NP č.342 > Kultura | DivadloVyfoť si své neštěstíMarta Harasimowicz

Co se stane, když se do bazénu zapomene napustit voda? Jak dopadne člověk, když je nemoc žádanou látkou pro umění?

 

Britský dramatik Mark Ravenhill je považován za jednu z nejvýznamnějších osobností britského divadla posledních patnácti let. Jeho hry Shopping and Fucking a Polaroidy byly přeloženy do několika jazyků a bývají označovány za hlavní díla tzv. in-yer-face theatre (v českém prostředí se někdy používá i termín cool drama). Divadelní vlny, která si určila za cíl popis společnosti v době krize hodnot a rozhodla se pro něj využívat těch nejkrutějších obrazů, mnohdy až přehnaných ve své drastičnosti.

Nová dramata Ravenhilla či Sarah Kane - jiné známé představitelky tohoto směru - vyvolávala v době svých premiér sporné reakce: od nadšení, přes rozhořčené debaty o tom, co všechno snese divadelní jeviště, až k úplnému zavržení ze strany konzervativnější kritiky.

I Bazén (bez vody), jehož inscenací se rozhodlo prezentovat Ravenhilla českému divákovi Divadlo Letí, vypráví drastický příběh, v němž se obrazy hrozivých lidských osudů prolínají s obrazy pestrých podob zla, které je uvnitř člověka. Hra končí zdánlivým happyendem. A přece je vítězem lež, nenávist a sobectví.

 

BEZ VODY

Hrdiny Bazénu jsou čtyři undergroundoví tvůrci, kteří tvoří jakousi uměleckoaktivistickou skupinu. Jejich každodennost není příliš uspokojivá: umělci se musejí smířit se smrtí svých nejbližších přátel (z nichž mnozí trpěli AIDS), nedostatkem

seberealizace, závislostmi na drogách. A hlavně s nečekaně impozantní kariérou bývalé kamarádky, které nemoc a utrpení blízkých pousloužily jako umělecká inspirace. Jejich návštěva v kamarádčině krásné vile s bazénem se ukáže jako osudná, a to nejen kvůli hluboké emocionální propasti mezi dávnými přáteli. Právě během tohoto setkání dojde totiž k otřesné nehodě, která úspěšnou známou vážně zmrzačí a zbaví na několik měsíců pohyblivosti.

Podobné hraniční situace jsou vděčným tématem pro literaturu - dá se na jejich pozadí krásně popsat vnitřní proměnu hrdiny a jeho konfrontaci s fundamentálními otázkami lidské existence. Ne však u Ravenhilla. Přestože i jeho hrdiny napadne nejedna patetická myšlenka, nakonec podlehnou zcela nepatetickým pudům: závisti, chamtivosti a jakési iracionální touze po mstě. Udělají z kamarádčina neštěstí námět pro planovanou výstavu fotografií a budou se

škodolibě kochat vidinou uměleckého úspěchu. To ovšem jen do chvíle, kdy se jejich „artefakt“ nečekaně probere...

 

BEZ EXPERIMENTU

Názory na in-yer-face theatre jsou různé, na jedné zásluze této vlny se ale většina divadelních teoretiků shodne: díky svým znepokojujícím námětům a množství drastických scén měla velký vliv na vývoj nových výrazových prostředků

v současném evropském divadle. Britské, německé či polské inscenace děl in-yer-face theatre slavily úspěchy po celém světě a pomohly se proslavit celé generaci divadelních režisérů. Ve srovnání s tímto dědictvím působí inscenace

pražského Divadla Letí bohužel poněkud uboze.

Marně bychom se v Bazénu pídili po scénickém experimentu. Naopak, anachronické, přehnaně afektované herectví (vyhnul se mu snad jen Michal Kern, jehož role viditelně vyniká nad ostatními) a nezajímavé kostýmy v křiklavých barvách dělají z představení hodně konvenční podívanou.

Nápad zdůraznit v inscenaci spíše komickou rovinu Ravenhillova díla mohl být dobrý - bohužel ale jen málo z komicky zaměřených scén opravdu rozesměje. Stejně tak hudebně taneční vsuvky (snaha o stylizaci do videoklipu?) místo toho, aby doplňovaly dění, působí jako by byly uměle dolepenými střípky jiné inscenace, a to i přes celkem povedenou

choreografii.

V tom všem se nějak ztrácí hlavní myšlenka hry a ironický náboj nuancí ve vztazích a jednání hrdinů. Bazén (bez vody) mohl být studií temných stránek lidského nitra nebo přinejmenším zajímavým hlasem v debatě o možnostech a hranicích umění. V podání Divadla Letí zůstává ale průměrnou komedií, na niž zapomeneme hned po vyzvednutí kabátu z šatny.

 

Mark Ravenhill: Bazén (bez vody)

česká premiéra 16. 1. 2009, Divadlo Letí

 

 

 


autor / Marta Harasimowicz VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články z tohoto čísla

Baví mě, jak se lidé oblékají / Zuzana Brodilová, Tomáš Havlín > NP č.342 > Rozhovor Ludmila Kybalová napsala o dějinách módy více knih, než má leckdo dohromady v knihovně. Učarovala jí upjatá španělská móda i nedbalá elegance s dírou na patě. Do oblékání ale nikomu mluvit nechce. "Recept na módu neexistuje," říká. číst dále Montekové a kapuleti dnes / Jaroslav Fiala > NP č.342 > Téma čísla Dramatik Oscar Wilde napsal, že jsme jen maskami, které na sebe bereme. Milostný vztah proti vůli nepřejícího okolí proto nemusí být tak tragický, jak se může na první pohled zdát. Maska není tvář, lze ji odložit - a tlaku okolí se jde vzepřít.   číst dále Křehké vztahy s vesmírnou raketou / Zuzana Brodilová, Tomáš Malík > NP č.342 > Téma čísla Při pohledu na panorama Prahy se nedá přehlédnout - žižkovská televizní věž... Její architekt Václav Aulický tvrdí, že i "děti", na které si každý stěžuje, stojí za to mít rád.   číst dále Mámení soudit / Tereza Marečková > NP č.342 > Kultura | Literatura  Asle a Alida chodí sem a tam dlouhé hodiny po cizím městě. On nese dva pytle věcí - jejich celý majetek - a housle. Ona nese pod srdcem dítě. Každou chvíli se má narodit. Děje se kdysi a teď. V Betlémě i v Norsku. Podobenství - Balada- Svědectví současného norského autora Jona Fosseho se jmenuje Mámení.      číst dále
celý archiv