NP č.353 > RozhovorChlapec a zvláštní příběhyPetr Pospíšil

Když se vnuk druhorepublikového a exilovéhoministra a posléze emigranta Ladislava Feierabenda rozhodne natočit o svém dědečkovi film, může to dopadnout všelijak. Tomovi Feierabendovi, americko-francouzskému filmaři, se ale podařilo uniknout nástrahám a natočit silnou výpověď. O rodinných legendách, dětství v Americe i studené válce...

 

Jak se během vašeho života měnil váš názor na dědečka?

Víte, když zemřel, bylo mi jedenáct. Nevídali jsme ho moc často a občas byl docela strašidelný. Myslím, že radši mluvil s dospělými než s dětmi, ale měl rád, když děti běhaly kolem, často nás chytnul a velmi pevně držel... Měl jsem pocit, že všichni staří lidé měli sklon děti takhle pevně stisknout a držet… Z mé strany tam určitě vůči němu byla jakási uctivá distance.

Zároveň mi každý vyprávěl příběhy o tom, co se dělo naší rodině a jak byl dědeček důležitý. Bylo to pro mě trochu abstraktní, což taky zmiňuju ve filmu. Jako dítěti vyrůstajícímu ve Spojených státech se mi to zdálo trochu na hlavu. Bylo to v době studené války, kdy Spojené státy vyráběly vodíkové pumy a vesmírné rakety, takže na mě příběhy o tom, jak Češi vynalezli volkswagen a tužku, nedělaly moc velký dojem. Dělal jsem si z toho trochu legraci, zejména z těch tužek. Jako děti jsme byly vůči minulosti naší rodiny hodně nefér. Ale pro nás prostě bylo téma být Američany, ne Čechy.

 

ZAPADLÉ EMOCE

Změnilo se to někdy?

Úplně ne. Ale když jsem se vrátil po sametové revoluci, a viděl, jak silné emoce tu můj dědeček vyvolává a to, že jsem byl vlastně přijat jako syn svého otce nebo ještě spíš vnuk svého dědečka, tak to bylo hodně silné. Příběh mé rodiny pro mě navíc ve spojení s místy, kde se odehrál, získal mnohem konkrétnější podobu. A o tom je vlastně i ten film.

Zároveň jsem po mnoha letech od dob, kdy jsem slyšel vyprávět ty příběhy, přečetl, a to nejednou, paměti svého dědečka. Je to opravdu pozoruhodná kniha, jsou to paměti, ale zároveň živá historie, píše o tolika různých lidech. Ve filmu z těch pamětí cituji. Dědeček tam ovšem nepíše jen o historických situacích, o Mnichovu, o převratu v roce 1948, o tom tam je samozřejmě hodně stránek, ale je to i celkově hrozně přesvědčivý text. Jsou chvíle, kdy je ten text silně metaforický a jiné, kdy se čte jak detektivka, zejména když popisuje útěk před Gestapem.

 

Film je velmi osobní a věnuje se vaší rodině. Jak na něj reagovala?

První, kdo film viděl, byl otec. Myslím, že ho velmi dojal, ale nevěděl, jak reagovat. Chtěl znát hlasy zvnějšku. O den později jsme film promítali v Muzeu Kampa a lidé, kterých si otec váží, se vyjádřili pozitivně. To ho ujistilo.. Pak jsme odjeli na festival do Jihlavy a on tam bez ohledu na věk zůstal celou noc pod velkým festivalovým stanem a diskutoval o filmu se studenty, kteří měli zájem. A to ho dočista nadchlo.

Myslím ale, že mu bylo nepříjemné, jak ve filmu mluvila má sestra. Vzhledem ke své životní zkušenosti – kdy vše ztratil za nacistů a pak za komunistů v období, kdy byl ještě velmi mlád - si myslím nekladl etické otázky stejného druhu jako ona, otázky typu co znamená být bohatý v třídní společnosti. I když třeba pomáháte chudým, je ospravedlnitelné být zároveň nad nimi, sdílet identitu vyšší třídy? V souvislosti s útěkem dědečka před nacisty se také ptala po hodnotě lidského života. Co když někdo zemře kvůli tomu, že se někdo jiný zachrání? Je snad jeden život cennější než druhý? Je cennější život našeho dědečka ministra?

