NP č.342 > Téma číslaChomutov RulezzZuzana Brodilová, Tomáš Malík

Mít vztah k rodnému městu a prožít v něm celý život se dneska moc nenosí. Trendy je být flexibilní, umět za sebou spálit mosty a přesunout se tam, kde je nejlíp. Zvlášť když jste z Chomutova. Nebo ne?

 

Z obrazu vytvářeného médii vychází severočeský Chomutov ze všeho nejvíc jako místo hříchu. Skutečná realita je ale oproti té virtuální mnohem prozaičtější. V podzimním odpoledni působí Chomutov dojmem ospalého maloměsta, které se spíše než s neúnosnou kriminalitou potýká s tím, že většina mladých lidí odchází za prací do Prahy, a město se tak stává noclehárnou, která svým obyvatelům nenabízí víc než možnost pohodlného uzavření do ulit individuální seberealizace.

 

MÁŠ TO MĚSTO V SOBĚ

V něčem se však divoký mediální obraz Chomutova s realitou přeci jen shoduje – razantní rozmach drogové scény, která vtahuje především znuděnou mládež tady nejde přehlédnout. Drogy jako jeden z hlavních problémů města ostatně vidí i trojice kluků z chomutovského občanského sdružení Kuprospěchu, které vzniklo před pěti lety s cílem rozhýbat trochu místní kulturní a společenský život a zároveň se pobavit. V Chomutově jim chyběl především prostor, kde by se mohli mladí lidé scházet a bavit se i jinak než na místních diskotékách.

Ve městě, ze kterého řada lidí odchází, většinou vyrostli a mají ho rádi. Ačkoliv tady často vítězí negativistický stereotyp, který radí z industrializací zničených severních Čech co nejrychleji vypadnout, oni se stěhovat nechystají. „Rozhodli jsme se Chomutov neopustit, jak je u mladých lidí zvykem, a svou aktivitou přispět ke zlepšení zdejšího života… v dříve devastovaném kraji zatím probíhá zejména ekonomická a fyzická regenerace, je ale potřeba ‚regenerovat‘ i místní komunity,“ píší na svých internetových stránkách.

Sdružení fungující na základě práce deseti nadšených kamarádů a kamarádek, kteří se scházejí večer po práci, má neuvěřitelný záběr. Když vypočítávají, co všechno zvládli během pěti let fungování uskutečnit, začínáme lapat po dechu – více než devadesát akcí pokrývá spektrum toho, na čem by si za normálních okolností udělalo živnost hned několik samostatných neziskovek. Nezávislé hudební a divadelní festivaly, večery poezie, technoparty, umělecké workshopy, cyklojízdy, ekologické vzdělávání, program zaměstnanosti, úklidové akce na místních panelových sídlištích…

První, co nás napadá, je, kde se na něco takového dá vzít zápal a energie. „To město máš v sobě a nakonec mu neunikneš. Chvíli sice žiješ někde jinde, kvůli práci nebo škole, ale nakonec tě jako magnet stejně přitáhne zpět. Když tu chceš něco zažít, musíš se spolehnout sám na sebe, nikdo jinej to za tebe totiž neudělá,“ říká Petr. „Je v tom i kus hrdosti. Někde v Praze není tolik potřeba dělat něco novýho, když máš chuť, tak se prostě přidáš. Možností je tam spousta. Tady uděláš akci pro vděčný publikum a navíc víš, že je to jen tvoje,“ přitakává Aleš.

 

VZESTUP A PÁD KINA EVROPA

Historie našlápnutého sdružení přitom rozhodně není přímočará. Na prahu jeho existence začala celkem slibná spolupráce s městem. Radním se myšlenka vybudovat v Chomutově kulturní a sociální centrum, kde by byla pod jednou střechou občanská poradna, centrum pro děti a mládež, spolu s ateliéry, zkušebnami či třeba kavárnou, celkem zamlouvala. Koneckonců aby ne, chtělo by se říct. Na začátku roku 2006 proto za symbolické nájemné odsouhlasili dlouhodobý pronájem rozsáhlého komplexu bývalého kina Evropa. Město mělo občanskému sdružení předat funkční objekt a to mělo na oplátku obstarat provoz zmíněných projektů.

