NP č.351 > Téma číslaDobré ráno, AfghánistáneJaroslav Fiala, Tomáš Havlín

Provinční rekonstrukční tým (PRT) v provincii Lógar je českou „vizitkou“ v Afghánistánu a i doma má výtečnou pověst. Mimo všechna zasvěcená hodnocení na něm lze ukázat, že nové války jsou také válkami informačními.

 

„Je možné dělat zprávy, které neexistují, ale lidé jim neuvěří,“ říkala důrazně na lednové konferenci o PRT v Praze Jean MacKenzie. Protřelá novinářka pracuje pro organizaci Institute for War and Peace Reporting a posledních pět let školila v Afghánistánu nezávislé reportéry. Hovořila přitom o důvěře, jaké se asi těšila média v normalizačním Československu, ale na mysli už měla něco jiného: informační strategii NATO na území Afghánistánu.

 

NOVINY NA KEBAB

Sama se prý často setkává s požadavkem, aby její novináři psali o rekonstrukčních projektech PRT čistě pozitivně – ačkoli projekty mohou mít svá skrytá „ale“. „Vytváření image ovšem předpokládá schopnosti, které novináři nemají a pravděpodobně by ani neměli mít,“ oponuje MacKenzie eticky. K tomu, proč nešířit destilovanou propagandu, přidává i jeden praktický důvod: „Ztrácí se tím kontakt s veřejností. Noviny ISAF (NATO) dnes nejsou oblíbené pro svou informační hodnotu, ale jako obal na kebab. Afghánci jsou po všech těch letech na propagandu hákliví,“ vysvětlovala na konferenci a dodávála, že se tím v mnoha provinciích otevírá prostor pro vliv Tálibánu. „Neznamená to, že by měl nějakou magickou formuli. Prostě mají blíž k lidem, znají jejich kulturu a jazyk a umí jim nabídnout verzi, kterou přijmou,“ myslí si novinářka.

Co dělat, když je boj o afghánské „srdce a mysli“ na vážkách? Podle MacKenzie by pomohlo, kdyby si PRT platily mediální profesionály znalé jazyka a kultury. Ti by se zaměřili na místní věřejnost a dovedli zaujmout nezávislá média fakty, nikoli vidinou předávaného poselství. Zatím je to ale naopak: „Z mé zkušenosti vyplývá, že většina PRT chce získat své domácí publikum. Chtějí dostat poselství k lidem tam doma.“

 

THIS IS HOW WE DO IT

Jednou z mála věcí, které lze o českém rekonstrukčním týmu v Lógaru s bezpečností říci je, že přitahuje pochvaly a chodí odtud samé dobré zprávy. Začátkem dubna, čteme na jeho webu, ho navštívil šéf koaličních vojsk v Afghánistánu generál Stanley McChrystal. Když si podával ruku s vojáky bez ohledu na šarži, žertoval s civilními členy týmu a některým předal pamětní minci, „překvapil svou otevřeností“, o projekty „projevil nevšední zájem“ a „zjevně důvěřoval českým vojákům“, když byl vzat na jejich obhlídku. „Myslím, že jsme ho přesvědčili,“ oddechl si poté plukovník Honzák, velitel českých vojáků v Lógaru.

Web schraňuje obdivné výroky českých politiků i místní honorace a ani mluvčí civilní části týmu, Filip Moravec, nevidí zvláštní důvody ke znepokojení. Přiznává sice každodenní problé- my se slabými a zkorumpovanými úřady, které protahují realizaci projektů, ale jinak běží vše v pořádku: „Do našich škol chodí děti, díky novým jezům a opravené přehradě mají přístup k vodě tisíce zemědělců, řada afghánských policistů má důstojné podmínky pro výkon služby, lógarští mlékaři díky našim novým sběrnám vydělávají víc peněz. Projekty se u místních lidí setkávají s pozitivním ohlasem a Česká republika získává v provincii i v celém Afghánistánu stále lepší pověst,“ vypočítává.

