NP č.425 > Dějiny přítomnostiKdyž chybí snyJiří Růžička, Jaroslav Fiala

Řekne-li se ostalgie, leckdo si vybaví nekritické vzpomínání na bývalý režim, anebo dokonce nebezpečí „ztráty paměti“ (té správné). Je tomu ale opravdu tak? O čem vypovídá obliba kultury z dob reálného socialismu?

 

Výraz ostalgie pochází z němčiny. Vznikl jako složenina slov Ost (Východ) a nostalgie – je to nostalgie po nejrůznějších artefaktech z éry východního bloku. Jako by se lidé z postkomunistických zemí probírali ruinami rozpadlého světa a hledali v nich vzpomínky či střípky něčeho, co ztratili. Co to může být? Ostalgie zakořenila hlavně v německém prostředí, kde euforii nad pádem berlínské zdi vystřídala deziluze z hospodářských a politických změn. Tak došlo na manifestace za zachování východoněmeckých semaforových postaviček, na otevření obchodů nabízejících staré značky zboží anebo na zprovoznění berlínského muzea oživujícího každodenní život v NDR.

Ostalgii se daří i u nás. K jejím nejvýraznějším projevům patří obliba předlistopadové filmové a televizní tvorby nebo nehynoucí popularita normalizačních hvězd. Příkladem z poslední doby může být bouřlivé přijetí zlatého slavíka Karla Gotta na festivalu Rock for People. Bylo by ovšem zavádějící odbýt tohle všechno jen jako pomíjivou módní vlnu nebo výnosný obchodní artikl, byť i to jistě hraje svoji roli. Ostalgii můžeme chápat také jako projev ztráty – jakožto nostalgii po společnosti.


V říši retroutopie

Není obliba artefaktů z dob reálného socialismu náhražkou za ztrátu? Co člověk žijící v postkomunismu tak intenzivně postrádá? Podle chorvatského filosofa Borise Budena je to prožitek společenské solidarity. Nejde o nostalgické oslavování bývalého režimu, ale o něco jiného. V jádru zhrouceného komunistického projektu totiž stály myšlenky – řekněme utopické – které vytvářely vědomí společenské sounáležitosti a které umožňovaly pohlédnout do budoucnosti. Po listopadu 1989 se však situace změnila. Začala se totiž vytrácet představa, co vlastně znamená společnost.

Dnešní pocity izolace a rozvolněné společenské vazby jako by kontrastovaly s kolektivistickým étosem starých časů. Ne že by se normalizační společnost vyznačovala nějakou zvláštní solidaritou, o to nejde. Důležitá je naopak přítomnost, ve které se jakákoli představa o společnosti vytrácí. Na někdejší „kolektivistické snění“ se pohlíží jen jako na projev naivity anebo utopií, která se musí zákonitě zvrhnout v teror a masové vraždění. Ale i tady narazíme na jeden zádrhel. Není fascinace kulturou a nejrůznějšími předměty odkazujícími na bývalý režim populární právě proto, že připomínají zašlé kolektivní sny? Nevzbuzují v nás nostalgii po vytváření něčeho společného?

Pokud ano, můžeme místo ostalgie hovořit o retroutopii – představu o nějakém soudržném společenství získáváme oklikou přes minulost. Právě ony staré šlágry nebo oblíbené seriály totiž uchovávají paměť kolektivních snů, které nám dnes přes veškeré výdobytky chybí. Tuto paměť navíc nemusíme hledat jen v hudbě nebo televizní zábavě. Palčivou touhu po společnosti lze ukojit i jinde.


Berlínský švindl

Když se řekne Berlín, leckterý Čech se zatetelí blahem. Slovo, které v něm dokáže vyvolat extázi pocitů svobody, otevřenosti a nezávislosti. Návštěva Berlína může zejména pro studenty či intelektuály znamenat nejen jedinečnou možnost nerušeného bádání nezatíženého starostmi o institucionální provoz vlastního chlebodárce, ale také volno, prázdniny, oddech a intelektuální vybití, jež se v domácím prostředí jaksi nenabízí. Podívejme se ovšem tomuto berlínskému ráji trochu na zoubek. Jaké jsou mechanismy, kterými u svých návštěvníků vyvolává pocity blaženosti?

Berlín se opravdu jeví jako symbol otevřenosti, prostupnosti a absence bariér všeho druhu. Ne že by zde neexistovaly silně vyprofilované čtvrti, ať již kulturně nebo etnicky, ale průchod mezi nimi rozhodně nevyvolává nějaký strach či úzkost. Berlín, alespoň na první pohled, postrádá vyhraněné sociální rozdíly. Chudší obyvatelstvo jistě nebude obývat apartmány, ale také nemusí být nutně odsouzeno do ghett na okrajích. Bydlet se dá, nebo alespoň donedávna dalo, za přijatelný peníz i v okolí center (město je pozoruhodné tím, že jedno dominantní centrum postrádá). Symbolem soužití bohatých a chudých se zdá být slavná ulice Oranienburgerstrasse. Co je na ní tak zvláštního? To, že se na jedné straně setkáte s luxusními či alespoň lepšími restauracemi, zatímco druhý břeh je okupován nízkorozpočtovými kebabárnami, zarůstajícími parcelami a dnes již zrušeným squatem Tacheles.

