NP č.361 > Téma číslaSkeptici a těšiteléJan Stern

Je popkultura dobrá nebo špatná? Manipuluje námi nebo nás obohacuje? Tyto otázky trápí teoretiky již minimálně sto let.

 

Roku 1971 vydali dva chilští autoři Ariel Dorfman a Armand Mattelart knihu Jak číst Kačera Donalda (Para Leer al Pato Donald). Po Pinochetově puči byla kniha pálena na hranicích a nějaký čas byla dokonce zakázána i v USA. Autoři v knize tvrdili, že v kreslených seriálech Walta Disneye je zakódováno ideologické poselství, které učí, že americký způsob života je ten jediný správný. Analyzovali roli peněz v životě Disneyových postaviček, zobrazení obyvatel třetího světa či přímá „antikomunistická“ poselství.

 

TUNEL NEBO VÝZTUŽ MOCI

Přístup Dorfmana a Mattelarta byl ve skutečnosti součástí mohutného proudu, který populární kulturu – tak či onak – obviňuje, proklíná, kritizuje. Tento mohutný proud má svou pravici a levici – existuje konzervativní kritika popkultury, jejímž typickým představitelem byla třeba Hannah Arendtová, která popkulturu obviňuje z destrukce a tunelování klasické kultury vysoké, a proti ní existuje kritika radikální, která vidí v popkultuře přímo ideologický a politický nástroj. Nejčastěji kapitalismu, anebo také třeba „amerického kulturního imperialismu“ jako v případě Dorfmana a Mattelarta.

Jakýmsi guru celého proudu je jistě filozof Theodor Adorno, který jaksi zosobňuje obojí – konzervativní i radikální pojetí. Proslulé jsou třeba jeho studie, jež obviňují moderní populární muziku (pro něj k ní ovšem patří i jazz, ba hlavně on) z likvidace hudby jako takové. Mnohem slavnější je ovšem Adornova stať Kulturní průmysl (byla zařazena do souboru Dialektika osvícenství, který Adorno sestavil spolu a Maxem Horkheimerem). Ta se stala posvátným textem levicovější kritické linie, neboť Adorno v ní populární kulturu ukazuje jako nástroj, jehož prostřednictvím kapitalistický systém ovládá řeč, a skrze ni pak člověka, jeho celou osobnost. Popkulturní zábava je podle Adorna vždy obhajobou panujících mocenských vztahů ve společnosti a její příjemci vyjadřují samotnou konzumací souhlas s poměry. Adornovy ideje dobře vystihují citáty jako „Základem zábavy je bezmoc“ či „Bavit se znamená být srozuměn“.

 

ŠANCE A NADĚJE

Existuje však i zásadně odlišný pohled na populární kulturu. Je-li více či méně ctěným guruem či „ikonou“ kritické teorie Adorno, můžeme za analogickou ikonu druhého tábora označit stejně legendárního (a neméně složitého) filozofa – Marshalla McLuhana. Ten se zaobíral po celý život více technologií, skrze niž popkulturní obsahy promlouvají, přesto zejména v počátcích jeho tvorby je cítit hluboká sympatie k „nízkým“ obsahům – jednu svou knihu věnoval reklamám, jiné studie se zaobíraly filozofickými souvislostmi Doylova fiktivního detektiva Sherlocka Holmese. McLuhan stál o to se sám stát popkulturní figurou – proto rád poskytoval interview časopisu Playboy či si zahrál roličku v jedné z komedií Woodyho Allena.

McLuhan byl populární, stejně jako Adorno, zejména v 60. letech, a stejně jako on fungoval jako jejich iniciátor. Jeho vliv byl však jiný než Adornův: mnozí začali v popkultuře hledat i šance a naděje. Popkultura je přeci také demokratická, protože je „pro lid, jaký je“, upozorňoval třeba Edward Shils. Někteří šli ještě dál a začali uvažovat o emancipačním potenciálu popkultury. Vrcholným představitelem této linie se stal zřejmě britský kulturolog John Fiske. Z mnohých pasáží jeho proslulé knihy Televizní kultura (Television culture) z roku 1987 vstávaly kritikům manipulace vlasy hrůzou na hlavě. Třeba když obhajoval televizní telenovely, napsal o nich: „Podrobují patriarchát neustálému zkoumání, prohlašují ženské hodnoty za legitimní, a tím posilují sebeúctu žen.“

Podle Fiskeho je úplně jedno, že jsou v popkulturních obsazích nejspíše zakódována nějaká ideologická či manipulativní poselství. Příjemce má totiž při dekódování absolutní moc – dokáže si každý takový obsah interpretovat podle svých vlastních zájmů. Na Dallas se tak může s gustem dívat levičák i pravičák, muž i žena, dělník i akademik, neboť každý si v něm najde to, co potřebuje.

