a jen když mi řeknou, že mám odevzdat film 26. srpna, tak sice vím, že dvacátého šestého, ale nevím přesně, který měsíc.
CO SI O SOBĚ MYSLÍŠ?
Na pražskou FAMU ses dostal zvláštní oklikou. Nejprve se z tebe stal stavební inženýr v Žilině. Jak k tomu došlo?
Doma v Žilině jsem měl kapelu a kvůli ní nechtěl odejít. Když jsem pak po škole nastoupil jako geodet ke stavbě mostu, brzy mi došlo, že to nebude to pravé. Měl jsem podřízené a až na jednoho jsem se s žádným nesblížil. Po měsíci jsem vzal výplatu a začal cestovat. Na FAMU mě pak vzali až napotřetí. Podle čeho komise rozhoduje, je těžké určit. Souhlasím s Petrem Markem (přednášející na FAMU, člen skupiny Midi Lidi – pozn. red.), který říká, že člověk pochopí ten proces, až když sedí na druhé straně. To se mi zatím stalo jen jednou, když jsem byl v porotě Mezipater, festivalu filmů s homosexuální tématikou. Tam to bylo hrozné. S hlasy se různě handlovalo a nakonec vyhrál film, který nikomu nevadil – takže nejhorší volba.
Mýtus FAMU přitahoval od 60. let studenty z celého světa. Je ještě funkční, zapůsobil i na tebe?
Rozhodoval jsem se jinak. Vedle Prahy jsem mohl jít ještě do Bratislavy, ale lidé, kteří tam působí, pro mě nejsou inspirativní. Myslím, že hodně z nich má pocit, že když jsou na Slovensku, kde je málo peněz, tak mají horší možnosti se realizovat. Jsou ukřivdění.
Nestojí film přeci jen také na penězích?
Ty jdou s tím, ale film stojí především na nápadech. Filmař, který dokáže natočit dobrý film, na něj také sežene peníze. Když ne na Slovensku, tak v Česku nebo Japonsku. V tom filmu musí být prostě něco, kvůli čemu stojí za to vrazit do něj ty miliony. V případě Slovenska mám naopak pocit, že se často realizují věci bez nápadu.
V Praze ses dostal do ateliéru k Věře Chytilové. Jaký máte vztah?
Řekl bych, že dobrý. Zdravíme se „ahoj“ a občas mi dává stravenky na oběd (směje se). Ona je provokatér, její metodou je narušovat lidem koncepty a pak sledovat, jak si s tím poradí. Její častá otázka zní: „Co si o sobě myslíš?“ Věřím, že když byla mladší, dnes je jí osmdesát dva, tak byla i v tomto trochu vitálnější. Dnes je to hodná babička, která nás má očividně ráda. Myslím, že jsme její poslední studenti, že bude ze školy odcházet. Ale kdybych si měl vybírat znovu, ke komu půjdu, tak bych neměnil. Ona je pro mě vzor svobody. Vždycky si dělala to svoje a nenechala si do toho mluvit.
Jak hodnotíš dnešní českou kinematografii, kopneš si do Hřebejka, nebo to jde mimo tebe?
Podle mě vznikaly nejzajímavější filmy v šedesátých letech. Teď mám pocit, že se všechno omílá dokola. Příčinu vidím v České televizi, nejvýznamnějším koproducentovi, a jejích dramaturzích, kteří rozhodují o tom, co se bude točit. Každý má nějaká schémata, to je v pořádku, ale ti lidé si zřejmě myslí, že aby vznikl dobrý film, je nutné dodržovat určitá pravidla – například, že ve filmu musí každých pět minut nastat zvrat. Taková pravidla sice fungují, avšak jejich násilné dodržování ubírá autorovi svobodu. Zároveň ztrácí na hodnotě, když jde pak zvraty snadno předvídat. Pro mě má hodnotu, když někdo řekne něco osobního, přednese nějakou vizi nebo ukáže vzor. To ale mluvím za sebe, každý autor vidí film jinak. Aby se však autoři přizpůsobovali dramaturgům, to se mi zdá na české kinematografii trochu brzdící.
