V letech dospívání a vlastně ještě několik roků potom paní Svobodové dost vadilo, že ji její matka příliš hlídala. Ne, že by jí vždy třeba přímo četla dopisy, ale schránku pokaždé vybírala jako první, aby si alespoň zjistila, kdo dceři píše. Také chtěla vědět s kým, kdy a kam její dcera chodí, s kým si povídá a dokonce si psala do kalendáře, jak dlouho byla dcera z domu.
Dnes už paní Svobodová pod takovýmhle dohledem matky není. Netuší, že ji podobným způsobem, ale vlastně ještě daleko podrobněji, sleduje její mobilní operátor. Ten výsledky svého sledování ukládá půl roku až rok. Nejen proto, aby jí mohl vyúčtovat své služby, či zjistit její zvyky pro nabízení služeb dalších, ale i pro případ, že by se na údaje o tom kam a kdy paní Svobodová chodí, a jak dlouho s kým mluví, chtěly podívat bezpečnostní složky.
Sama paní Svobodová by vlastně o tomto sledování měla něco tušit. Prohlížela si přece nabídku mobilního operátora, který propagoval svou službu Kde je?
Vypadalo to tak jednoduše. Dětem nebo zaměstnancům stačí dát mobil, a pak už se lze bez jejich vědomí pomocí sms či přes počítač dotázat, kde se pohybují. Paní Svobodová si nakonec ale řekla, že ona sledovat své děti tímhle způsobem nebude. Bylo by to drahé, děti by mohly vypínat svůj telefon a kromě toho jí to přišlo neslušné.
CO TRÁPÍ ZÁKONODÁRCE
Podobné úvahy ale v roce 2005 příliš netrápily české zákonodárce. Schválili tehdy zákon o elektronických komunikacích, který firmám ukládal uchovávat „pro všechny případy“ po dobu šesti měsíců záznam o každém e-mailu, přístupu na web a o každém telefonním hovoru i SMS (viz box). Zákon byl od té doby již třikrát novelizován, vždy směrem k větší komplikovanosti. Ve svém důsledku znamená, že si nikdo nemůže zavolat, poslat email, stáhnout soubor nebo se připojit na web, aby o tom někdo nevěděl a informace o tom někde neskladoval. Alespoň pokud nemá dobré znalosti šifrování a anonymizace komunikace na síti, což není případ paní Svobodové, běžné uživatelky mobilních a internetových služeb.
Z údajů o komunikaci, které se tímto způsobem v České republice již několik let povinně uchovávají, lze zjistit celou řadu zajímavých informací. Například to, jaké kontakty a vztahy (ať už osobního či profesního rázu) spolu různí účastníci telekomunikačního provozu včetně paní Svobodové udržují. U majitelů mobilních telefonů lze zjistit jejich místa pobytu a pohybu. Data o užívání internetu umožňují vystopovat navštívené internetové stránky a mapovat chování jednotlivců. Na základě těchto a dalších dat lze sestavovat komunikační a pohybový profil jednotlivců, z kterého lze získat nejen údaje o jeho minulých aktivitách, ale s vysokou mírou pravděpodobnosti i správně předvídat jeho aktivity v budoucnosti.
Potvrdila to i studie výzkumného centra při Massachussets Institute of Technology, které zaznamenávalo údaje z mobilních telefonů pokusného vzorku osob. Z takto získaných dat pak výzkumníci dokázali s vysokou přesností (nad 90 %) odvodit a dokonce předvídat pohyb jednotlivých lidí, jejich pozici v sociální síti, i to, s kým a kde se budou v budoucnu stýkat a podobně.
KOMPLIKOVANÉ A NE NEZBYTNÉ
Čeští poslanci a senátoři nepřijali výše uvedené normy v náhlém záchvatu touhy po sledování svých spoluobčanů. Předkladatel zákona o elektronických komunikacích, tehdejší ministr informatiky Vladimír Mlynář, totiž deklaroval, že jde o poměrně jednoduchou právní úpravu, jejíž nezavedení by mělo „významné negativní důsledky z hlediska povinností České republiky související s jejím zapojením do mezinárodního boje proti terorismu“.
