NP č.358 > FejetonSpeciálJan Stern

Už je to tady. Právě čtete můj jubilejní padesátý fejeton na stránkách Nového Prostoru. Moderátor Jan Kraus si ve stém díle své talk-show pozval do studia svou matku a jiné příbuzenstvo, ve dvoustém pak všechny své děti, včetně těch, jež se přihlásily poměrně nedávno. To mne inspirovalo.

 

S dětmi byl u mne sice trochu problém, neboť se dosud žádné nepřihlásily a vzhledem k tomu, co jsem se doslechl o mechanismu jejich vzniku, je krajně nepravděpodobné, že by se tak v dohledné době stalo. Avšak přizval jsem k přípravě tohoto fejetonu alespoň svou matku, svého dědu a strýce Karla, aby pohovořili o tom, kdy se prvně projevil můj olbřímí talent, zda jsem byl extrémně vtipný už na nočníku a podobně. Vzpomínková seance se odehrála u nedělního oběda, použit byl diktafon značky Hitachi a zde je doslovný necenzurovaný přepis:

Já: Sešli jsme se zde, abychom se pokusili vypátrat, z čeho se zrodil ten břitký humor, který každých čtrnáct dní vnáší radost do stovek domácností po celé republice.

Strýc Karel: Ty chlebíčky už nikdo nebude?

Matka: Umyl sis ruce? Dědo, prosimvás, musíte hulit i při jídle?

Děda: Musim.

Já: Myslím, mami, že ty bys mohla říct leccos k mým literárním počátkům.

Matka: Kdybyste aspoň kouřil nějaký normální cigarety a ne ty vaše přepůlený startky. Připadáte mi fakt jak somrák vod nádraží. A podivejte se, kde je všude ten popel, pak nemaj bejt na tom ubrusu díry.

Děda: Já ti řeknu, co bys tam měl napsat: Rozkradli, co mohli. Dyť my sme vyváželi do celýho světa a podivej se dneska.

Já: Ty si to přeci pamatuješ, dědo, nepsal jsem jako dítě takový veselý říkačky?

Děda: Vem si jen tu Poldovku. Nebo Zetor! Pověsit to všecko do jednoho!

Matka: Panebože, von už zase vyváží do celýho světa. Moc dobře víte, že jak začnete vyvážet, padá vám ten popel na koberec a vy to zadupete holí, takže to už nikdo nedostane ven. Ale já to uklízet nebudu, já tady nebudu věčně dělat služku.

Strýc Karel: Jestli ty chlebíčky už nikdo nebude, já bych je vzal naší Jaruně, náhodou tu mám igelitku...

Matka: Víš, co tam napiš? Kdybych nebyl vůl a líp se učil, tak je ze mě dneska doktor a nepíšu cinty do novin.

Děda: Do celýho světa jsme vyváželi.

Matka: Je ti čtyřicet, neumíš si přišít ani knoflík a kouká ti podolek. To Jára vod Libuny dělá u Siemensů, už má třetí auto a na dovolenou jezděj na Malé Divy.

Já: Maledivy

Děda: Já se nedivim. Dyť všechno prodali Němcům.

Matka: A koupili si barák. Děda: Lidi dostali byty zadarmo. Co postavili tydle kurvy?

Matka: Já mám ten popel až v polívce. Co sem komu udělala. Nedrob! Dej si něco pod pusu.

Strýc Karel: Předkrm nebude?

Já: Dědo, ty si myslím vždycky říkával: „Z tohodle kluka něco bude.“

Děda: Nic už nebude, dyť už nemáme ani ty sklárny. Bambusová republika, nic víc.

Já: Banánová.

Strýc Karel: Ale jo, zmrzlinka by se do mě ještě vešla, hrňte to do mě.

Matka: Jak dlouho už ti řikám, abys umyl ty vokna? Dyť už přes ně neni vidět na ulici. To se musim pořád doprošovat. A věčně se tu couráš v těch botách.

Já: Jestli mě naserete, tak to tam vážně všechno napíšu.

Matka: Nebuď vulgární! Tohle chytá vod toho „Medvěda“. To je taky ztroskotanec. Ve čtyřiceti visí mámě na krku a jediný, co má, je bedna fotbalovejch vodznaků.

Děda: Pověsit to všechno.

Strýc Karel: Myslel jsem, že bude kachnička.

Matka: Celej táta. Na nákup chodí v trenýrkách a k vánocům mi dal hodinky, co dostal zadarmo jako reklamní dárek k cigaretám.

Já: Měla sis vzít Pištu Hufnágla.

Matka: To je to jediný, co ti dycky šlo: pindy starý mindy.

Děda: Kdeže miny. Zbrojovka je taky cugrunt.

Matka: Já tý Libuně závidim. Ten její zeťák...

