Kluci překvapivě dorazili na sraz s butikovými taškami v rukou. Prý je to tak méně nápadné a tašek se lze zbavit snáze než batohů. Každý je jiný. Hanes je věhlasný writer a jemnější, trochu zasněný mladý muž. Plebe působí žoviálně, v přístupu je punkovější a někteří ve scéně si občas myslí, že potřebuje radu. Oběma je ale kolem pětadvaceti a BE crew založili před třemi roky.
CREW
„Dohromady je nás pět. Málokdy jsme v plném počtu, ale každý týden se něco udělá,“ říká Hanes, zatímco sedíme v jedné z hospod poblíž Vltavské. Paleta představitelného je široká. Barevné a společností akceptované piecy, stříbrné chromy, nedbale nahozené throw-upy, tagy i odmítané rytí, oběma writery ovšem pokládané za základ: „Fixy a spreje přišly časem. Na začátku zvedl člověk kámen a začal jím škrábat. To je podstata graffiti.“ Plátnem mohou být ulice, kanály, rozbořené domy, vlaky i metro. „Nemalujeme jen na děti a srnky,“ vyznačuje Plebe žertem své hranice a Hanes povinně dodává: „Samozřejmě nejdeme na historické centrum nebo kostely, to ani člověka nenapadne…“
Z hlediska stylu jsou BE rozmanitá parta. „Dneska jsme ale natěšený na pořádnou Ameriku,“ vytahují kluci z kapes připravené skicy. „Je to trochu throw-upový, na rychlejší provedení, ale v průběhu toho ještě udělám nějakej promak,“ slibuje Hanes. Stejně jako Plebe bude psát své jméno, ale to nové, na které přechází po deseti letech. Výsledek má být barevný, odkazující do osmdesátých let, hodně šipek, odlesků a hvězdiček. To celé zhruba na patnácti metrech. „A uprostřed houba s jointem. Prostě klišé,“ směje se Plebe. Platíme a jdem.
CESTA
„Pamatuješ ty žlutý vrata?“ ptá se Hanes přitakávajícího kamaráda, když míříme ulicemi pod Letnou k tramvaji na Palmovku a míjíme přitom vchod do zahrady husitského sboru. „Před lety přijel do Prahy Noise s celou partou. On byl odněkud z frankofonní části Kanady, myslím, že z Quebecu. A udělal tady takovej throw-up,“ vysvětluje a rozplývá se: „Když ses na to podíval i s tou zahradou, to bylo město.“
Cestu pak už zbrzdí jen Plebe, který u Palmovky dostane chuť na výklenek domu, již řádně zbrázděný tagy. Plán ale opouští, a tak se vydáváme do tmy směrem ke Krejcárku. Mírně stoupáme, brzy však uhneme na chodník, zaklíněný mezi vlakové tratě, a po chvíli chůze se začneme sápat na strmý val. Ocitáme se na plošině u kolejiště, přesně takové, jakou kluci popisovali: „Je to otevřené a tiché místo. Až paranoidně tiché…“
Koleje se táhnou do dáli po obou stranách, stejně jako graffiti již zhusta zaplněná zeď, která je lemuje. Nejprve se vydáváme vpravo, ale abychom našli volnou plochu, musíme se vrátit v opačném směru. Zastavujeme. „Jestli můžeš, hlídej občas chodník pod náma. Vidět nás odtud není, ale mohly by být slyšet spreje,“ šeptá Hanes. S Plebem jdou ke zdi a dělají první rozmáchlé tahy. Zdá se, že z tmavého podchodu dole může každou chvíli vyjít kdokoli.
AKCE
Pro laika překvapivě si na patnáctimetrový nápis vzali jen hodinu. Když ale v poločase prořízne ticho hlasité bouchnutí dveří, je zřejmé, že to bude trvat déle. Kluci sbíhají od kolejí k okraji valu a vyčkávají, co se bude dít. Nechtějí zůstávat zbytečně dlouho, ale zatímco Plebemu zbývá už jen vybarvit, Hanes je teprve u základních tvarů. Po chvíli naznávají, že to byl asi jen vítr, a vracejí se ke zdi. Dál už panuje mír a klid. Jen fotografka si občas postěžuje, že z té tmy nic nevytáhne, a když se podél blízké protihlukové bariéry začne promenovat vypasená kočka, musím zvažovat, zda byl nejlepší nápad vzít s sebou psa. Po hodině a půl je téměř hotovo. Hanes udělá už jen f inální obtah a po stranách připíše jména ostatních členů crew – Oipseho, Mizra a Huxe. Zbytky barev míří do tašek, fotografka dostává svolení použít blesk a následuje kvapný odchod. „Člověk nikdy neví, jak to v té tmě přesně dopadne. Dřív jsem někdy musel jít hned druhý den a tu věc zničit,“ ř íká už v bezpečné vzdálenosti Hanes a při pohledu na displej fotoaparátu se diví: „Tohle že jsem udělal žlutě?“ Oba vidí nedostatky, ale nakonec převažuje pocit, že za sebou nechali „kvalitní produkt“. Je po třetí ráno a rozdělujeme se. Cestou domů vnímám pozorněji všechny druhy nápisů. Když odemykám dům, rozlišuji i dříve přecházené tagy. Jsem překvapený. Na oprýskaných dveřích totiž čtu: BE.
