V kapitalismu k sobě protivníci patří podobně, jako ďábel ke svěcené vodě. Sledují sice protikladné zájmy a špatně se spolu domluví, ale zároveň vědí, že se bez sebe neobejdou. Kapitalisté se starají o akumulaci, odbory zase o to, aby zůstalo dost spotřebitelů. Co když ale jeden ze soupeřů zmizí: kapitál vesele akumuluje a přitom tu není nikdo, kdo by mu kladl hranice. A co když přitom postmoderní zaměstnanci podlehnou naivitě a volí liberální strany v naději lepších zítřků?
DÝCHAJÍCÍ HOSPODÁŘSTVÍ
Kdo chce získat obrázek o stavu odborů, může si připomenout poslední velkou stávku IG Metall. V létě 2003 se největší průmyslové odbory na světě pokusily ještě jednou pootočit velkým kolesem. V Německu byla právě v plném proudu takzvaná „poziční debata“ (týkající se konkurenceschopnosti hospodářství – pozn. red.) a pracovní trh platil za zkostnatělý a přeregulovaný. Téměř ve všech listech se komentátoři překonávali v temných scénářích. Bez hlubokých reforem Německo v globalizaci neobstojí, najednou se i švábští maloobchodníci ocitli v přímém konkurenčním boji s šanghajskými velkotovárníky, kteří údajně produkují dvakrát více a za zlomek ceny. Kdo trval na zavedených právech, platil za reakcionáře. Kdo nebyl ochotný vzdát se minulých výdobytků, vystavoval se téměř nařčení z vlastizrady – odbory IG Metall to zažily na vlastní kůži.
Jejich pokus, prosadit pětatřicetihodinový pracovní týden a omezený růst mezd, skončil historickou porážkou. Odbory odvolaly stávku po čtyřech týdnech, aniž dosáhly jakéhokoli výsledku. Mohli za to sami zaměstnanci, kteří neměli odvahu jít do tvrdšího střetu. Především byl ale ztracen boj o veřejné mínění. Kritici odsuzovali stávku jako dýku do zad vůči pozici Německa a odbory jako pátou kolonu Číňanů.
Tehdy se v novinách opakovaně objevovala metafora „dýchajícího podniku“, jako kdyby továrna představovala organismus, který může lidi nasát a zase vyplivnout. Reforma pracovního trhu, kterou zavedla ještě rudozelená koalice, ve svých důsledcích šla za rámec zákonů Hartz-IV (balík opatření, která reformovala pracovní trh a sociální systém – pozn. red.) a podkopala tradiční tarifní mzdový model. Vytváření Mini-Jobů a enormní rozšíření agenturního zaměstnávání vedlo k vytvoření dnešního trojstupňového modelu práce. V hierarchii zcela nahoře se drží zbytky staré dělnické aristokracie, napevno zaměstnaní pracovníci, vedoucí zaměstnanci a nezbytní specialisté. Za nimi následuje dav agenturních zaměstnanců a zaměstnanců na částečný úvazek nebo na smlouvu o honoráři. Zcela dole se pohybují tzv. Mini-Jobbeři, závislí na Hartz- IV a takzvaní Samostatní, kteří nabízejí svou práci jako moderní nádeníci v krátkodobých brigádách. Během několika málo let se rozvinul ohromný sektor nejnižší platové třídy, ve kterém jsou „atypické pracovní vztahy“ stále více pravidlem.
PRUSKÁ ŠETŘIVOST, PROTESTANTSKÉ NADŠENÍ
V německých podnicích jsou dnes často velmi nízké platy, což přispívá k jejich exportním úspěchům. Nicméně nejpozději s aktuální hospodářskou krizí se rozkřiklo, že většina konkurentů vůbec není ve východní Asii, ale ve Francii, Velké Británii nebo Itálii. Opět jsme někdo – alespoň v Evropě. Zde německá společnost podnikáni přetlačila každou konkurenci a zaplavila trhy svým výhodným zbožím.
Ve státech Evropské unie vyvolává směs pruské šetrnosti a protestantského exportního zápalu málo nadšení. „Německo nám leze na nervy,“ napsal nedávno Le Monde. Také Francie trpí, stejně jako většina států EU, vysokým obchodním def icitem, který souvisí s německou vývozní politikou. Alespoň, že vláda v Berlíně nešetří dobrými radami: ostatní země by si z tvrdého úsporného kurzu měly vzít příklad a pevněji utáhnout opasek. Klade se otázka, kdo pak ještě bude mít na německé zboží.
Berlínská vláda se zjevně orientuje na představu ekonomického patriotismu, jak ji už léta propaguje konzervativní francouzský politik Phillippe de Villiers. Dobře to odpovídá německé společnosti podnikání, která je pro obchodní bilanci schopná téměř jakékoli oběti – a když leží v zahraničí, tím lépe. „Teď u nás ti zkrachovalí Řekové škemrají, chtějí naše peníze k řešení svých finančních problémů: Merkelová, nechte je vycukat!“ napsal nedávno bulvární Bild spokojeně.