Děda: Zetor!

Strýc Karel: To stehýnko mi prosimtě zabal, Jituško, já už vážně nemůžu.

Matka: Za co mě panebože trestáš.

BATTERIES ARE LOW!

 


autor / Jan Stern VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články z tohoto čísla

Nemusím dělat kompromisy / Petr Procházka > NP č.358 > Rozhovor Vladivojna má mnoho podob, nezaměnitelné jméno, maluje pestrobarevné obrazy, zpívá fiktivní řečí a zná tajemství skrytého kmene Lotopů. Nízkost našeho pozemského světa jí zjevně nestačí. Tahle v civilu křehká dívka se při koncertech dovede změnit v energickou šelmu.   číst dále Ocelové srdce otrávené / Bob Kuřík > NP č.358 > Téma čísla Říká se, že Ostravsko je kraj rázovitý. Hlasitá mluva, rychlá artikulace a „kratky zobak“ jsou vlastní i tamním podzemním vodám punkové a hardcoreové subkultury. „Ostrava je město, které zní ocelovým tónem. Mluví i hraje se tu krátce a rychle,“ říká třicetiletý punker Fido.   číst dále Uherskohradišťský opus / Martina Křížková > NP č.358 > Reportáž Jakmile se jednou dostane člověk do tempa, už ho to nepustí. Jeden film za druhým, zmatek v příbězích i dnech. Spousta neurčitých detailů. Jediné spočinutí: oběd a noční hovory. Letní filmová škola je lehce narkotická jako vždy.   číst dále Vrtěti Jochem / Petr Pospíšil > NP č.358 > Pošli to dál Mučení zajatců je občas správné a namístě, pokud potřebujeme, aby „pustili“ nějakou tu informaci. Pinochet jistě neužíval zrovna pěkné metody, ale zachránil svou zemi a není „beze cti“. Lidských práv máme až moc, vlastně jediná, která skutečně potřebujeme, jsou práva vlastnická.   číst dále

Nejčtenější články autora

Per aspera ad astra / Jan Stern > NP č.490 > Fejeton Za mého dětství bylo oblíbenou kratochvílí děvčat vedení takzvaného památníčku. Asi víte, o co šlo: o takovou knížečku s prázdnými listy, kterou vám děvče dalo a vy jste mu tam měli něco napsat nebo namalovat „na památku“. Potíž byla, že jsem nikdy jaksi nepochopil tu základní poetiku žánru. Co se čeká? Kde jsou meze? Kdo jsou klasici? Já v tom naprosto plaval. V Rozumu do kapsy o tom nic nepsali a dokonce ani v Pionýrské stezce nenavedli mne na správnou stezku. A tak jsem to bral tak nějak od srdce – základ všech katastrof světa.   číst dále Mrazák / Jan Stern > NP č.522 > Fejeton Pověst má člověk jen jednu. A měl by si ji chránit. My, co jsme o ni již přišli, si samozřejmě můžem dát voraz. Ale já dnes nechci psát o pověsti osobní, ale kolektivní. Jde mi teď o nás všechny, o lidstvo. Přesněji o lidstvo současné. číst dále Simonina éra / Jan Stern > NP č.461 > Fejeton Život je rozčlánkován. Na etapy. Já osobně třeba prožil etapu Julie. Robertsové, samozřejmě, v kozačkách nad kolena a se žvejkačkou. Pak přišla éra Marie, tedy Fredrikssonové, z Roxette, v elasťákách, v klipu Joyride. Pak mi vlítla do denního snění Alice na laně. Tedy Alicia Silverstoneová, z klipu Cryin od Aerosmith. Načež nastala éra Rejčl, přesněji tedy přiléhavého trička Jennifer Anistonové v Přátelích. Od Mars útočí! začala epocha Natalie. Tedy Portmanové. Kvůli jedné vánoční krizi se nakrátko vyhoupla na trůn epochy Keira, no ale pak nastoupila do zpráv na Nově Charvátová (to je ta bloncka, co se po ní slehla zem) a bylo vymalováno. Na chvilku. Než přišla Avril. Které jediné dokážu odpustit černé oční stíny. číst dále Nenápadný půvab perkarbonátu / Jan Stern > NP č.525 > Fejeton Sigmund Freud tvrdil, že po patnáctém roku věku už je charakter člověka pevně dotvořen, „sádře podoben“. Sádru šlo dle jeho názoru poté na lehátku pokropit vodou a tvar duše lehce přeformovat, avšak jen do padesáti let. Po padesátce se sádra změní v kámen a nemá smysl se již o cokoli pokoušet. číst dále
Odběr novinek

Dobré zprávy z NP Chcete vědět, co je u nás nového? Přihlašte se k odběru newsletteru.

Zásady zpracování osobních údajů