Výlučný optimismus státníků a státních zaměstnanců je pochopitelný – jsou to nositelé poselství. Zarazí ovšem u novinářů, jejichž práce se často omezuje na tradování bojověrozvojové romantiky. Reportáž Afghánistán 2008 – Lógar Marka Vítka (někdejšího reportéra Novy, ČT a nositele Řádu Zlaté lípy ministryně obrany) je v českých krajích jen mezním případem odpovědného přijetí správně pochopeného státního zájmu. Před dvěma lety ji odvysílala Česká televize. Kamera v ní za doprovodu pompézní hudby na rozhraní Vangelisova Dobytí ráje a Hvězdných válek sleduje „Čechy v akci“ a ztlumí se, jen když padne první salva čerstvě vycvičených afghánských policistů. Na tklivé tóny dojde s tragickou smrtí jednoho z vojáků, ovšem jen na moment. „Taková je naše práce“, shodují se členové týmu. Kotle opět víří, česká vlajka se třepotá vedle americké a transportér vyjíždí za bojovým úkolem.

 

VOJÁCI NEBO CIVILISTI?

Spojení vojenské a civilní přítomnosti v Afghánistánu se přitom setkává s kritikou, jež přichází zejména z řad nevládních organizací. Hlavním argumentem je, že vojáci, kteří provází civilní zaměstnance PRT, přitahují pozornost povstalců a budí nedůvěru u místního obyvatelstva: „Afghánci bývají poněkud zmatení. Zjednodušeně řečeno, místní lidé se ptají, kdo jsou ti vojáci se zbraněmi, jež provázejí třeba stavební inženýry. Ještě větší problém pak nastává, jestliže musejí být tyto zbraně použity,“ říká Markéta Vinkelhoferová, která strávila rozvojovou pomocí v Afghánistánu půl roku se sdružením Berkat.

Evropská síť nevládních organizací ENNA, která se dlouhodobě zabývá monitorováním situace v Afghánistánu, vydala na toto téma řadu studií, v nichž uvádí příklady zhoršení bezpečnosti v provinciích s účastí PRT. Například v roce 2007 sdělili zástupci afghánské komunity v provincii Fajráb zaměstnancům dánské rozvojové organizace, že přestávají ručit za jejich bezpečnost, neboť jejich stavební projekty navštívili představitelé norského PRT. O některé kanceláře nevládních organizací se záhy začali zajímat Tálibové. Zprávy sítě ENNA také anonymně citují členy organizací, kteří se raději přítomnosti PRT vyhýbají: „Zkoušíme si držet PRT dál od našich kanceláří, jelikož nás to ohrožuje ze strany povstalců. A navíc, lidé se pak na nás dívají s podezřením,“ uvedl jeden pracovník působící v Kábulu.

Na otázku, zda se zhoršila bezpečnostní situace i v Lógaru a jestli to souvisí s přítomností českého PRT, Filip Moravec odpovídá: „Podle našich zkušeností tomu tak částečně opravdu je. Větší přítomnost protivládních skupin (pravděpodobně nejen Tálibánu) však může souviset i s nárůstem počtu jednotek armády Spojených států v minulém roce.“

Stojí za zmínku, že také mezinárodní humanitární právo vymezuje účast vojska při pomoci cizí zemi až jako poslední možnost v krizové situaci. Vojáci, kteří v Afghánistánu asistují při rozvojové pomoci, tak vyvolávají pochyby. Jsou skutečně všechny provincie v tak neutěšeném stavu? A pokud ano, budou projekty, na nichž se podílí, dlouhodobě udržitelné?

Světová banka už v roce 2007 doporučila stažení rekonstrukčních týmů z bezpečnějších provincií kvůli jejich negativnímu dopadu na stabilitu regionu. Na zmíněné konferenci o PRT zase vystoupil ředitel organizace Člověk v tísni, Šimon Pánek, a mimo jiné tu uvedl, že ačkoli je podle něj účast PRT kvůli špatné bezpečnosti některých oblastí nutná, jejich cílem je pouze základní stabilizace provincií, nikoli jejich dlouhodobý rozvoj.