 

I to byla vlastně otázka na rovnost…

Ta otázka byla hodně teoretická. Jak ve filmu vysvětlují neteř a synovec odbojáře Ctibora Trägera, odbojáři, zastřeleni pro svou odbojovou činnost, kterou dělali na železnici dlouhodobě a dobrovolně, toho dělali mnohem víc, než že pomáhali utéct našemu dědečkovi, a bylo to jejich svobodné rozhodnutí.

Myslím, že účast mojí sestry ten film hodně posouvá. Mluví hodně silně, to je ostatně její styl, občas přehání a je emocionální. Je ale dost možné, že jí ta role také není zpětně vzato příjemná.

 

Možná jí také není příjemné, že ve filmu mluví za vás za oba…

To ale není úplně pravda, já ve filmu mluvím vlastním hlasem a popisuju, jak nám babička vyprávěla příběhy o tom, jak bylo ohromné žít v Československu, jak bylo Československo vyspělé a jak důležitý tam byl náš děda. Teprve pak mluví ona.

Je to složité. Když jsem se poprvé setkal se svým dramaturgem, Janem Gogolou mladším, říkal mi: Hlavně netočte vánoční dárek pro tatínka, konflikt je zajímavější. Gogola chtěl například slyšet, že můj dědeček byl nenáviděn těmi, co byli posláni do koncentračního tábora kvůli jeho protifašistické činnosti, zatímco on sám utekl do Londýna. Je to možná česká otázka, že tu existuje konflikt mezi těmi, kdo se rozhodli kolaborovat s nacisty nebo pak především s komunisty, aby vytvořili lepší podmínky pro své rodiny, a mezi těmi, kdo se rozhodli bojovat. My v tomhle ale žádný konflikt v rodině nemáme. Vlastně je to záludnější – a to i ve filmu – než otevřený konflikt. Následující generace, které vyrůstaly za jiných podmínek, mohou být k rodinným legendám kritičtější.

 

V TÁBOŘE SVOBODY

Existuje mnoho obrazů vašeho dědečka: Naďa Johanisová v něm vidí div že ne jednoho z prvních ekologů, pro vašeho otce a jeho přátele patří k zašlé slávě první republiky… Co si o těchto obrazech myslíte, jsou vám blízké?

Myslím, že pro mého otce je jeho otec něco jako jeden z prvních disidentů, člověk, který se nenechal zkompromitovat mocí.

 

Už v exilu za druhé světové války…

Když za ním v roce 1944 v New Yorku přišli komunisté a nabízeli mu pozice ve vládě, když bude spolupracovat, odmítl je. Takhle o něm uvažuje můj otec. Bere to tak, že disidenti z Charty 77 v něm měli své předchůdce a kořeny. A ano, zároveň ho bere jako součást Masarykovy demokratické tradice, snahy vytvořit demokratický stát, který bude etnicky různorodý a přitom jednotný. Ano, může to být idealistické.

Johanisová ho, myslím, bere ne jako ekologa, ale jako představitele lokálních zemědělských družstev, které vnímá jako protiváhu globalizaci. Bere ho jako průkopníka lokálního rozvoje, jako představitele zmizelého českého venkova.

 

Co těm názorům říkáte?

Možná jsou tyhle obrazy správné, ale pro mě je asi obtížné vidět dědečka a vlastně i mého otce v jiném kontextu než v kontextu studené války. Jistě, můj dědeček měl důležitou kariéru předtím a také bojoval proti fašismu… Ale já vyrůstal v kontextu studené války. Skoro všichni uprchlíci z východního bloku byli naprosto nekompromisní, pokud jde o zlo komunismu a význam toho, že s ním země jako USA bojují. Zatímco já, když jsem vyrůstal, tak jsem měl dojem, že americké vojenské intervence jménem antikomunismu, zejména v Latinské Americe, ale také ve Vietnamu, jsou v boji proti komunismu spíše neúspěšné, že tlačí hnutí za národní nezávislost do radikálnějšího komunistického tábora.

