NP č.358 > Téma číslaTak trochu jiné městoTomáš Havlín

První dojmy Pražáka při průchodu Ostravou jsou výmluvné. „S tím se nebav, to je zkurvysyn,“ zatrhl mi už v horkém odpoledni postarší pár debatu u piva se staříkem na kolečkovém křesle. Nevypadal nebezpečně, jen si stěžoval, že mu spolubydlící zabil psa.

 

Noční město je pak o poznání chladnější. Jsou tu tmavá místa, kde není vidět nic než beton. Pod mostem nestojí policie, ale partička, která se, je-li pozorována, nervózně ohlíží. U nočního bistra, které prodává na ulici, stojí v uctivém odstupu za mladíkem u okénka muž. „Já se bojím, já se jich bojím, pracuji s nima a bojím se jich!“ naříká. Koho? „Lidí přeci. Jsem vězeňský lékař,“ odpovídá a kupuje vodku. „Něco vám řeknu. Moje matka byla Němka, děda Žid a jsem na to hrdý,“ uzavírá a v polopoklusu mizí do noci.

Nakonec si ke mně na lavičce v parčíku přisedne Dalibor. Je mu dvacet pět, právě se vrátil z Brna, kde dělal na zateplovačkách, a nemá ani korunu. „Doufám, že tady najdu práci. Dneska jsem obvolal deset firem,“ říká a táhne mě do Stodolní, ostravské ulice zábavy. Ukazuje, kde je to pro chudší a kde opravdu VIP, kde to jelo včera a kde to jede dnes. „U tří to vypadá nadějně,“ vrací se k práci. „Všichni říkají, že už je to s ní zase dobré. Prý se ani nedělá načerno.“ Míjíme řadu připravených taxikářů. Druhý den noviny napíšou, že jeden z nich chtěl po zákaznici, aby ho uspokojila rukou. Utekla, ale zapomněla v autě patnáct tisíc.

 

PRÁCE...

se v Ostravě skloňuje ve všech pádech. Je, není, bude, nebude. Ekonomická krize zasáhla celý region a nezaměstnanost loni poskočila o čtyři body na 12,4 %. Dnes je o procento nižší, ale na opravdové zlepšení se zatím čeká. Na úřadu práce je živo každý den.

Ostrava je ve zvláštním postavení. Někdejší úsloví o „ocelovém srdci republiky“ je dávno přežité. Těžký průmysl od devadesátých let postupně vychladl a lidé si museli najít novou práci. Část se uplatnila ve službách, mnoho si jich našlo zaměstnání v průmyslových zónách, které vyrostly na okrajích města. A někdo se poohlížel úplně jinde. „Jezdím teď do Prahy razit tunel Blanka,“ říká starší romský muž z Bedřišky, bývalé hornické kolonie, vedené jako sociálně vyloučená lokalita. „Dva měsíce pracuji a pak mám měsíc volno. Vydělám si dost, přes třicet tisíc a dávky neberu. Ale je to riziko. Vyfáráš nebo nevyfáráš, to je stejné, jako v dolech,“ říká.

 

SILICON OSTRAVA

Hornictví je v Ostravě spíš jen vzpomínkou generace otců. Radnice místo toho ústy svého primátora Petra Kajnara (ČSSD) sní o vybudování nové metropole, která by svůj vzmach postavila na IT odvětví. To je ale běh na dlouhou trať. Město a okolí patří sice podle tabulek k nejrychleji se rozvíjejícím regionům a mohutně se staví – Ostrava buduje celé nové centrum a pokud uspěje v soutěži o hlavní evropské město kultury pro rok 2015, jsou v plánu další projekty – současně je ale na lidech i ulicích často znát, že peníze tu prostě leckdy schází. Těžký průmysl, jehož architektonické celky postupně získávají muzeální charakter, přitom stále dává práci relativně velkému počtu lidí. S krizí se ale ocitl v dalším útlumu. Ocelárny ArcelorMittal loni propustily několik stovek zaměstnanců a Evraz Vítkovice dočasně uzavřel svou ocelárnu. O bytí a nebytí továren rozhodují nadnárodní giganty. Na Rostislavu Fromeliovi, předákovi odborů ve Vítkovicích, je nejspíš i proto znát určité defenzivní naladění. „Lidé jsou nervózní, nedivím se,“ říká o atmosféře v továrně muž, který v ní začínal před devětadvaceti roky jako dělník.

Evraz uzavřel ocelárnu, ve které pracují přes tři stovky lidí, v červenci. Znovu rozběhnout by se měla v září, ale vše záleží na dohodě, za kolik bude Arcelor dodávat Vítkovicím surové železo. Pokud se indický a ruský podnik nedohodnou, muselo by se propouštět. To ale není vše. Spekuluje se i o tom, že by oba kolosy mohly provozy zavřít a odejít úplně. Například do Polska, kde je vyšší produktivita práce a nižší ekologické limity.