 

OTÁZKA DESETILETÍ

Je jasné, že se charakter jednotlivých provincií (a s tím i působení PRT a nevládních organizací) dost liší. Provinční rekonstrukční týmy také na uvedenou kritiku reagují a posilují počet civilních zaměstnanců. Ti chodí kromě neprůstřelné vesty v civilním oblečení a Afghánci je prý od uniformovaných vojáků dobře rozeznají; civilisté z PRT však vyráží do terénu vždy jen v doprovodu ozbrojenců. „Z vlastní zkušenosti vím, že pokud jde člověk za Afghánci s vojáky, berou ho vždy trochu jako vojáka. Kdykoli jsem někam jela, nikdy jsem necestovala v jejich doprovodu. Bylo to paradoxně nebezpečnější – vojenská kolona budila vždy rozruch a přitahovala útočníky,“ dodává Vinkelhoferová.

Je však omyl myslet si, že tu jde o neférovou kritiku českého PRT. Podstatné je, že kvůli jasně vymezenému způsobu jazyka z oficiálních míst a médií není pro člověka zvnějšku možné vytvořit si o smyslu české mise hlubší názor, pokud třeba nečte v cizím jazyce, kde také nalezne víc skepse. Například vlivný editor liberálního časopisu Newsweek Fareed Zakaria zdůraznil, že vyhlídky na demokratizaci a rozvoj Afghánistánu jsou záležitostí několika desetiletí, a proto volá po změně strategie. „Je jasné, že i za pár let bude tato země chudá a nefunkční,“ píše, přičemž navrhuje zapojení části Tálibánu do správy země a postupný přesun pravomocí a peněz na rozvoj místním úřadům (navzdory jejich zkorumpovanosti). Otázka je tedy prozaičtější: do jaké míry lze o něčem takovém vést veřejnou debatu v Čechách?

 

 

____________

 

CO JE PRT?

PRT (provinční rekonstrukční tým) je zvláštní jednotka, jež sestává z vojáků a civilních expertů - většinou techniků, stavebních odborníků, inženýrů apod. Jejím účelem je spojit bezpečnostní stabilizaci regionu (vojenská složka) s rozvojovou pomocí (civilní projekty).

Koncept PRT se zrodil v USA a jeho předchůdce najdeme už ve vietnamském konfliktu v 60. letech. Dnes se uplatňuje v Iráku a Afghánistánu. Český PRT sídlí na americké základně Shank v provincii Lógar od března 2008. Dnes ho tvoří 273 vojáků Armády ČR a 10 civilních odborníků z Ministerstva zahraničí. Český PRT patří k takzvanému „německému typu“, v němž si jsou vedoucí civilní a vojenské části teoreticky rovni. Na Facebooku má 2154 přátel. 

 


autor / Jaroslav Fiala VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA Tomáš Havlín autor / Tomáš Havlín VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Zlo, koště a bradavice / Andrea Novotná, Jaroslav Fiala > NP č.355 > Téma čísla Primitivové a rozvraceči versus normální a slušní lidé. Rozdělování společnosti na nesmiřitelné tábory obvykle provázelo hledání vnitřních nepřátel. Také současné hony na čarodějnice však mají své inkvizitory a oběti, jejichž role se mohou velmi rychle proměňovat.   číst dále Přestat být cizincem / Andrea Novotná, Jaroslav Fiala > NP č.342 > Rozhovor Může se Vietnamec stát někdy Čechem? Jak daleko může zajít islamofobie v Evropě? Mohou Češi pomoci řešit izraelsko-palestinský konflikt? Kudy vede hranice mezi nekritickou vstřícnosti a strachem z cizího? Rozhovor s politologem Pavlem Baršou.   číst dále O mostech mezi hudbou a lidmi / Markéta Vinkelhoferová, Jaroslav Fiala > NP č.379 > Téma čísla Spojení hudby a nejmodernějších technologií může vyústit do vzniku pozoruhodných nástrojů, léčby těžkých nemocí i poznávání sebe sama. Americký skladatel Tod Machover se o to pokouší už řadu let v sepjetí s vírou v lidskou tvořivost a změnu k lepšímu.   číst dále Když chybí sny / Jiří Růžička, Jaroslav Fiala > NP č.425 > Dějiny přítomnosti Řekne-li se ostalgie, leckdo si vybaví nekritické vzpomínání na bývalý režim, anebo dokonce nebezpečí „ztráty paměti“ (té správné). Je tomu ale opravdu tak? O čem vypovídá obliba kultury z dob reálného socialismu? číst dále
celý archiv