NP č.353 > Téma číslaLegenda o lumpenproletářiOndřej Slačálek

Ne každý autor má štěstí na editora. Bondy ovšem našel člověka, který o jeho texty pečuje s až pietní úctou a ároveň mu to nebrání v kritickém přístupu a snaze, jak sám říká, občas chránit dílo před samotným autorem. S Martinm Machovcem jsme si povídali v jeho břevnovském bytě, který se už v osmdesátých letech stal úkrytem Bondyho archivu před tajnou policií.

 

Jak jste se k Bondyho dílu dostal?

Nejdřív jsem se dostal k samotnému Fišerovi- Bondymu – přes svého otce, který byl jeho přítelem a starším kolegou na f ilozof ické fakultě už od přelomu padesátých a šedesátých let. Fišer-Bondy k nám začal chodit do rodiny, když jsem byl ještě dítě. Seznámil jsem se s ním jako s člověkem nesmírně pozoruhodným, zábavným a ochotným mluvit i s dětmi, ale pochopitelně jsem ho tehdy ještě nevnímal jako literárního autora, neřkuli filosofa. V roce 1971 mi bylo čtrnáct a moji rodiče se právě rozvedli. V té krizi mi Bondy a jeho družka Julie otevřeli dveře svého domova. Tak se vlastně začal odvíjet náš vztah mladšího a staršího člověka, žáka a učitele...

 

A jak došlo na jeho verše?

Když mi bylo těch čtrnáct, jednou, jen jaksi pokradmu, mi věnoval separát ze své sbírky Velká kniha. To byla ta věhlasná Ožralá Praha! To ještě Plastici o Bondym nevěděli a nikdo netušil, že si právě z této sbírky budou vybírat texty ke zhudebnění. Vzápětí nato mě pozval do divadla Radima Vašinky, tehdy poslední rok působícího na Malostranském náměstí, kde se četly Bondyho verše. Okouzlily mne. Začal jsem to přepisovat a dávat svým přátelům, vrstevníkům… Bondyho můj zájem těšil, takže mi začal dávat další texty a tím to vlastně začalo. Prohloubilo se to v roce 1974, kdy mi bylo osmnáct a kdy mě konečně zatáhl do undergroundového společenství kolem Plastic People. Bylo to čtení jeho Invalidních sourozenců, takže setkání s těmi lidmi a textem pro mě spadalo v jedno.

 

GURU A JEHO ŽÁCI

Měnil se potom váš vztah?

Tak samozřejmě, když je člověku čtrnáct, těžko dokáže být kritický, a kromě toho mi Bondy s Julií byli jeden čas opravdu skoro druhými rodiči. Bondy byl už tehdy v undergroundu tzv. „kultovní osobností“, což nepochybně sám trochu přiživoval, líbilo se mu to. A já u něho měl jaksi privilegované postavení, jako jeho „žák“ a posléze mladší přítel. Takové postavení mělo samozřejmě i pár dalších lidí, ale jinak si Bondy své soukromí dosti hlídal, tam nešlo, jako třeba u Němcových v Ječné 7, jen tak pobýt, ba i přenocovat. Ale ta adresa byla samozřejmě i tak dost profláknutá... Také jsem začal jeho texty víc a víc přepisovat pro samizdat a vlastně se posléze stal jedním z jeho „osobních“ opisovačů – třeba vedle básníka Fandy Pánka či bubeníka Plastiků Jana Schneidera. Víte, ve čtrnácti letech, v časech tzv. normalizace, tehdy jsem naprosto nedokázal vnímat to, co nám ve škole předkládali, jako literaturu, neřkuli poezii. Ale když jsem zjistil, že existuje něco jako poezie, která se zcela vymyká těm dobovým normám, tak mi to opravdu otevřelo nový vesmír. Bondy si ovšem dával záležet na tom, aby mě seznamoval s co nejširším spektrem literatury, třeba od Thomase Hardyho, Joyce, Prousta přes ruskou klasiku a německé expresionisty až k antice a k indické a čínské literatuře....

 

On k androšům přistupoval z pozice jakéhosi učitele, ne?