Nebylo to úplně pravdivé tvrzení. Nejde vůbec o jednoduchou právní normu, slaďování s českým právem se řeší dodnes. Navíc negativní důsledky jejího nezavedení jsou vzhledem k reakci dalších států EU sporné. Zastánci nové úpravy tehdy pro mnohé poslance přesvědčivě poukazovali na to, že podobná opatření má zavést evropská směrnice, takže by bylo dobré připravit se na ní předem. Nová evropská směrnice pak zakrátko skutečně přijata byla. Proti návrhu směrnice předložené Evropskou komisí v červnu 2005 se ale zvedla velká vlna odporu.
Negativní stanovisko vydali mimo jiné Pracovní skupina expertů zřízená podle článku 29 směrnice č. 95/46/ES o ochraně osobních údajů, Evropský komisař na ochranu osobních údajů Petr Hustinx, Evropská policejní konfederace EuroCOP a některé nevládní organizace jako European Digital Rights, Privacy International či spotřebitelské organizace. Evropskému parlamentu př išla petice proti přijetí směrnice, kterou podepsalo přes 50 000 Evropanů, mj. i z České republiky. Evropský parlament návrh i přesto neuvěřitelně rychle schválil. I když normálně trvá evropský legislativní proces roky, v př ípadě směrnice nař izující uchovávání komunikace všech Evropanů od předložení návrhu Komise do jejího přijetí Evropským parlamentem uplynuly necelé tř i měsíce. Jsou ale přesto země, jako třeba nám blízké Rakousko, kde doposud tuto směrnici zákonodárci nepřijali.
NEMRAVNÉ A NEBEZPEČNÉ
O takových možnostech špiclování se kdysi matce paní Svobodové ani nesnilo. A nejen jí. Podobné informace mají dnes obrovskou cenu pro poskytovatele nejrůznějších služeb, zločince, i pro ty, kteří proti nim mají bojovat. Česká policie je také velmi ráda využívá. Dokonce v této oblasti patří k nejzvědavější v Evropě. V loňském roce policie požádala poskytovatele služeb elektronických komunikací o tato data ve více než sto čtyřiceti tisících případů. Většinou takovou žádost podávala s povolením soudu a zajímaly jí informace k určité SIM kartě, e-mailové schránce nebo – a to nejčastěji – ke konkrétní buňce sítě GSM, resp. BTS. To znamená, že v odpovědi museli policisté získat údaje nikoliv jen o jednom držiteli mobilního telefonu, ale o desítkách, stovkách či dokonce tisícovkách lidí, které se v určitém okamžiku ocitli se svým mobilem poblíž konkrétního vysílače mobilní sítě.
Podobné plošné sledování mnozí považují nejen za nemravné či nebezpečné, ale také za protiústavní. O neústavnosti zákonů, které hromadění a zpracovávání dat o elektronické komunikaci nařizují, rozhodl již v roce 2008 bulharský ústavní soud, loni ústavní soud v Rumunsku a letos v březnu německý ústavní soud. V březnu tohoto roku podalo i k českému Ústavnímu soudu stížnost proti částem zákona o elektronických komunikacích i padesát dva poslanců. Domáhají se v ní, aby soudci stávající praxi zamezili a sporné části zákona zrušili. Po květnovém rozhodnutí irského vrchního soudu bude muset navíc Evropský soud pro lidská práva prověřit celou původní směrnici jako takovou. Možná teprve potom, co k těmto rozsudkům dojde, se někdo paní Svobodové zeptá, jestli jí nevadí, že ví lépe než ona sama, s kým a jak často si povídá, kdy chodí domů a nebo kde a jak často nakupuje.
Autor pracuje ve sdružení Iuridicum Remedium.
