Není to tak dávno, co bylo spojení art-rock ve slovníku hudebních fanoušků, muzikantů i publicistů používáno jako sprosté slovo. V první dekádě tisíciletí si rock potřeboval potvrzovat svoji autenticitu a opozici vůči dominantní černé hudbě zaměřením na čistou formu kytarových riffů a tak se oslavovali bluesoví (The White Stripes) i garážoví (The Strokes) revivalisté. Teď tu ale máme novou dekádu a do popředí se derou kapely, které do rocku vrací velké ambice. Britské kvarteto These New Puritans proměňuje na své druhé desce Hidden rocková klišé do podoby zcela originálního útvaru, který do sebe vsákl všechno od tanečního undergroundu až po moderní vážnou hudbu.
KAM NOHA JEŠTĚ NEVKROČILA
Marně přemýšlím, jestli jsem v životě slyšel nějakou rockovou desku, na níž by hrály tak podstatnou roli dechové nástroje jako fagot nebo hoboj, japonské perkuse Taiko a numerologie. These New Puritans nemají nejmenší problém vystavět svoji hudbu z těchto elementů a na Hidden se suverénně vydávají do míst, kam noha rockerova ještě nevkročila. Aby se posluchači pořádně naladili, zahájí album dvouminutová skladbička Time Xone, kterou natočilo třináct pražských hráčů na dechové nástroje. Sotva jejich komorní úvod dozní, ozvou se zlověstné rytmy z japonských bubnů a spustí se sonická apokalypsa We Want War.
Neměl to být jen první singl z desky, ale rovnou vyhlášení války veškeré konkurenci. Do klaustrofobického pochodového rytmu se derou mutantní smyčky a paranoiu stupňuje efektovaný hlas předříkávající větu: „Chceme válku!“. V polovině se skladba zlomí a andělské chorály dětského sboru připomenou Radiohead, kteří si podobně „redefinující“ singl vystřihli v roce 1997 s Paranoid Android. Skladba měla tehdy připravit svět na jejich majstrštyk OK Computer a We Want War má podobný úkol. Oproti svým oxfordským vzorům si ale These New Puritans dovolili natočit pilotní singl ještě o minutu delší. Odvážná stopáž sedm a půl minuty je pochopitelně radikálním útokem proti zrychlené konzumaci hudby.
ROCK PO ROCKU
První skladba končí sólem na hoboj a zvukem meče, který prořízne se svistotem vzduch. Kapela ho použije ještě několikrát, jako kdyby z něho chtěla udělat svůj poznávací znak tak, jako kdysi Public Enemy používali policejní houkačky. Nevábnou realitu války proti všem si pro změnu vypůjčili od jiných hiphopových mágů Wu Tang Clan – jak šéf kapely Jack Barnett přiznal v jednom rozhovoru – a při poslechu skladeb Fire-Power nebo Attack Music máte pocit, že jste se ocitli v pouličních bitkách těsně před krachem civilizace. TNPS se vyžívají v hudbě, která není samoúčelně temná, spíše paranoidní a zároveň konfrontační. Jednotlivé skladby Hidden jsou jako sonické nášlapné miny, které se podzemní hnutí odporu chystá rozmístit do rozhlasového éteru.
O produkci desky se postaral Graham Sutton z britských klasiků Bark Psychosis. Byla to právě tato kapela, o které publicista Simon Reynolds v polovině devadesátých let napsal, že ztělesňuje „rock po rocku“, protože používá klasické rockové nástroje pro účely, které už se starým žánrem nemají mnoho společného. These New Puritans se na své první desce Beat Pyramid (2008) hlásili k dalšímu „post“ žánru – britskému post-punku přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. Silné vlivy The Fall, Gang Of Four nebo Wire na nové desce maličko ustupují, což je vlastně dobrá zpráva – kapela si našla vlastní cestu.
Hidden je tak výtečné album, že se ho skoro nehodí konzumovat ve ztrátovém formátu MP3. „Poslouchat Hidden v tuctových sluchátkách vašeho iPodu je jako dívat se na fotokopii Brueghelova obrazu,“ napsali o desce v New Musical Express a měli absolutní pravdu. Tenhle ranný kandidát na desku roku si zaslouží speciální přístup.
These New Puritans – Hidden (Domino, 2010)