Z nepochopitelných důvodů však město v krátkém období mezi podpisem smlouvy a předáním klíčů stáhlo z kina Evropa pult centralizované ochrany a z funkčního objektu v relativně dobrém stavu se během pěti měsíců stala ruina obývaná narkomany. „Tenkrát jsme se tam chodili pravidelně dívat a v o co žalostnějším stavu to bylo, tím jsme byli smutnější. Na městě s tím ale nebyl schopen nikdo nic udělat,“ vzpomíná Zdeněk. „Možná byla chyba, že jsme to tenkrát nevzdali. Když jsme totiž objekt převzali, museli jsme místo plánovaných akcí investovat spoustu energie do základních oprav. Museli jsme znovu zavést elektroinstalaci, vodu, opravit střechu… Na druhou stranu jsme byli hrozně nadšený a pořád jsme věřili, že i tak to nějak půjde,“ dodává Aleš. Asi není třeba dodávat, že všechno dělali svépomocí a většinou z vlastních peněz.

Navzdory všem překážkám se přeci jen nakonec Kuprospěchu podařilo v omezené míře kino Evropa zprovoznit. Vztahy s městem se však začaly postupně ochlazovat, až jim nakonec po třech letech fungování radní smlouvu nečekaně vypověděli.

„Myslím, že nám hodně ublížilo, že jsme pro ně byli prostě nečitelní. Nerozuměli tomu, že to děláme zadarmo a že místo ředitele v padnoucím obleku chodí na schůzky třeba tři lidi. Čím dál častěji nás upozorňovali, že ta hra má nějaká pravidla. Dodnes nevíme nebo spíš nechceme vědět, jaká hra a co je to za pravidla,“ vysvětluje Petr.

 

Z PROVOZNÍCH DŮVODŮ DOČASNĚ ZAVŘENO

Zapšklá komunální politika pohřbila v Čechách leccos a leckoho, na lidech z Kuprospěchu však rezignace vidět není. „Chvíli jsme přemýšleli, že bychom to někde rozmázli, ale pak převládl názor, že strategičtější bude to nechat prozatím být,“ vysvětluje Zdeněk reakci na krok města. „V tuhle chvíli hibernujeme a doufáme, že se nám podaří buď vrátit do stejného baráku nebo najít něco jinýho.“ Jestli se jim to povede, martyrium úklidu a oprav absolvují pravděpodobně znova – v kině Evropa se totiž mezitím znovu zabydlují narkomani.

 


autor / Zuzana Brodilová VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA autor / Tomáš Malík VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články z tohoto čísla

Mámení soudit / Tereza Marečková > NP č.342 > Kultura | Literatura  Asle a Alida chodí sem a tam dlouhé hodiny po cizím městě. On nese dva pytle věcí - jejich celý majetek - a housle. Ona nese pod srdcem dítě. Každou chvíli se má narodit. Děje se kdysi a teď. V Betlémě i v Norsku. Podobenství - Balada- Svědectví současného norského autora Jona Fosseho se jmenuje Mámení.      číst dále Mentální postižení českých škol? / Jan Stejskal > NP č.342 > Pošli to dál Vzdělanostní společnost je jednou z mála šancí, jak obstát v globální konkurenci a kdekdo se jí zaklíná. Žádná z polistopadových vlád ji ale důsledně nepodpořila, a tak sčítáme škody.   číst dále Vyzkoušet si, jaké to bylo... / Petr Pospíšil > NP č.342 > Pošli to dál Že máme statečné studenty pražské filozofické fakulty, jsme už věděli. Věděli jsme, že se nebojí démonů minulosti a – ta odvaha! – zkoumají dvacet let poté statečně normalizační minulost své vlastní instituce. Netušili jsme ovšem, že fakulta oslaví dvacáté výročí sametové revoluce odvážným happeningem, který nám měl se vším všudy připomenout některé rysy minulého režimu. Kterépak?   číst dále Baví mě, jak se lidé oblékají / Zuzana Brodilová, Tomáš Havlín > NP č.342 > Rozhovor Ludmila Kybalová napsala o dějinách módy více knih, než má leckdo dohromady v knihovně. Učarovala jí upjatá španělská móda i nedbalá elegance s dírou na patě. Do oblékání ale nikomu mluvit nechce. "Recept na módu neexistuje," říká. číst dále
celý archiv