OTEVŘENÉ VZTAHY
Sám jsi zatím natočil pár kratších filmů. Jejich hlavními postavami jsou pokaždé ženy, proč?
Na to se mě Chytilová ptala také. Proč točím filmy o ženách, když jim nemůžu rozumět.
A co jsi jí odpověděl?
Že jsem přesně věděl, že se na to zeptá. Nemyslím si, že bych ženám úplně nerozuměl, zaobírám se tím, co si myslí. Možná jsem se rozhodoval intuitivně. Možná jsou muži, které znám, spíš intelektuálně založení a film by pak byl více dialogický než akční. Nevím, ale nelituju toho.
V jednom z prvních filmů Vlky a líšky, s nímž ses hlásil na FAMU, poprvé zobrazuješ nezávislou, extrovertní a svobodymilovnou dívku. Tento typ se vrací i v dalších tvých filmech…
Myslím, že Vlky a líšky byl první film, kdy jsem se začal spoléhat na herce. Dal jsem jim až takovou svobodu, že se mě ptali, koho to vlastně na tu FAMU mají přijmout. Kdo to vlastně vymýšlí, protože spousta věcí vznikala přímo na place. Klapka, jedem a hned dáváš. Myslím si, že i když se lidé nacházejí v nějaké situaci poprvé, tak mají dar vědět, jak se v ní zachovat. A moje cesta je nechat je být sebou samými. Jak se tak dívám na vizuální kulturu a potažmo celou společnost, zdá se mi, že je celá strnulá a naprogramovaná, existuje jen málo spontánních věcí. Patrné je to i na filmech, které jsou dělané podle storyboardu – je vidět, že se někde řeklo „jedem“, někde „stop“ a nemá to žádný přesah. Pro mechanické naplňování scenáře se z filmu vytrácí život. Podle mě je vůbec nejlepší nevytvářet si očekávání. Vím sice, jaký film budu točit, ale netuším, co přesně se v něm stane. Hlavní je, abychom se my jako štáb a kamera dokázali přizpůsobit tomu přirozenému, co je v hercích.
Přes tuto otevřenost se mi zdá, že je v tvých filmech přítomné schéma: žena je poetická, abstraktní a řídí se náhodou, muž je sexuální, přízemní a je veden účelovým plánem.
Nemám to tak, že bych vědomě vnímal muže jako sexuální maniaky. Nepřisuzuji pohlavím nějaké zvláštní vlastnosti, jako že muž je ten silný a aktivní, zatímco žena křehká a pasivní. To je podle mě zbourané nebo se to vyrovnává. Jako jsou debilní muži, tak jsou debilní také ženy. To, co chci říct třeba v dalším filmu Nora sa mi páči, je, že kromě té sexuality, což je chvilková věc, lze mít s partnerem společný prožitek i na další, poetické úrovni. Ukazuji tam mladého muže, jenž váhá mezi dvěma dívkami. První se mu líbila, dokud spolu dělali bláznivé a nečekané věci. Za druhou pak šel pro sexuální požitek, ale i od ní odchází… Je to abstraktní věc. Mezi lidmi je souznění, které sice nevidíme, ale přesto tam je.
A to je víc než sex?