Tuto linii úvah posílila na počátku nového století nová technologie – digitální a síťová média. Moc příjemce se totiž zdá být čím dál více posilována: už není jen pasivním příjemcem, je stále více také aktivním tvůrcem. Symbolem toho je například takzvaná fanfiction, čtenářské rozvíjení příběhů postav, jež vymysleli tvůrci popkultury. Ohromující rozmach zažila fan-fiction po nástupu Harryho Pottera, drtivá většina fan-fiction se týká právě postav stvořených Joan Rowlingovou (řada z nich má pornografický obsah – povídky takto orientované se nazývají slash). Tato „nadstavba“ konzumentů je stále více součástí popkulturních děl a podle některých odkrývá přímo jejich podstatu. Tedy snění, kvůli němuž lidé pop-kulturu přijímají, a které dříve zůstávalo nevysloveno pod povrchem.

Známý sémiotik a autor beletristických bestsellerů Jméno růže či Foucaultovo kyvadlo Umberto Eco nazval první, „adornovskou“ partu „skeptici“ a lidem jako Fiske říkal „těšitelé“. Druhý termín naznačuje, že jsou mezi námi tací, kteří zkrátka věří tomu, že by ta populární kultura mohla k něčemu být.

 

VŠICHNI FANDÍ MICHAELOVI

Spor skeptiků a těšitelů neustává. Ani český intelektuální prostor se mu nevyhnul. Hranice mezi oběma tábory nekopírují tradiční hranice levice-pravice, mladí-staří či vzdělanínevzdělaní. Ukázkovým českým skeptikem je například bývalý šéfredaktor Literárních novin Jakub Patočka. Časopisu Revue pro média kdysi na otázku po povaze popkultury odpověděl: „Populární kultura je pokračování totality jinými prostředky. Je to metoda, jak porazit demokracii zevnitř. Populární kultura je souborem přímých a nepřímých technik, které nevolníky udržují v nevolnictví bez mučíren, elegantnější a efektivnější metodou svádění.“

Učebnicového těšitele odborný magazín tehdy naopak nalezl ve spisovateli Michalu Vieweghovi. „Představme si vysokou kulturu a pop-kulturu jako sestry z pohádky o Popelce. Popelka je sice poněkud umouněná, ale kdo navzdory umouněnosti nakonec dostane prince? Ha!“ Dodejme jen, že Popelkou Viewegh samozřejmě mínil popkulturu.

Viewegh je sám za představitele literárního popu považován, ovšem těšitelské stanovisko lze slyšet i od hlav pomazaných. Bohemista a mediolog Štefan Švec, který se před časem proslavil esejem Krize české literatury, Novému Prostoru řekl: „Popkultura je povrch, který odráží hloubku. Když se umíte dívat, tak tam o nás odhalíte pravdy, o kterých je někdy lepší nevědět.“

Někteří ve sporu skeptiků a těšitelů zastávají jakousi středovou pozici. Možná nejvlivnější polistopadový literární kritik Viktor Šlajchrt, dobře známý ze stránek týdeníku Respekt, na dotaz Nového Prostoru odpověděl: „Populární kultura může být zároveň devastující i prospěšná. Sama o sobě není ničím novým, už v prehistorii vyvažovala tajemnou vznešenost šamanských rituálů ‚pokleslá‘ zábava. Principy lidové karnevalizace ve středověku dobře popsal Bachtin. Tím novým a nevyzpytatelným jsou reprodukční technologie, díky nimž získala populární kultura v posledních sto padesáti letech nebývalé pole působnosti a ohromný vliv. Z toho plyne otázka, do jaké míry by se měla regulovat. Jako liberál soudím, že minimálně. Regulace se obvykle stává doménou mravokárců, kteří široké vrstvy odpuzují, a cílevědomě ušlechtilá produkce by sotva získala skutečnou popularitu. Věřím, že se vnímavost mas dá formovat nenásilně, ba třeba i bezděčně. Takový Forrest Gump by ve třicátých letech sotva získal masové publikum, to tenkrát chodilo na Toma Mixe.“

Ještě jiný pohled nabídl nedávno Daniel Finkelstein v britském deníku The Times, když v souvislosti se smrtí Michaela Jacksona konstatoval, že dnes už vlastně nic jiného než popkultura neexistuje. „Kulturní válka mezi vysokým uměním a populární kulturou definitivně skončila. Skutečnost, že smrt v podstatě neškodného showmana, jakým byl Michael Jackson, se mohla stát napříč třídami, rasami, pro lidi s naprosto rozlišným vzděláním a materiálním zajištěním tak velkou událostí, je jen malým znamením, že kulturní válka skončila. Teď jsme všichni fanoušky popu.“

Otázku však stále zůstává: je to dobrá či špatná zpráva?