Rozhodně. Takový mentor undergroundu, byť to zní trošku ironicky. Ne pro nic za nic ho Martin Jirous nazval svým guru. Že si na to posléze zvykl a začal v tom méně kladném významu mentorovat své následovníky, to je jiná věc. To se dělo později, v osmdesátých letech, kdy se ocitl dost v izolaci. Na řadě textů, třeba pro Vokno, je patrná snaha indoktrinovat. Není náhoda, že si pak vůči němu víc lidí začalo získávat kritičtější odstup, což se posléze týkalo i mě. Začal jsem přispívat do Vokna a Revolver Revue, a dokud jsem psal tak říkajíc dle Bondyho „intencí“, bylo vše v pořádku. Jakmile jsem se ale pokusil o kritiku, byl oheň na střeše. Když jsem napsal recenzi jeho Bratří Ramazových, která byla přijatá ve Vokně, Bondy obíhal půl Prahy, aby našel Frantu Stárka „Čuňase“, tehdy hlavního redaktora Vokna, kterému udělal scénu. Dokonce prý vyhrožoval, že spáchá sebevraždu, pokud ta kritika vyjde, což samozřejmě nemyslel vážně. Stárek potom zuřil a nadával, co si to ten dědek dovoluje; recenze ovšem nikdy nevyšla, pořád ji mám v šuplíku (smích)... A to není ojedinělý případ. Tehdy se mi jeho sklon k černobílému nazírání a neschopnost přijmout kritiku dosti tvrdě ozřejmily.

V devadesátých letech reagoval na kritiku místy až zběsile. Je ovšem pravda, že u nás je cenné kritiky jako šafránu a o něj se také otíral kdejaký pisálek. Bondy to nesl těžce, protože si skutečně zvykl na pozici „guru“, který je uctíván. To ale není dnes opravdu nic neobvyklého, že...

Snad jen Jirous mu byl intelektuálním partnerem, navíc vůči němu měl zřejmě i výčitky svědomí z doby, kdy ho Jirous v eseji Zasadil jsem vám osiku, pane doktore obvinil, že u výslechů příliš mluvil... Ostatní bral jako svoje žáčky. Včetně mě.

 

On vlastně psal téměř čtyřicet let bez literární kritiky...

V šedesátých letech nějaké kritiky vyšly, ale týkaly se jen jeho publikovaných filosofických textů a bylo jich málo. Chybělo mu to, čemu se říká „literární provoz“. To, že se autorovi dostává zpětné vazby prostřednictvím kritiky a dalších ohlasů, i kdyby byly sebeblbější, to je prostě riziko podnikání.

 

KRÁDEŽE V OBCHODECH, ŠKRTÁNÍ V TEXTECH

S tím souvisí to, že ze sebe vlastně zaživa udělal legendu...

Je to možné tak brát. Ale je třeba si připomenout společenskou situaci začátku padesátých let i jeho přirozený sklon k mystifikování. Mystifikace ostatně fungovala jako jeden z principů avantgardního umění. Velkou inspirací mu v tom prý byla Jana Krejcarová, její reakce na surrealistickou avantgardu...

 

Ona byla bájivá lhářka, ne?

Co já vím. Ale jedna věc je diagnóza, druhá kouzlo osobnosti a třetí, do jaké míry využívali Bondy, Krejcarová, Vodseďálek, ale asi i Boudník a další mystifikaci a mimikry tak říkajíc pro vlastní ochranu. Bondy se v letech 1949-1951 pohyboval nikoli v „podzemí“, ale spíše v „podsvětí“, přátelil se s galerkou a chodil do hospod, kde se scházeli zloději a prostitutky. On se několikrát nechal slyšet, a jsou o tom i svědectví odjinud, že si tenkrát skutečně počínal jako lumpenproletář a byl s to dopouštět se i drobné kriminality, krádeží v obchodech a tak.

 

Také pašoval…

Popisuje to v knize Prvních deset let. Mnozí mysleli, že to zase je jen příklad jeho mystifikátorství či konfabulace, ale podle toho, co se objevilo v archivech SNB a StB, to sedí přesně na den. Až do roku 1950 byla hranice mezi Rakouskem a Československem méně hlídaná než třeba hranice na Šumavě s Bavorskem, ploty všude postavili až v roce 1951.

 

Ve Vídni také nabídl spolupráci Američanům, že vypustí na tribunu s komunistickými politiky otrávené blechy…

To zatím nešlo nikde ověřit. Chci zkusit kontaktovat archiv CIA. Asi to ale už tehdy brali jen jako hru šíleného surrealisty. Ještě k vaší editorské práci.

 

Jak vypadala komunikace s Bondym nad texty?

Při přípravě devítisvazkového Básnického díla jsme neměli žádné velké spory. Princip byl dost jasný: Bude se vydávat jen to, co bylo v samizdatu. Jinak se samozřejmě zachovalo hodně rukopisů, které vyřazoval. Při přípravě tištěných vydání však v některých sbírkách dost škrtal a v některých zase málo nebo vůbec. Myslím, že často podle momentálního pocitu a nálady. Když mu připadalo vše marné, tak škrtal víc. Edice víceméně kompletního Básnického díla se vlastně začala realizovat už koncem osmdesátých let samizdatově. Bohužel, všichni jsme tehdy byli amatéři a náš entuziasmus zapříčinil mnoho tiskových a jiných chyb. Ty svazky, které pak po roce 1989 vydala Pražská imaginace, mne dodnes trápí svou textovou nespolehlivostí. Pokud to dílo nevyjde znova, bude mě to strašit nadosmrti. Tak doufám, že to stihnu napravit… (smích).

