„Každý začátečník se domnívá, že je vše lehké. Také my jsme měli stejný náhled, a tak jsme se shodli na výletu na jezerní stěnu. Nahoru to šlo, avšak horší byl sjezd, poněvadž jsme ještě neuměli lyže říditi. Většinou jsme se váleli, spleteni v jedno klubko, takže jsme se jen s námahou osamostatnili.“ Takto vzpomínal na své lyžařské začátky plzeňský borec Cyril Rypl v časopise Turistický zpravodaj z počátku minulého století. Pády i požitek z jízdy se ani tehdy příliš nelišily ode dneška. Lyžování snad bylo jen o něco dobrodružnější, s menší příměsí konzumu a provázelo jej lákavé objevování neznámého sportu i tajemné horské krajiny.
LYŽUJÍCÍ FINOVÉ
Archeologické výzkumy ukazují, že lyže existovaly už ve střední době kamenné, zhruba v pátém tisíciletí před Kristem. Zdokonalováním nástrojů člověk přecházel ke kořistnickému způsobu obživy, takže kromě oštěpu, luku nebo kola začal využívat i lyže, jež vznikly z potřeby zamezit boření nohou do sněhu. Z primitivních prostředků, jako bylo obalování chodidel do zvířecích kožešin, se vyvinuly nejprve různé druhy sněžnic a jejich prodlužováním přišly na svět lyže – často jediný dopravní prostředek umožňující pohyb v oblastech s dlouhodobou sněhovou přikrývkou. Lyže se objevily u řady etnik zejména ve střední Asii a ve Skandinávii. Dochovaly se nám po nich jeskynní malby a dřevořezby lyžařů, či dokonce zbytky primitivních lyží.
Písemné záznamy o sněžnicích najdeme u řeckého historika Xenofónta, jenž ve čtvrtém století před naším letopočtem psal o kupcích z Arménie, kteří používali „sněhové boty“. Zmínky, podle kterých můžeme dokumentovat přímé využití lyží, se objevují v díle středověkého mnicha Jordanese a byzantského historika Prokopia. Oba autoři použili výraz skrida, což v překladu znamená „klouzat se“ a uváděli, že se podle toho jmenoval kmen žijící v severním Finsku Skridfinne (doslova lyžující Finové). Raně středověké severské ságy pak ukazují, že ve zdejší mytologii existoval i vynálezce lyží, bůh „Ullr“, a bohyně lyžování „Skade“, podle níž byla pojmenovaná Skandinávie.
Eposy zároveň pojednávaly o využití lyží ve vojenství. Severští králové totiž měli ve svých armádách lyžařské oddíly, které jim sloužily k průzkumným účelům. Jeden z nejznámějších příběhů o lyžích pochází z Norska z počátku třináctého století. Země tehdy byla zmítaná občanskou válkou mezi dvěma skupinami, soupeřícími o trůn. Když v roce 1204 zemřel norský král, pokoušeli se stoupenci jedné strany zajmout dvouletého králova následníka. Ten však byl zachráněn udatnými lyžaři z konkurenčního klanu „Birkebeinerů“, kteří ho tajně odvezli do bezpečí. Na počest této události se v Norsku dodnes koná světoznámý závod v běhu na lyžích, tzv. Birkebeinerrenet. Závodníci při něm nesou na zádech tří a půl kilový batoh jako památku na zachráněné dítě. Nutno ale dodat, že lyžařské jednotky jsou asi známější až z pozdější doby, ze sovětsko-finské „zimní války“ (1939-1940), kdy slabě vyzbrojení Finové dokázali díky rychlým lyžím vzdorovat Rudé armádě.
OBJEVY A TRAGÉDIE
Lyžování zaznamenalo celosvětový rozmach zhruba od poloviny devatenáctého století, kdy se také stalo uznávanou lidovou zábavou. Právě v této době už o něm můžeme hovořit i jako o institucionalizovaném sportovním odvětví. Za průkopníka sportovního lyžování je považován Nor Sondre Nordheim, který zdokonalil techniku jízdy, založil lyžařskou školu a vůbec první lyžařský klub v dějinách. Nordheim také pořádal mezinárodní exhibice a závody, jakési neoficiální mistrovství Evropy. Lyžařské spolky pak začaly růst doslova jako houby po dešti.
V této době najdeme i záznamy o lyžích v Čechách. Jedno z nejznámějších svědectví pochází z roku 1887. Sportovně založení bratři Rösslerové tehdy vyjeli na lyžích za Plzeň, s udivenými pohledy měšťanů v zádech. Roku 1890 zase nechal krkonošský hrabě Jan Nepomuk Harrach pořídit lyže pro své lesníky od norského velvyslance. Známý šlechtic a kurátor Matice české je záhy nechal vyrábět na pile ve Štěpanicích, takže se tu „létající prkna“ ujala jen o něco málo později. V roce 1894 v Krkonoších objednal lyže i Jan Prokop, majitel penzionu na Špičáku, jehož synové začali učit jezdit na lyžích zdejší hosty. Prokopové byli také zakládající členové pražského Ski klubu, jenž vznikl roku 1887 jako první lyžařský klub ve střední Evropě. O něco později, v listopadu 1903, byl ustaven Svaz lyžařů v Království českém, do něhož vstupovali zejména nadšenci z Krkonoš, Plzně a Prahy.