„Věřím, že průmysl zde zůstane zachován aspoň v současném rozsahu. Odchodu zatím nic nenasvědčuje,“ doufá Fromelius. Hovoří i o možnosti nátlakových akcí, kterými chce mimo jiné provázet i projednávání nového zákoníku práce novou vládou. Je optimista a věří v úspěch, ale přitom mimoděk působí jako poslední obránce ztracené varty. Jisté je, že pokud by k masovému propouštění došlo, hrozily by Ostravě i okolí krušné časy. Ve Vítkovicích pracuje přes dvanáct set zaměstnanců. Společně s Mittalem už je to ale deset tisíc a pokud se přičtou pracovníci v návazných provozech, hovoří nejtragičtější scénáře o třiceti tisících nezaměstnaných. To je problém, který by se těžko látal.

 

VTIP JAK CYP

Před odjezdem zamířím na věž radnice, pod kterou město leží jako na dlani a ve výjimečných dnech je vidět až na jesenický Praděd. Ze spodního patra za mnou vyjíždí výtahem agilní brigádník v „oficiálním“ bleděmodrém tričku s nápisem OSTRAVA!!! a ujímá se výkladu. „Tady dole je zajímavá secesní čtvrť. Bývala romská, ale teď už je to tam pěkné,“ dává doporučení k procházce. „A támhle je Osada míru,“ ukazuje, když se obrátíme směrem ke Kunčicím, kde kouří komíny Mittalu. „Tam bych naopak nechodil. Žijí tam Romové a mír tam zrovna nevládne,“ směje se mladík, jinak doktorand polštiny na Ostravské univerzitě. Myslí to jako vtip.

Dole na ulici znovu potkávám Dalibora. Po ulicích chodí jen tak a říká, že „má hlad jak cyp“. Tak se dělíme o rohlík. A co ty tři firmy, které se jevily tak nadějně? „Nic, nevyšlo to,“ mává rukou. Nezbývá než to zkoušet dál.

 


Tomáš Havlín autor / Tomáš Havlín VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Chybí tady uvolněnost / Tomáš Havlín > NP č.380 > Rozhovor Pod ženským jménem se skrývá muž. Aramisova je režisér, který si postupně vydobývá renomé. Hovořili jsme spolu o festivalu v Cannes, Věře Chytilové i ponožkách za dvacku z Holešovické tržnice.   číst dále Dějiny jednoho domu / Tomáš Havlín > NP č.378 > Dějiny přítomnosti Než upadl do stádia klinické smrti, nabídl mi zkušenost života v komunitě. Jako centrum spolkového dění ovšem sloužil už dávno. O kom je řeč? O Dělnickém domu na Spolkové, slavném brněnském „téhácéčku“.   číst dále Mám to na háku / Zuzana Brodilová, Tomáš Havlín > NP č.452 > Téma čísla Jmenuje se Milan, ale většina lidí ho zná jako MC Špínu. Vypátrat ho při jeho cestách po Praze trvalo déle než týden. Řeč byla nejen o zpívání ve svahilštině, ale také o tupých policajtech nebo životě jeskynního muže a pytláka v Beskydech. číst dále Jednou nohou v kriminále / Zuzana Brodilová, Tomáš Havlín > NP č.401 > Rozhovor Jako státní úřednice je vázaná mlčenlivostí, přesto mlčet nechtěla. O rodinách, které se z existenčních důvodů „dobrovolně“ vzdávají dětí, o zhroucení systému sociálně-právní ochrany dítěte i o stereotypním obrazu sociálního pracovníka...   číst dále Uvolněný Toxxx / Tomáš Havlín, Lukáš Rychetský > NP č.362 > Rozhovor Proslavil se jako člen kapely Supercrooo, která rozhodila pravidla českého rapu. Od té doby patří k stálicím hiphopového nebe: Hugo Toxxx. Pro některé barvotiskový pozér, pro jiné nejlepší český MC. Sám rapuje: "Jednoznačnost je největší klam..."   číst dále Život v garáži / Tomáš Malík, Tomáš Havlín > NP č.397 > Téma čísla Bydlet v garáži je v lecčems krajní podobou chudoby. Cynicky řečeno, na chudobu by stačilo i méně. Na dvou pražských místech ale také vidíme, že ani v garáži nemohou být lidé šťastní. Pokud by snad byli, stejně budou muset za svým štěstím odejít.   číst dále Tichý vítr z hor / Tomáš Havlín, Alexandr Budka > NP č.383 > Rozhovor Jaromír Švejdík je na první pohled nenápadný člověk. Ale při bližším ohledání za ním stojí nejen kapela Priessnitz a netrpělivě očekávaný Alois Nebel, ale v jistém smyslu i celý „magický“ Jeseník.   číst dále Bezdomovcem v zemi samurajů / Tomáš Havlín > NP č.379 > Rozhovor Předtím, než se šla Kajoko Jakuwa podívat na stávku odborářů, sešli jsme se k rozhovoru v jedné pražské kavárně. Má bezdomovec duši? A může být samuraj?   číst dále
celý archiv