 

DÍLO PŘEČKÁ

Jak jste získal přístup k Bondyho archivu?

Svoje samizdaty začal u mě deponovat už někdy v osmadesátých letech – asi hlavně kvůli domovním prohlídkám v bytě v Nerudovce. Nějaký čas to schovával u Jana Lopatky, ale od roku Charty 77 to už ani tam nebylo možné, protože u něj také byly prohlídky; něco měl u Radima Vašinky, něco u přátel farářů na venkově. Nakonec ale většina z toho přišla ke mně, kde to dokonce přečkalo i jednu domovní prohlídku v mém bytě. Naštěstí nešli tenkrát do sklepa...

 

A vaše spolupráce po listopadu 1989?

Docházelo mezi námi ke sporům – a nejen kvůli jeho dílu a jeho ediční přípravě. Byl jsem zvyklý s ním mluvit otevřeně, včetně politiky, a nemohl jsem například akceptovat, že nabídl v roce 1992 pomocnou ruku i KSČM. Jako by skutečně věřil, že se z těch lidí, kteří de facto reprezentovali odporný ultrapravicový, fašistoidní establishment, skutečně stanou levičáci. Myslel jsem, že tomu ani on sám nemůže dost dobře věřit, že to je spíš póza a provokace. Ovšem běda, když jsem se mu opovážil něco vytknout! Jiná věc je, že jsem tehdy, ostatně jako spousta dalších lidí, byl velmi naivní, a nenapadlo mě, že to zde skončí v takovém politickém marasmu, který vidíme teď. A před tím on právě už tehdy velmi hlasitě varoval. Ve všem byl nesmiřitelný. Potřeboval pouze vyznavače. Důsledkem bylo i to, že se obklopoval lidmi, kteří mu na všechno kývali. Naše kontakty se v průběhu devadesátých let dost oslabily, taky pak žil už většinou jen v Bratislavě...

 

Nebyla škoda se s ním rozhádat?

Víte, měl jsem pocit, že kdykoli budu mlčet, tak on okamžitě začne mluvit za mě, jaksi ve smyslu „my jim to nandáme“, a to se mi nelíbilo. Ohrazoval jsem se. Ale on už nechtěl o ničem diskutovat, což poněkud znehodnocovalo právě ta jeho stanoviska, která byla hodnotná. Bondy totiž vskutku byl jasnozřivý člověk, svého druhu „vizionář“. Na druhé straně řada jeho prognóz byla mylná. Ale zase: jeho nesmiřitelnost a zášť mě mohla trápit a bolet, ale rozhodně to nezměnilo nic na mém postoji k jeho dílu: to, věřím, přečká. Dílo je to podstatné. A že člověk měl nějaké spory s autorem? To je přece naprosto vedlejší.

 


autor / Ondřej Slačálek VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články z tohoto čísla

Chvála neslušnosti / Petr Pospíšil > NP č.353 > Téma čísla Pro hospodské a novinářskéhlídače morálky je Egon Bondy prostě „estébák“. Pro jiné zase člověk vyšinutý, zmítaný maniodepresivní psychózou. A pro další velký básník, spisovatel, myslitel. Čím z toho byl doopravdy? Bezpochyby vším.   číst dále Chlapec a zvláštní příběhy / Petr Pospíšil > NP č.353 > Rozhovor Když se vnuk druhorepublikového a exilovéhoministra a posléze emigranta Ladislava Feierabenda rozhodne natočit o svém dědečkovi film, může to dopadnout všelijak. Tomovi Feierabendovi, americko-francouzskému filmaři, se ale podařilo uniknout nástrahám a natočit silnou výpověď. O rodinných legendách, dětství v Americe i studené válce...   číst dále Štvanice / Jan Stern > NP č.353 > Fejeton Milí strávníci, jel jsem onehdy metrem a přistoupila dívka s batohem na zádech, který si nesundala, naopak jeho prostřednictvím málem sundala mne. Jako správný nevrlý dědek-aktivista, jímž jsem od svých dvaceti let, pronesl jsem dostatečně hlasitě poznámku, že slušní lidé poté, co vstoupí do vozu MHD, sundají svou batožinu, aby neohrožovali spolucestující. Dívka však odvětila dotazem, proč raději nesundám svůj batoh já, což mne opravdu dopálilo, neboť narážky na svou nadváhu nesnesu.   číst dále Burky vs. haraburdí / Marit Malý > NP č.353 > Pošli to dál V Evropě se stává módou zakazovat muslimkám burku. Poté, co ji společně s nikábem, ženským oděvem, který zachovává úzký průzor pro oči, postavil mimo zákon belgický parlament, se ke stejnému kroku chystají i francouzští poslanci.   číst dále
celý archiv