 


autor / Jan Stern VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Nesplněná očekávání / Jan Stern > NP č.331 > Fejeton Drazí, musím se vám svěřit. Mám takový malý problém s navazováním kontaktů s opačným pohlavím. Dlouho jsem si kladl otázku, kde je zakopaný pes. A tuhle jsem vám ho vykopal. číst dále Sebezraňováním a askezí k neobyčejné hojnosti / Jan Stern > NP č.323 > Rozhovor Poslouchat Jana Kellera člověku na klidu nepřidá. Uvědomí si jak křehká je slupka naší vyspělé civilizace a nesamozřejmý blahobyt, který si užíváme. Za fasádou rozumu dřímá barbarství hrozící zahubit naše skvělé výdobytky. číst dále O Američanech, agentech a jiných záhadách / Jan Stern > NP č.343 > Fejeton Milí Češi, řeknu vám, máte svoje záhady. A nemyslím tím teď záhady typu světelných jevů v jihlavském podzemí, nacistických létajících talířů vznášejících se na konci druhé světové války nad Letňany, štěchovického pokladu, k jehož vyzvednutí scházejí několika výpravám poslední haléře, případně tajuplně nabitého diáře poručíka Ludvíka Zifčáka v chladných listopadových dnech roku 1989.   číst dále Sociologie amarounů / Jan Stern > NP č.453 > Fejeton Často přemýšlím nad tím, jací jsme my Češi. Myslím, že o sobě moc nevíme. Říkáme o sobě třeba, že krademe. Ale krade se všude po světě a mnohde mnohem víc. Říkáme o sobě, že pijeme. No, to nelze zpochybnit, pijeme hodně, pijeme víc než Rusové a Dánové. Pijeme Ligu mistrů. Leč přesto před nás statistika Mezinárodní zdravotnické organizace předsadila ještě jeden více kořalnický národ – Moldavce. Takže žádné Nagano, žádný Bělehrad, pouhé důstojné Chile 62. Myslíme si o sobě třeba taky, že jsme ateisté. A přitom každý druhý kolem mě věří na horoskopy, reinkarnaci, UFO a ilumináty. Kdepak, všechny tyhle definice jsou mimo. číst dále Rakeťák / Jan Stern > NP č.452 > Fejeton Život muže je neskonale těžší než život ženy. Je ale zvláštní, že ženy to netuší a i zcela průzračným a nezlomným argumentům v této otázce čelí s dětinskou naivitou. číst dále Dobře vypečené gestapíčko / Jan Stern > NP č.454 > Fejeton Možná tomu nebudete věřit, ale jsou věci, o kterých se mi žertuje těžko. Ovšem nejspíše vás překvapí, které to jsou, či spíše, které to nejsou. číst dále Budíkové zákony / Jan Stern > NP č.457 > Fejeton Velké dějiny a děje jsou řízeny zákony, jako je Archimédův zákon, Ohmův zákon, zákon dědičnosti, zákon nabídky a poptávky, Starý zákon, Nový zákon, eventuálně vor v zakoně. No jo, ale co děje malé? Naše všednost? Jí badatelé a proroci zatím pozornost věnují jen malou. Přesto se lidé odpradávna pokoušejí zákon, který ji řídí, pojmenovat. číst dále Paradigma pekla / Jan Stern > NP č.451 > Fejeton Jeden velký filozof kdysi napsal takovou divadelní hru, kde se lidi dostanou do pekla. Ale to peklo nemá kotle, ani chlupaté čerty s ocasem až na zem, ba ani červené tapety. Je to obyčejný pokoj, z něhož nejde odejít, a v němž jsou lidé, se kterými si nelze porozumět. V závěru té filozofické hry se pak praví, že peklo jsou ti druzí. číst dále

Chci pomoci konkrétním lidem bez domova a v nouzi

Podívejte se profily našich nejlepších prodejců, kterým nechybí zodpovědnost a poctivost, ale chybí jim zázemí, oblečení, obuv nebo nějaká speciální pomůcka, aby se mohli cítit spokojeně a žilo se jim lépe. Našim prodejcům můžete přispět na jejich konkrétní potřeby nebo přání.
Chcete se o jejich osudu dozvědět víc? Děkujeme všem dárcům.

celý archiv