 

Hádali jste se tehdy o politice?

Měli jsme velké konflikty . Občas mi řekli, že jsem komunista, což vůbec nebyla pravda, byl jsem vlastenecký Američan, ale Amerika měla svoje ideály, o kterých jsem se učil, a mezi ně určitě nepatřilo svrhávání napalmu na rolníky… Takže pro mě je těžké hledat jiný pohled na lidi, které jsem znal jako důsledné studenoválečníky, včetně mého dědečka.

 

Takže vy jste vlastně příliš neměli spory o československé minulosti, ale spíš o aktuálních problémech, studené válce…

Vůbec jsem nebyl v takovém postavení, abych se mohl hádat o tom, čím si naše rodina prošla v Československu, v nacismu nebo po komunistickém převratu, nebo i pokud jde o odstranění opozice mezi lety 1945 a 1948. Chápu, že to pro ně bylo traumatické a souhlasil bych s tím, že tehdy dělali správné věci. Souhlasím s tím, že kdyby zůstali, mohli být popraveni jako Horáková, kdyby spolupracovali s komunisty, museli by se podílet na spoustě svinstev… V tom jsem s nimi neměl nikdy žádný spor.

Spor jsme měli spíš o tom, jaká by měla být role Spojených států, jestli vojensko-průmyslový komplex měl zisky ze studené války, nebo jestli chtěli prostě porazit komunisty. Myslím, že v takovém případě by bývali měli jiné možnosti než války v postkoloniálních zemích.

 

A vy jste se přímo zapojil do hnutí proti válce ve Vietnamu?

Na to jsem byl příliš mladý, byl jsem dítě. Vždyť ta válka začala ještě předtím, než jsem se narodil. Celé moje dětství bylo poznamenané válkou ve Vietnamu v televizi. To hnutí proti válce rostlo hrozně pomalu, dostalo se na vrchol až když mi bylo devět, deset, jedenáct. Věděl jsem, že až mi bude sedmnáct, odvedou mě, a budu muset bojovat – tehdy to bylo povinné, žádná profesionální armáda. A byl jsem připraven utéct do Kanady, nebo dezertovat jiným způsobem, protože jsem s tou válkou nesouhlasil a nechtěl ji podporovat. Naopak můj otec pokládal celé to protiválečné hnutí za naivní lidi, kteří padli do rukou komunistické propagandy. Válku bral jako boj proti komunismu.

Když jsem byl v šesté třídě, tedy té poslední na základní škole, naše učitelka s námi udělala psychologický experiment se svobodným vzděláváním a naše třída pak recitovala protiválečné básně na průvodu proti válce ve Vietnamu. Můj otec zuřil, měl nás za zmanipulované, celé protiválečné hnutí považoval za zmanipulované… Vlastně jsme o tom ani nemohli moc diskutovat… a nějak jsme se shodli až mnoho let poté, když se jednalo o Irák. Teprve v tomto případě uznal, že uplatňování americké moci je kontraproduktivní a ničivé a stavěl se tehdy hodně silně proti Bushovi. Vlastně o tom mluví i v mém filmu…

 

Ano v diskusi o Mnichovu…

Ano, ukazuje na tom, co může malá země udělat proti velké v nějaké fiktivní válce. Že i malá země může vyhrát. On to tam nerozvádí, ale myslel to tak, že kdyby se Československo bránilo proti Hitlerovi, mohlo by se stát, že by ho Němci svrhli… tak jako se veřejné mínění ve světě i u nás nakonec obrátilo proti Bushovi.

 

KRÁLÍČEK NA ÚTĚKU

Jak jste unikl hrozbě, že váš film bude narcistní? Je přece jen o vaší rodině a vašem životě...

Tvůrce je chtě nechtě vždycky ve filmu přítomný. Je za kamerou, ovlivňuje, co se děje a co se vybere. Vlastně je objektivnější a pravdivější, když dá najevo svou roli a nepokouší se předstírat objektivitu. Myslím, že osobnější pojetí je lepší než klasický dokument, kde vám nějací moudří pánové říkají, jak se věci mají, ale vlastně nevíte, co se v tu chvíli dělá s kamerou a proč.