Možná už jeho čtenáři tuší, že by se jim brzy mohlo vést podobně. Více než devadesát procent výdělečně činných Němců podle průzkumů očekává, že přibude chudoby a sociálního poklesu; většina z nich dnes vychází z toho, že se jim nepodaří udržet svůj životní standard. To, že ti dole vydělají příliš málo, protože ti nahoře si nechávají příliš mnoho, přitom už skoro nikoho nenapadne. Kde peníze zůstaly, není žádným tajemstvím. V roce 2007 disponovalo nejbohatších deset procent plnoletých občanů více než šedesáti procenty celkového bohatství – zatímco každý čtvrtý dospělý neměl nic, nebo byl zadlužený. Zcela bez povšimnutí přitom zůstala nedávná zpráva, že finančním úřadům ušly sumy v řádu desítek miliard eur, neboť jim chybí prostředky na daňovou policii.
S APATICKÝM HNĚVEM
K rozhořčení nicméně nevedou tyto poměry. Vztek a pohrdání směřují spíše proti těm, kdo již prohráli. Jak ukázala aktuální studie bielefeldského sociologa Wilhelma Heitmayera, vůči žádné skupině dnes neexistuje ve společnosti tolik výhrad, jako vůči dlouhodobě nezaměstnaným.
Především střední třída, tedy masa zaměstnanců s průměrnými příjmy, je zjevně přesvědčená, že nezaměstnaní žijí na její úkor. Ničeho se střední třída nebojí víc než sociálního propadu, po ničem naopak netouží víc, než patřit konečně k horní vrstvě společnosti. Přesto hlasuje většinově pro politiku, která podporuje její vlastní zchudnutí. Pokud je vůbec ještě platí, profituje z poklesu daní především horní vrstva, zatímco reálné mzdy už léta klesají a veřejné služby se redukují.
Průměrně vydělávající sledují rozdělování bohatství, z něhož vycházejí naprázdno, s „apatickým hněvem“ (Heitmayer). Jejich chování připomíná z kriminalistiky známý stockholmský syndrom, s tím rozdílem, že zde si rukojmí nasazují pouta sami a svým únoscům podkládají ty nejlepší motivy. V podstatě by totiž nejraději převzali jejich roli.
BUĎ SÁM SEBOU…
Tuto identifikaci usnadňuje to, že kapitalismus se značkou „tvorby sebe sama“ vychází alespoň částečně vstříc potřebám zaměstnance. Zatímco staré tovární vedení trvalo téměř výhradně na disciplinaci a standardizovaných procesech, flexibilní výroba umožňuje individualizaci práce. Odbory jako zástupci kolektivních zájmů se tak staly reliktem minulosti, podobně jako plošné tarifní smlouvy nebo placené přesčasy. V reportáži o všedním dni postmoderního zaměstnance zachytil tuto situaci časopis Neon: „Píchačky údajně zmizely jen proto, že je moderní zaměstnanci spolykali. Leží hluboko v útrobách, odkud se stále ozývá ta samá otázka: ´Opravdu si toho už udělal dost?´“
Avantgardu nových poměrů tvoří ti, kdo pracují v takzvaném kreativním hospodářství – v nových médiích, sofwarovém a designerském odvětví. Práce už pro ně není prostředkem k účelu, ale podstatným elementem na cestě za seberealizací. Z vlastností, jako je kreativita nebo spontaneita se staly klíčové pojmy nových manažerských metod.
…NEBO SI TO ASPOŇ PŘEJ
Vyvinul se tak nový kreativní sektor, ve kterém se spojuje nekonvenční životní styl s buržoazní kariérou. Zdání ale klame. Jak říká čerstvá zpráva hospodářské rady berlínského obvodu Friedrichshain-Kreuzberg, bašty kreativců, skoro šedesát procent výdělečně činných v kreativním hospodářství má roční příjmy pod hranicí zdanitelnosti.
Ačkoli mzdami se tedy takzvaná kreativní třída sotva liší od špatně placených a nízkokvalifikovaných dělníků, cítí se tito samostatní jako předvoj buržoazní společnosti. Naposledy se to projevilo v loňských volbách, kde velká část z nich odevzdala hlas liberálně-pravicové FDP. Jak ovšem po volbách napsal pro Berliner Zeitung Harald Jähner, „buržoazní“ se v tomto případě stalo spíše kýženou identitou a tedy kategorií, která často svízelné poměry kreativní třídy spíše přikrášluje, než aby je popisovala. „Volit FDP proto pro mnohé z nich znamenalo chlácholit sebe sama: svým hlasem považovat za možnou budoucnost, ve které vládne sám člověk, nikoli banky a koncerny; a svět, ve kterém jsou odbory jen rušivým elementem a globalizace je daleko pryč,“ napsal Jähner.
Hloupé je, že poměry nejsou takové, jak si kreativní třída přeje. Sotva totiž přešla jedna krize, rýsuje se další, která může mít ještě vážnější důsledky. Sotva je téměř odvrácen krach bank, musí se stát konfrontovat s gigantickým rozpočtovým deficitem. A šetřit se bude především tam, kde lze očekávat nejmenší odpor: v sociální oblasti a veřejných službách.
Článek byl přeložen a upraven z časopisu Jungle World 17/2010.
