NP č.380 > Téma číslaDolce vitaJosef Ševčík

Dění na italské pláži zachytil básník Nico Orengo ve sbírce Pláž, lehátko a vedro. Píše o pohřebištích lopatek v hloubi písku, o kombinaci pachů opalovacího krému a smažené ryby a v plavkách na hladině vidí změklou lasturu. Avšak vyrazit s mladými italskými přáteli v neděli k „jejich“ moři, v tom tkví pro našince také kus poezie.

 

Jan Kollár opěvuje mořskou pláň při své plavbě z Terstu do Benátek v roce 1841 následovně. Na moři je podle něj všechno nekonečné a v témže stavu jako při stvoření světa. Zatímco souš je špinavá, zjizvená, páchnoucí a posetá pomníky, moře je čisté, voňavé a skýtá volný průchod. Čechům by prý přístup k moři zajistil nejen lepší obchodní styky, ale i větší vzdělanost. Takový pohled na moře je vzdálen od reality podobně jako sám Kollár, který, jak známo, hrdě odvozoval latinská slova od těch staroslověnských. Moře totiž odjakživa představovalo nebezpečí. Teprve poměrně nedávno se ho lidé přestali obávat a začali je vyhledávat a jezdit k němu za odpočinkem.

V horkém srpnovém ránu člověk vstává těžce i kvůli výletu k moři, natož na ranní mši, kterou si mladí beztak rádi odpustí. U pumpy čerpáme benzin z libyjské ropy dodaný blízkou rafinerií u Tarentu. Italská vláda obdařila starobylý Tarent rafinerií a ocelárnou, kvůli níž klesla v chudém kraji nezaměstnanost a zvýšila se úmrtnost. Vyjíždíme z přemalebného jihoitalského univerzitního městečka Lecce okolo desáté hodiny ranní směrem k Otrantu. Nejprve vyzvedneme kamarádku a pak odbočíme k pobřeží Jónského moře. Zdejší kraj nazývaný „Salento“ znamená prý „zemi mezi dvěma moři“, tedy Jaderským a Jónským.

Z rádia se ozývá jedna písnička o lásce za druhou, v provedení ctěných a poslouchaných zpěváků jako De Gregori, Dalla, Capossela či Mannarino. Za okny se míhá seschlá krajina, tu a tam palma, opuncie, vinice a olivový či piniový háj. Některé zdejší vsi vítají návštěvníky italskými i řeckými nápisy, neboť v kraji, zvaném kdysi Velké Řecko, se ještě hovoří prastarým řecko-latinským nářečím zvaným griko. Tudy prošli jako první polomytičtí Messapové, posléze Římané, Byzantinci, Normané, Turci, Španělé a dnes tu žijí Italové pospolu s Albánci a Kamerunci.

Zaparkujeme a vybalíme zavazadla s osuškami, slunečníky a termotašky s jídlem a pitím. A už jsou slyšet cikády! Stovky cikád v piniové přírodní rezervaci Porto Selvaggio nenechají uši v klidu. Pro někoho rajské šumění, pro jiného nepříjemné drnčení, v každém případě mu nelze uniknout. V lesním stínu rozbíjíme osuškový tábor, svlékáme se do plavek a navzájem mažeme slunečním krémem. V písku bychom zavrtávali slunečníky a ukrývali pod kameny klíčky od automobilů, zde však uléháme k sladkému odpočinku, na pomezí dvou výrazných hluků od cikád a mořských vln.

Muži čtou nedělní noviny, matky usínají, děti jako zázrakem nezlobí, kotě se tiskne břichem k rozpálenému útesu, žena kojí, všichni jako by byli na mši zde, zábava je spořádaná, lidé si lebedí a odpočívají. Nad malým zálivem se vypíná vyhlídková turecká věž při úpatí s trsy tymiánu, opodál v eukalyptovém háji výstavná vila se zahradou a jako by toho bylo málo, nedaleko v malé hloubce odpočívá poslední atrakce, letoun Junkers 88 sestřelený za války, nyní obrostlý barevnými korály.

Kamarádi otevírají sáček s oblíbenými chlebovými kolečky tarallini a po prvním pořádném plavání se obědvá. Elisabetta připravila velkou studenou mísu plnou vařené rýže smíchané s kapary a tuňákem – výborně osvěžující zasycení. Jako desert se podávají čerstvě natrhané vychlazené fíky, mandlový koláček a měkké plody opuncií. Z písečné pláže se line nabídka vychlazené kokosové dřeně: „Cocco fresco, cocco bello!“

Po hostině dojde i na plážový volejbal, ale protože je pláž zcela obsazena a nadto ji moře rok od roku okusuje a zužuje, což trápí místní turistické úřady, zapíchneme kůly se sítí do vln na mělčině, nedaleko dvou dovádějících holčiček. Tohle je trochu jiné potěšení, než které okusil Girolamo Sanseverino, kníže z Bisignana. Zatkli jej kvůli účasti na spiknutí, zašili do vaku a vhodili do moře, v němž my si bezstarostně pinkáme.

Na jihu Itálie není jen krásné moře. Pláže navštěvují výhradně Italové na dovolené anebo místní obyvatelé. Který turista by se plahočil až sem, do podpatku italského střevíce? Naskýtá se tak příležitost proniknout do ryzího života po italsku. O čem se tedy baví Italové na pláži? Inu, o lecčems. Ostatně stovky komedií, v nichž účinkují oblíbení lidoví komici Totò, Vianello či dvojice Franco a Ciccio, už probraly italskou každodennost snad ze všech stran. Jeden místní kamarád přijel za námi po ranním dojení krav, vypráví tedy o trhu s mlékem, hospodaření v kravíně a o výrobě sýrů.

Naše nedělní pospávání a hrátky u moře končí kolem páté, kdy již slunce polevuje. Balíme věci, ověšeni taškami klopýtáme v pantoflích přes vystouplé vápencové kameny k automobilu. Následuje rozloučení s kamarády, s cikádami a odjezd zpátky do města. Odpadky v příkopech podél cest jsou tak seschlé, že ladí s okolím. Na náměstích vesniček vidíme u stolů staříky oddané šachům či kartám. Doma je třeba ze sebe smýt jemný písek a hlavně si řádně odpočinout, protože zde člověka unaví i chvíle oddechu. Den, který jsme zdánlivě uzavřeli, začne teprve po západu slunce – povečeříme na balkonu špagety s mušlemi a vyjedeme na některou z četných masserií (hospodářských usedlostí) pořádajících živý koncert.

Představa o moři jako o místě, kde se lidé opalují, lenoší a plavou, je však zavádějící, ba klamná. Přesvědčí se o tom každý, kdo v blízkosti nějakého moře strávil víc než týden či dva na dovolené. Před sezonou je třeba mořské pláže zbavit nánosu chaluh, v době sezony pak brzy ráno pláž pečlivě uklidit. Moře je vhodné ke koupeli jen pár měsíců v roce a jako otevřená hranice lákající lodě překupníků s nelegálními imigranty představuje závazek bedlivé ostrahy. Moře je pro zdejší rybáře prostředkem obživy a pro zbylé obyvatele místem estetického vyžití. Kamarád Maurizio říká: „Když se mě zeptáš, co pokládám za krásné, odpovím ti, že moře.“

 


autor / Josef Ševčík VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv