Z porevoluční opilosti svobodou se metropole i další města pochopitelně vzpamatovala záhy. Přišlo zpřísnění trestů, profesionalizace policejního stíhání a postupně také kamerové systémy. Represe ovšem narazila na bohatě rozvinutou graffiti scénu s vlastním komunikačním kódem a pravidly. Ani po dvaceti letech tak „válka o zdi“ nemá vítěze. Jaký pohled a zkušenosti nejen s policií mají místní writeři?
BIOR
Jaké bylo tvé první setkání s graffiti?
Poprvý mě graffiti zaujalo jako opravdu hodně malýho kluka. Ve zprávách byla krátká reportáž, jak New York úspěšně bojuje s graf f iti v metru – ukazovali tam záběry vagonů pokrytých tagy a throw-upy. Šlo zhruba o konec osmdesátých let. Po revoluci se v ulicích začaly objevovat první nápisy a malby od cizinců a pak i od místních autorů. Fascinovalo mě to. Je těžký dohledat motivace a důvody, protože jsou z velký části mimo jakýkoli racionální zdůvodnění. Jedno z mých prvních jmen bylo FATE čili osud. Aniž bych si to v tý době zcela uvědomoval (bylo mi čtrnáct nebo patnáct), vystihl jsem tím vlastně svůj vztah k tomu. Malování nejen na zdi se stalo zásadní součástí mýho života... Nějak vnitřně cítím, že si prostě všichni neseme to předurčení, „osud“, v sobě od začátku. Doufám, že ten „svůj“ ještě rozvinu.
PEH
Jaké spory se odehrávají uvnitř graffiti scény a jak se projevují?
Spor ve smyslu dynamickýho prvku, který posouvá člověka dál, je hnacím motorem celého graffiti. Asi by se to nikam nevyvíjelo, kdyby mezi sebou writeři nesoutěžili, kdo nejvíc a nejdál a nejlíp... Ale když nad tím přemýšlím, tak se většinou řeší dva typy sporů. Buď jde o nepochopení nepsaných pravidel – člověk, který nemá respekt, udělá něco, co si nemůže dovolit. Třeba přejede respektovanější jméno. Takový spor se řeší pořád stejně – toyové za svou drzost musejí zaplatit barvama. Silnější pes prostě mrdá.
Druhý spor, který vnímám, je spor o to, který styl je lepší: „leštěnky“ vs. „penetráky“, rozuměj graffiti s důrazem na řemeslně vymakanou práci se sprejem, tedy graffiti, které má ambice stát se uměním (nebo se tak aspoň tváří), anebo striktní důraz na tvar, typografické stavby samotných písmen, bez zbytečné přetvářky a schovávání se za milion barevných přechodů, tedy návrat ke kořenům graffiti („penetráky“). Těžko soudit, kdo má pravdu. Já osobně fandím „penetrákům“.
MIROSLAV KLOSE
Je graffiti umění?
V jistý moment rozhodně ano, což se ale nedá samozřejmě tvrdit o drtivé většině věcí, které jsou v ulicích k vidění a které jsou vizitkou většinou pubertálních dětí. Záleží také na člověku, někdo má talent od začátku a je hned vidět potenciál a někdo si švih, tvar, styl vypracuje až po pár letech. Osobně znám mnoho lidí, kteří i díky graffiti začali vnímat prostor kolem sebe úplně jinak, než by ho vnímal „obyčejný“ člověk, díky čemuž se dostali i na různé umělecké školy. Mnoho lidí si také neuvědomuje, jak moc z téhle hry čerpá i komerce. Stačí se podívat na plakáty někdy i velkých společností, trendy, cool prvky v grafice většinou vycházejí právě z graffiti, nebo z plakátů tvořených lidmi z této subkultury, a to samé se dá říct o typografii nebo focení. Graffiti ve své vrcholové formě naučí člověka mnohem víc, než by se na první pohled mohlo zdát a než si mnoho lidí uvědomuje. Pro mě kvalitní graffiti určitě jistý druh umění je, ale v první řadě je to zábava, obohacení městského života a seberealizace.
Jaký je vztah graffiti a street artu?
Mluvím jen za sebe, za svoji zkušenost. Street ar t je svobodnější než graff iti: člověka neomezují písmena. Neexistují meze, může to být skvrna na chodníku i předělaná zastávka. Street art má kořeny hlavně v graf f iti a z něj také prakticky vzešel. Takže logiku by měl kladný vztah. Spor však nastává ve chvíli, kdy streetartisti překračují nepsaná pravidla pouliční zábavy, jelikož jich většinu nevychovala stejná „škola“ jako wr itery. Každá hra má svá pravidla a je nutné je nějak respektovat. Nevkusné panenky a jiné „obrázky“ udělané v kvalitních piecech vídáme čím dál častěji a reakce writerů je tím pádem přirozeně afektovaná. Na ulici holt neplatí nějaké sluníčkové free myšlení, že by každý mohl cokoli, tak to prostě nefunguje a nikdy fungovat nebude, je to ilegální druh zábavy. Další velké minus je u pražského street artu absence větší kreativity a nasazení. Ve světě je běžné vídat velké projekty, u kterých je jasné, kolik úsilí autory stály. To tu moc není vidět. Samozřejmě výjimky potvrzují pravidlo, jenže tyhle výjimky stejně tvoří vesměs lidé, kteří buď dělají nebo dělali graf f iti. Podle mě bude graf f iti vždycky mnohem silnější – jednak bohatá historie a jednak schopnost obětovat hrozně moc ze svého času, energie a peněz.
HANES
Jaké jsou tvoje zkušenosti s policií?
Riziko konfrontace s policií je vždycky. Když začneš dělat ilegální graffiti, je dost pravděpodobný, že tě chytí a je z toho průser. Na mnoho writerů represe zafunguje a s malováním přestanou napořád nebo se věnují jen legálním stěnám. Pár nemilých situací jsem zažil. Nebylo to ale paradoxně nikdy za nic velkýho. Pokaždý se jednalo pouze o minimální škodu... Ale naplnil jsem skutkovou podstatu trestného činu a byl jsem nucen plnit různé nápravné činnosti nebo platit neúměrně vysoké pokuty. Musí se počítat s tím, že na nás má většina lidí dost spadeno a vlastně je ani nezajímá, co člověk provedl a co poškodil. Jestli pomaloval budovu, která je už dávno na odstřel, nebo čistou fasádu. Důležitý je pro ně to, že to bylo udělaný sprejem.
Mám zkušenost i se situací, kdy je vesnický příslušník Městské policie Praha schopný zavolat několik policejních antonů a uzavřít jeden dopravní pruh Barrandovského mostu a nemůže se smířit s mým tvrzením, že jde o legální stěnu. Ztráta prvenství ve vypravování historek ze života příslušníka či vidina skalpovaného „sprejera“ musí být asi opravdu silná. Graffiti jako takový včetně tagů a škrábanců je pro ostatní neobhajitelný, proto mi vadí veškerý články o podstatách graffiti a důvodech, proč existuje. Je to jen plácání se v něčem, co tak není a nikdy nebylo a akorát se tím v povědomí lidí drží nesmysly. Nemám důvod nikomu vysvětlovat, co je tak dobrý na tagu nebo škrábanci, pro mě to má svojí hodnotu, která není jen v tom něco zničit nebo poškodit. Jsou momenty a místa, kde bych to ani nepotřeboval vidět, natož to tam udělat, ale jedná-li se o městský prostředí, město je městem jen ve chvíli, kdy je plný graffiti.
