NP č.373 > FejetonA je to? Není.Jan Stern

Mnozí jste již jistě pochopili, že patřím k velkým bojovníkům proti iracionalitě. Jako takový nemohu již dále mlčet o jednom z nejohavnějších tmářských rituálů orgiastického typu, jemuž se pravidelně mnozí mezi námi oddávají. Míním tím uklízení.

 

Tak jako členové klubu skeptiků Sisyfos polykají stovky těch nejsilnějších homeopatických léků, aby prokázali chiméričnost nepřátelské doktríny, i já nedávno nasadil vlastní kůži do boje proti nerozumu. Sám jsem se ponořil do oné zvláštní praktiky. Mohu tedy svědčit a světlem poznání rozmetat pavučiny z onoho nevysmýčeného koutu iracionálna.

Jedním z nejzakořeněnějších předsudků je, že uklízení bojuje s nepořádkem. My sisyfové samozřejmě víme, že je to přesně naopak: uklízení nepořádek vytváří. Ku empirickému důkazu jsem začal zkusmo a opatrně čistit žebroví svého panelákového topení.

Nejprve jsem hravě prokázal, že voda s jarem se špínou na topení ani nehne. Podařilo se mi ovšem při tomto pokusu skvěle pocákat čerstvě vymalovanou stěnu! Zatímco zažloutlý nános na trubkách ústředního topení nadále hrdě vystavoval na odiv retro-patinu, cákance na stěně zůstaly i po oschnutí, tvoříce efektní reliéf připomínající mapu delty Nilu. Jako racionalistovi by mně tento empirický důkaz za běžných okolností postačil k tomu, abych okamžitě zanechal oné pošetilosti zvané úklid, nicméně jako muž vědy jsem potřeboval tvrdá data a pokračoval jsem.

Zakoupil jsem supersilný čisticí prostředek, který o sobě hrdě prohlašoval, že zakročí tam, kde jiné prostředky selhávají. Tato chemická verze ABL o sobě věru nelhala. Dvacetiletý nános na topení začal po chvilce působení superprostředku zbaběle prchat jako křižáci před husity, nicméně k úprku se kupodivu přidal i původní nátěr, který začal v roztomilých čúrcích stékat na koberec. Mé srdce badatele se rozechvělo napjatým očekáváním. A nebyl jsem zklamán – takto vzniklé skvrny samozřejmě nešlo odstranit bez porušení podstaty látky, sám klasik by zaplesal!

Kult uklízení se chvěl pod tlakem neúprosné reality v základech, leč já neochabl. Rozhodl jsem se koberec srolovat a odtáhnout ho do vedlejší místnosti. Přitom se mi podařilo brilantně poškrábat onu čerstvě vymalovanou stěnu, takže sám panel se zaskvěl v celé své prapůvodní kráse, odřel jsem obligátně futra a ve vedlejším pokoji znečistil špínou z rubu koberce světle béžovou sedačku. Pokus o rychlý zákrok namočeným hadříkem samozřejmě skončil vytvořením nepřehlédnutelné šmouhy!

Iluze tmářů se roztékaly před očima, ale vše teprve začínalo. Zakoupený Primalex, jímž jsem se rozhodl zamaskovat cákance a škrábance na stěně, ukázal se mít jednoznačně světlejší odstín než zbytek malby, takže k mému nadšení bylo nutno přistoupit k úplně novému vymalování. Mé operacionalizované teze se počínaly naplňovat s fascinující rychlostí.

Jen mimochodem připomínám, že přesun lehátka nekompromisně odstřelil práh mezi pokojem a předsíní. To byl však jen rozkošný detail. Pravé veselí započalo až se samotným malováním. Podařilo se mi vkusně pocákat okna a lustr. To bylo vcelku očekávatelné, nicméně výrazně nadplán bylo, když se ukázalo, že lustr lze sice sundat a pokusit se ho umýt, leč navzdory zákonitostem euklidovské geometrie ho nelze pronést dveřmi koupelny a jedno jeho křídlo bylo při přenosu zcela destruováno. Bylo fascinující následně sledovat, že cákance na křišťálu nelze bezezbytku odstranit ani po hodině sprchování! Mé badatelské nadšení dostoupilo vrcholu tehdy, když si Primalex nalezl cestičku přes dvě vrstvy igelitu ke starožitnému sekretáři, jedinému kousku nábytku, který jsem z místnosti neodstěhoval.

Finále hodné vědce ovšem přišlo, když jsem se nakonec po vymalování pustil do mytí oken. Superlevný čisticí prostředek ze superprodejny u nás na sídlišti měl tak superzlevněnou trysku, že se podařilo tabulku skla trefit asi třikrát, zbytek přejmenovaného Ironu samozřejmě postříkal čerstvou malbu – a nezklamal, skvrny dodnes nezmizely. Nemluvě o tom, že superlevná chemická směs, speciální produkt samotné korporace vlastnící superprodejnu, nedokázal šplíchance z Primalexu na okně umýt, jen rozšmudlat.

Závěrečná bilance byla euforizující. Koupelna i obývák prakticky vyřazeny z provozu, předsíň zcela zdevastována a pohled na topení, u nějž to vše začalo, vháněl slzy štěstí do očí: část byla tmavě hnědá (dílo superprostředku), část tmavě žlutá (dvacetiletý nános), část světle bílá (Primalex), část světle modrá (záhadný důsledek poleptání superlevným prostředkem) a to vše zdobeno módními proužky sytě červené krve, která ze mne odkapala v důsledku zranění při sundávání lustru.

Cítil jsem hrdost. Rozum opět uštědřil tvrdý úder iracionální mytologii. Jeden jediný, zdánlivě nevinný tah mokrým hadříkem otevřel cestu půlročnímu uklízení.

A proto volám: Zahoďte košťata, ty odpudivé modly!

 


autor / Jan Stern VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Kurz psavého psaní / Jan Stern > NP č.467 > Fejeton – Pane Sterne, vás bychom opravdu rádi měli v našem týmu. Víte, v našich Kurzech tvůrčího psaní se snažíme naučit naše frekventanty odemykat tu pokladnici kreativity v sobě   číst dále Christmasiáda / Jan Stern > NP č.488 > Fejeton O Vánocích se dějí divné věci. Jindy vcelku normální lidé počínají šílet. Nejsem výjimkou. O každých Vánocích vyvine se u mne jistá úchylka. číst dále Per aspera ad astra / Jan Stern > NP č.490 > Fejeton Za mého dětství bylo oblíbenou kratochvílí děvčat vedení takzvaného památníčku. Asi víte, o co šlo: o takovou knížečku s prázdnými listy, kterou vám děvče dalo a vy jste mu tam měli něco napsat nebo namalovat „na památku“. Potíž byla, že jsem nikdy jaksi nepochopil tu základní poetiku žánru. Co se čeká? Kde jsou meze? Kdo jsou klasici? Já v tom naprosto plaval. V Rozumu do kapsy o tom nic nepsali a dokonce ani v Pionýrské stezce nenavedli mne na správnou stezku. A tak jsem to bral tak nějak od srdce – základ všech katastrof světa.   číst dále Já, legenda / Jan Stern > NP č.493 > Fejeton Zabloudil jsem jednoho dne na šou „motivačního řečníka“. A polekal mě hned na začátku, když zvolal: „Budoucnost máte ve vlastních rukou!“ Naštěstí vím, že se motivátor i ti páni v kravatách, co skandovali, že ji tam fakt mají, spletli. A to flagrantně. Jediné, co máme ve vlastních rukou, je samozřejmě – minulost. číst dále
celý archiv