České sportovní lyžařství také bojovalo o mezinárodní uznání a prestiž mu mělo zvednout pořádání soutěží. Poprvé se závodilo v Jilemnici v roce 1893, asi nejznámější klání ale pravidelně organizoval až Svaz lyžařů od roku 1905. Jednalo se o běh na padesát kilometrů. První ročníky měly ještě blíže turistice, takže během jízdy zbýval čas na jídlo i odpočinek. Každý závodník měl s sebou tlumok s proviantem, podrobnou mapu a směl se kdykoli dotázat na cestu. Zakázány byly jen „brzdy na lyžích a jakákoliv cizí pomoc za účelem rychlejšího pohybu“. Náročnost soutěže v dalších letech stoupla, stejně jako výkonnost závodníků. Zatímco účastnící prvního ročníku ujeli stanovený úsek za jedenáct, o šest let později to bylo už jen za sedm hodin. Nutno ale dodat, že trať zpočátku nebyla upravená. Prošlapování namáhavého terénu délku trasy o nějakou tu hodinu prodloužilo a pořadatelé většinou stanovili jako kontrolní body hostince.
Nejúspěšnějším závodníkem se tehdy stal mnoha vavříny ověnčený Bohumil Hanč, jehož příběh ztvárnil spisovatel František Kožík v knize Synové hor a ve stejnojmenném filmu i režisér Čeněk Dubský. Hanč dosáhl několika slavných vítězství – proslul zejména na mezinárodních závodech v německém Annabergu, kde údajně ujel tak skvělý čas, že pořadatelé pochybovali o tom, že projel regulérně stanovenou trasu. Bohužel, osudným se mu stal právě onen padesátikilometrový závod na Labské boudě v březnu 1913. Tento borec vyjel časně ráno prudkým tempem na cestu značenou tyčemi a látkovými pruhy. Dostal se do čela závodu, ale trasu mu ztížil vydatný déšť a námraza. Poté co jeho soupeři, unavení a s omrzlinami, odpadli a závod vzdali, zůstal na trati sám. Jeho kamarádi ho našli ležícího ve sněhu, ale veškerá snaha o záchranu byla marná. Lékař mohl jen suše konstatovat příčinu smrti: ochrnutí srdečního svalu v důsledku vyčerpání.
NA JEDNOM PRKNĚ
V průběhu dalších let nicméně došlo k výraznému zlepšení výrobních technologií a jezdeckých stylů. Od řemínkového vázání se přešlo k pevnému, do kterého se daly upevnit tvrdé boty. Lyže se též začaly rozlišovat podle tvarů pro běh, skok a sjezd. Jejich skluznice se nejprve impregnovaly proti namrzání směsí petroleje a lněného oleje, dehtem nebo lojem, postupně se ale přešlo k mazání speciálními lyžařskými vosky. Ty u nás začala kolem roku 1908 vyrábět pražská firma Milde a Rössler. Problémy s lyžováním měly také zpočátku ženy, neboť se jim špatně jezdilo v dlouhých sukních. Trvalo bezmála do konce první světové války, než jim konzervativní společnost dovolila obléci kalhoty či slušivé kombinézy. Bez zajímavosti navíc není ani to, že lyžaři zpočátku používali jen jednu hůl (často byla zhotovena z bambusu a měla na koncích plechové kotoučky), teprve s rozšířením Nordheimovy lyžařské školy se ujaly hole dvě.
Kromě dělení holí však došlo i k opačnému trendu, tedy ke sjednocení prken. Řeč je samozřejmě o snowboardingu. Sněžné prkno podle všeho vzniklo v USA v šedesátých letech minulého století (i když se pět set let stará a podezřele široká lyže našla i ve Švédsku). Nejprve v roce 1965 svázal jistý Sherman Poppen z Michiganu dvě lyže k sobě a začal na tomto výrobku jezdit z boku, ovšem bez vázání. O tři roky později surfař jménem Jake Burton Carpenter upevnil k tomuto zařízení nohu, a tak se zrodilo dnešní sněžné prkno, symbol specifického životního stylu. Na masovou popularitu si ale musel snowboard ještě nějakých dvacet let počkat, než se zdokonalily jeho technické závady a dokud ho nezačali uznávat i „normální“ lyžaři. To už je však trochu jiný příběh.