A tohle je navíc příběh mojí rodiny. Rozhodl jsem se proto umístit tu nejosobnější věc hned na začátek filmu, kde dávám najevo, jak blízko mám k tématu. Tady nejde moc o teorii, spíš o pocity, o spojení politické historie s příběhem mé rodiny. Ve stejné době, jako se rozhoduje o rozdělení Československa, pokouše pes mého syna a osobní příběh získává metaforickou dimenzi… a tato metafora otevírá představivost diváka, a tak to snad už není nějaký můj narcistní příběh.

Dalším prostředkem jsou simultánní, paralelní texty. Paměti mého dědečka, vzpomínky mého otce a mé tety, svědectví českých osobností, mé vlastní poznatky, historická minulost, to, co se děje během natáčení… Tyhle roviny běží zároveň a občas se protnou.

 

Jak jste k téhle formě došel?

Neměl jsem původně jasnou představu, kromě nápadu udělat film ve stylu rodinného videa. Ale bylo pro mě důležité vyprávět ten příběh osobně. Ten film je trochu o tom, že si hledám cestu k příběhům, které mi v dětství nebyly jasné.

Když jsem byl malý, moje americká maminka mi četla Pohádku o Petru králíkovi od Beatrix Potterové. Je to příběh malého králíčka, který neposlouchá maminku a vejde do zahrady, i když ví, že to je nebezpečné, že ho majitel zahrady může chytit a zabít. A zahradník, jmenuje se McGregor, ho skutečně začne chytat, honí ho po zahradě, a králíček se snaží najít branku ze zahrady, aby utekl a McGregor ho nechytil… Byly mi tři roky, moc jsem tomu nerozuměl, ale byly to strašidelné příběhy. A ve stejné době mi můj český tatínek vyprávěl, jak policie stála před dveřmi, a dědeček utíkal brankou ze zahrady… Nebyl jsem úplně ve věku, abych to mohl rozlišit, příběh mého dědečka mi trochu splýval s příběhem toho králíčka, představoval jsem si tu zahradu podle obrázku v té knize pohádek. A asi to nejnarcistnější, co k tomu můžu říct, je, že tohle je také počátek toho filmu. Je to o chlapci, který slyší různé zvláštní příběhy, je z nich zmatený a o mnoho let později si je pak skládá dohromady, možná nějak smysluplněji než tehdy, možná i srozumitelněji pro ostatní, ale vždycky velmi osobně.

Pod povrchem pro mě bylo natáčení filmu i určitým pátráním po vlastní identitě. Doufám, že výsledek je obecnější a že se divák po jeho shlédnutí zamyslí nad svou vlastní identitou, nad identitou národa a nad tím, jak je politika a historie ovlivňují.

 

 

_______________

 

Tom Feierabend (*1958) je česko-americký filmař, žije ve Francii. Za svůj film Děti našich rodičů (aneb Jak se kalifornský surfař naučil mít rád Československo) (ČR, USA 2009) získal na nedávném festivalu populárně-naučných filmů AFO v Olomouci cenu časopisu Dějiny a současnost. Syn Iva Feierabenda. Ivo Feierabend (*1927) je emeritním profesorem na San Diego State University, věnoval se zejména studiu politického násilí. Je autor řady publikací, mimo jiné Demokratická kultura v České republice (2007, spoluautorka Martina Klicperová-Baker). V roce 2009 obdržel od Ústavu pro studium totalitních režimů medaili Václava Bendy.

 

Ladislav Karel Feierabend (1891-1969) ředitel československých zemědělských družstev a státník. Člen agrární strany, po Mnichovu se stal ministrem zemědělství několika druhorepublikových a posléze protektorátních vlád a zároveň působil v odboji. Po prozrazení utekl v lednu 1940 do Anglie, kde působil jako ministr financí v exilové vládě a jako spolupracovník Edvarda Beneše. Do Československa se vrátil a emigroval podruhé po únoru 1948, od roku 1950 žil v USA. Zde pracoval pro Hlas Ameriky. Česky vyšly jeho Politické vzpomínky (1994) a Zemědělské družstevnictví v Československu do roku 1952 (2007). 