Věhlasu Berlína napomáhá, že jde o poměrně různorodé město, což je samozřejmě dáno jeho historií. Spojenecké bombardování jej proměnilo v horu sutin, takže se musel postavit na nohy takřka od nuly. Druhým známým faktem je takřka třicetiletá separace jeho východní a západní části, jež na jednu stranu vtiskla některým čtvrtím punc originality (Kreuzberg), kdežto jiné, dříve rušné části ponechala takřka bez života.

Poměrně rozsáhlé plochy, které oddělují jednotlivé části města, po sjednocení vyzývaly moderní architekturu k novým experimentům. Ovšem architektonický festival se nekonal. Jediným trochu větším povyražením bylo Židovské muzeum Daniela Libeskinda, které zaznamenalo velký ohlas a vyvolalo diskuse nad symbolickým charakterem budovy. Jinak ale berlínská nová architektura nevybočuje ze současného mainstreamu a historici mohou oprávněně poukazovat na to, co dokázal s rozsáhlejším prostorem udělat takový Louis Kahn v bangladéšské Dháce nebo Oscar Niemayer v Brazílii.


Podkopávání idyly

Berlín sám o sobě tedy není žádným architektonickým rájem. Otázkou zůstává, co na něm jeho návštěvníci vidí tak okouzlujícího. Jistě, je tu neobyčejná atmosféra, ale i tu je třeba nějak vytvořit. Tímto stavebním prvkem se stává retroutopie. Symbolem současného Berlína totiž není ani Potsdammerplatz ani budova kancléřství, ale spíš majestátní televizní věž v bývalé východní části, dále sousoší Marxe a Engelse, ale také živější, módní a tím i dražší čtvrti typu Prenzlauer Berg a Friedrichshain anebo monumentální třída Karl-Marx-Allee. Samozřejmě nesmíme zapomenout na porůznu roztroušené kusy berlínské zdi či stanoviště Check-point Charlie. Zkrátka a dobře to, co dělá Berlín Berlínem, jsou fragmenty minulosti zabalené do prodejního papíru a suvenýrů. Nezdá se, že by se pod krustou minulosti, která je na prodej, skrývalo cosi více. Ve srovnání s jinými velkými městy toho Berlín kromě (n)ostalgických pocitů a tu a tam pár zajímavých výstav zas tolik nenabízí. Jediným autentickým počinem tak zůstávají tradiční prvomájové antikapitalistické bouře v Kreuzbergu.

Stranou povědomí návštěvníků ovšem zůstává jeden nepříjemný fakt, který berlínskou idylu podkopává. Tím je hrozivý stín Damoklova meče dluhu, který nad městem visí již od začátku sjednocení a neustále roste. A přiznejme si, není to ledasjaký dluh. Na konci roku 2012 se vyšplhal na třiašedesát miliard euro, což Berlín v přepočtu na hlavu řadí dokonce mírně před zbankrotované město duchů Detroit. Jenže zatímco za dluh amerického města (na rozdíl od bank a fondů) nikdo neručí, německá města podrží spolkové státy a daňový poplatník. V takové situaci ale není Berlín osamocen a na pomyslné špici dlužníků jej dokonce předstihly i Brémy. Hamburg je pak v těsném závěsu třetí. Vskutku v katastrofálním stavu se ukazují být finance mnoha měst v Severním Porýní-Vestfálsku, kde jim vévodí německý „malý Detroit“ – Oberhausen. A všimněme si také jedné zajímavosti: nejzadluženější nejsou města v bývalém východním, ale naopak v západním Německu.


Jen další náhražky?

Retroutopie se tedy může pořádně prodražit, jelikož ani ona nezůstává ušetřena poryvů tržních sil. Pocity (n)ostalgie však trvají. Stačí se podívat, jak ostalgie obyvatel postkomunistických zemí souzní s nostalgií a kulturními artefakty, které chovají v oblibě „zápaďáci“. Údajně existuje řada paralel mezi českými „ostalgickými“ a rakouskými „nostalgickými“ produkty, jako jsou instantní nápoje v prášku, které se lízaly z ruky, průhledné plastové láhve na med ve tvaru medvědů nebo slazené kondenzované mléko v tubě. Tohle všechno může mít příčinu ve sdíleném pocitu chybějící společnosti. Je však otázkou, zda tento stav společně překonáme, anebo raději zůstaneme obklopeni náhražkami.


 


autor / Jiří Růžička VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA autor / Jaroslav Fiala VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Chci pomoci konkrétním lidem bez domova a v nouzi

Podívejte se profily našich nejlepších prodejců, kterým nechybí zodpovědnost a poctivost, ale chybí jim zázemí, oblečení, obuv nebo nějaká speciální pomůcka, aby se mohli cítit spokojeně a žilo se jim lépe. Našim prodejcům můžete přispět na jejich konkrétní potřeby nebo přání.
Chcete se o jejich osudu dozvědět víc? Děkujeme všem dárcům.

celý archiv