Sexuální energie je strašně silná věc pro muže i ženy. Ale samotná neuspokojí. Myslím si, že společnost připravila lidem nějaké schéma, jak mají žít, ovšem ti mají na výběr. Jestli chtějí prožívat vše s jedním partnerem, anebo žít v otevřenějších vztazích a to nejen v sexuálním smyslu. Ve filmu Cagey Tigers zkoumám tuto hranici otevřenosti. Vystupuje zde trojice, dvě dívky a muž, a řeší se otázka, jak blízko se k sobě může dvojice přiblížit, aniž by se ten třetí cítil odstrčený. Je v tom dilema, nakolik být sobecký a realizovat blízkost ve dvou, anebo zachovat trojici, které je spolu dobře. Nikoho přitom neobviňuji, sám jsem se v životě ocitl ve všech třech vrcholech trojúhelníku. Před časem jsem slyšel nějaké baby. Říkaly, že kdysi dávno se lidé dohodli, že zkusí na pár tisíc let monogamii a pak se uvidí co dál. Teď to prý má někdy končit (směje se).
Hledíš k tomu okamžiku s nadějí?
Jsem zvědavý (směje se). Co vidím kolem sebe, tak většina vztahů ztroskotává na tom, že se do nich dostane nuda. Lidé si vymění těch pár věcí, co mají, a pak už nepřináší do vztahu nic nového, uzavřou se a přestanou se stýkat s okolím. Znovu je to dilema: zvolit jistotu nebo nejistotu? Osobně je mi bližší komunitní život, ale zase neříkám pojďme tak žít všichni. Možná se mi líbí taková společnost, která je kapitalismus i komunismus zároveň, kde to nemá ani jedna strana pod palcem.
Jak dlouho trval tvůj nejdelší vztah?
Dva roky. A druhý nejdelší devět měsíců. Obě velké lásky.
NAFOUKNUTÉ CANNES
Věnujme se chvíli úspěchům. Film Cagey Tigers, který jsi zmínil jako poslední, byl letos vybrán do studentské sekce festivalu v Cannes.
Přitom vznikal oproti předešlým filmům horko těžko. Od školy jsme dostali peníze, abychom ho natočili na video, ale k tomu nemám vztah, tak jsme se zadlužili a začali točit na film. Vznikalo to loni v létě, v Praze byla vedra, já měl devětatřicítky teploty a všechno trvalo mnohem déle, než jsem předpokládal. Když jsem pak seděl ve střižně a chyběl mi konec filmu, Věra Chytilová se divila, co jsem to za hazardéra, že jsem nechal jednu herečku, aby se vrátila domů do Ameriky, a herce, aby odjel zpátky na Ukrajinu. Přišlo jí malicherné, že první hrála zadarmo a měla už zabookovanou letenku a druhému vypršelo vízum. Nakonec jsem měl dva dny na to, abych stihl dotočit závěr s druhou herečkou, než odletí na erasmus do Lisabonu. Bylo vtipné, když mi pak mnohem později v Cannes předseda poroty Michel Gondry říkal, že se mu ten náš narychlo dotočený závěr líbil nejvíc ze všech filmů.
O to větší asi bylo překvapení, že vás vzali.
Nakonec jsme se neumístili, ale už to, že vybrali český film, není zrovna obvyklé. Před dvěma lety sice vyhrála v Cannes Zuzana Špidlová s filmem Bába, ale předtím dlouho, dlouho nic. Zásadní věc je, že jsem dřív neměl ponětí, co Cannes vlastně obnáší. Samozřejmě jsem věděl, že je to slavný festival, ale netušil jsem, že má až takovou pozornost profesionální veřejnosti a médií. Takřka jsme nemuseli vyvíjet snahu, aby nám média dávala prostor. Sami nám volali.
Jak bys porovnal Cannes a Rio de Janeiro, kde jsi loni s Nora sa mi páči získal cenu za nejlepší hraný film?
Jsou jiné. Rio je tak velké, že festival se v něm ztratí. Byly tam super pláže, dobrá atmosféra a kina, ale nedělali tam z nás takové stars. Spíš to byla super dovolená. Cannes je zase o tom, že to celé nafouknou. Udělají hvězdu z nějakého studenta, který natočil krátký film. Může to ale pomoci. Když tě vyberou, tak jsi na očích. Spousta režisérů se do Cannes vrací. A Cannes také udává trend – co vezmou tam, to chtějí i další festivaly.