 


autor / Petr Pospíšil VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články z tohoto čísla

Chvála neslušnosti / Petr Pospíšil > NP č.353 > Téma čísla Pro hospodské a novinářskéhlídače morálky je Egon Bondy prostě „estébák“. Pro jiné zase člověk vyšinutý, zmítaný maniodepresivní psychózou. A pro další velký básník, spisovatel, myslitel. Čím z toho byl doopravdy? Bezpochyby vším.   číst dále Legenda o lumpenproletáři / Ondřej Slačálek > NP č.353 > Téma čísla Ne každý autor má štěstí na editora. Bondy ovšem našel člověka, který o jeho texty pečuje s až pietní úctou a ároveň mu to nebrání v kritickém přístupu a snaze, jak sám říká, občas chránit dílo před samotným autorem. S Martinm Machovcem jsme si povídali v jeho břevnovském bytě, který se už v osmdesátých letech stal úkrytem Bondyho archivu před tajnou policií.   číst dále Štvanice / Jan Stern > NP č.353 > Fejeton Milí strávníci, jel jsem onehdy metrem a přistoupila dívka s batohem na zádech, který si nesundala, naopak jeho prostřednictvím málem sundala mne. Jako správný nevrlý dědek-aktivista, jímž jsem od svých dvaceti let, pronesl jsem dostatečně hlasitě poznámku, že slušní lidé poté, co vstoupí do vozu MHD, sundají svou batožinu, aby neohrožovali spolucestující. Dívka však odvětila dotazem, proč raději nesundám svůj batoh já, což mne opravdu dopálilo, neboť narážky na svou nadváhu nesnesu.   číst dále Burky vs. haraburdí / Marit Malý > NP č.353 > Pošli to dál V Evropě se stává módou zakazovat muslimkám burku. Poté, co ji společně s nikábem, ženským oděvem, který zachovává úzký průzor pro oči, postavil mimo zákon belgický parlament, se ke stejnému kroku chystají i francouzští poslanci.   číst dále

Nejčtenější články autora

Kdo vládne světu... / Alexandr Budka, Petr Pospíšil > NP č.374 > Téma čísla Torií spiknutí jsou desítky, vzájemně si odporují. Je velmi nesnadné a nemá ani smysl anžit se je propojit do jednoho smysluplného rámce. Představují spíše nesourodou sbírku různých představ, dokument představ o povaze moci.   číst dále Zpověď nekuřáka / Petr Pospíšil > NP č.487 > Pošli to dál Vždy jsem se považoval za fanatického nekuřáka. Kouření mi (na rozdíl od mých dvou sourozenců) asi navždy znechutil pohled na otce, jemuž jsem se jinak obdivoval a u nějž jsem nemohl pochopit, že s kouřením chce přestat – a nemůže.   číst dále Nezastavujme v půli cesty! / Andrea Novotná, Petr Pospíšil > NP č.370 > Pošli to dál Vážený ministře financí (nebo kdo to u nás vlastně rozhoduje o pojmenování veřejných budov a prostranství), píšeme Vám v reakci na návrh některých pražských aktivistů, kteří již poněkolikáté odvážně a srdnatě prolomili atmosféru zastydlého čecháčkovství.   číst dále Běžný pojem spravedlnosti / Petr Pospíšil > NP č.485 > Pošli to dál Už loni v dubnu proběhla halasně vyhlašovaná policejní akce Fénix. Zatímco mytický ohnivý pták téhož jména prý vstane z popela, policejní akce se spíše do popela propadla. Z velkolepě vyhlašovaného odhalení celorepublikové sítě nebezpečných anarchistických teroristů zbyla pětičlenná skupina, která se scházela v bytě s dvěma policejními agenty. Zatímco agenti tvrdí, že dva členové skupiny plánovali útok na nákladní vlak, členové skupiny říkají, že se stali objektem policejní manipulace a že s agenty „hráli hru“ ve snaze je odhalit. K žádnému útoku přitom nedošlo. číst dále
celý archiv