Vyhledával jsi přítomnost některých hvězd?
Já se celkem stydím. Líbí se mi Kaurismäkiho filmy, ale kdybych ho potkal, tak nevím, co mu říct. Možná ahoj nebo něco finsky. Byl ode mě tři metry, ale neměl jsem potřebu ho oslovit, co bychom si také měli za tu chvilku odevzdat. Až na fotkách jsem si také všiml, že jsme byli na večeři s Claudií Schifferovou, ale seděla u jiného stolu (směje se).
Je snadné cítit se v Cannes sám jako hvězda?
Naštěstí mi není šestnáct, ale vím, že pokud je někdo mladší a neprokoukne tu bublinu, tak mu to může stoupnout do hlavy. Chyt ilová v idí vždy o krok dál. Většina lidí t i gratuluje, ale ona mi řekla: „Připrav se na velký pád.“
S HUMOREM NEJDÁL DOJDEŠ
Chtěl bych se ještě vrátit k obsahu Cagey Tigers. Ve scéně, kde jedna z dívek vyčítá muži, že svou touhou ničí to, co na vztahu obou dívek zároveň nejvíc obdivuje – tedy jeho poetický rozměr – zaznívá odkaz k utopismu a surrealismu. Obojí se k sobě může a nemusí pojit. Jak to vidíš ty, je volná láska prvním krokem k celkové změně společenských vztahů?
Nechci měnit celou společnost, moje angažovanost je taková, že chci, aby lidé neměli tak strnulé tváře. Nevymezuji se přitom vůči tomu, kdo má zrovna moc, jde mi spíš o to inspirovat jednotlivce. Společenská struktura je jedna věc. V ní ale žijí lidé a ti buď mohou brát ty věci smrtelně vážně, anebo se bavit.
To rozhodnutí je jejich, nezávisle na tlaku systému?
Jen ať si tlačí. Momentálně si myslím, že tady chybí to uvolnění a bezstarostnost. Hlavně lidé, kteří ještě mají co ztratit, si myslí, že když má někdo moc a něco jim ubere, tak tím zničí jejich život. Tím tomu ale přitakávají a žijí ve strachu. Kdyby se ho naopak vzdali, tak zjistí, že nad nimi nikdo zas tak velkou moc nemá. Chcete si vzít? Pojďte, vezměte si, já se nebojím…
Věříš tedy ve veselou bídu?
Potkal jsem člověka, který mi říkal, že smrdí sám sobě. Posílal jsem ho do holešovické tržnice, kde mají ponožky za dvacku, ale on na to, že dvacet je hodně. Tihle lidé mají smůlu, že jsou sami a není nikdo, kdo by je podržel. Musí to být zlé a nevím, jak to řešit. Přitom se mi ale třeba na Danielu Charmsovi (ruský spisovatel, 1905–1942 – pozn. red.) líbí, že ten byl tlačen do extrému, a přitom pořád tvořil veselé věci. To považuji za jeho hrdinství, že neztratil humor. I když měl deprese, psal o nich zvesela.
Aramisova (vlastním jménem Vladimír Mičuch) pochází ze Žiliny a studuje režii na FAMU v Praze. Natočil krátké filmy Vlky a líšky, Nora sa mi páči (zvítězil na festivalu krátkých filmů v Rio de Janeiru 2010) a Cagey Tigers (zúčastnil se studentské sekce festivalu v Cannes 2011). Aramisova je spolutvůrcem časopisu Panic Button. Původ svého ženského pseudonymu dnes vysvětluje takto: „Je to hlavně recese. Kdybych byl nějaký konceptuální umělec, tak bych mohl říct, že když ve Švédsku museli židé nosit hvězdy, tak je nosili i někteří ostatní. Ale to není ten důvod. Tím důvodem je dadaismus.“
