NP č.342 > Pošli to dálMentální postižení českých škol?Jan Stejskal

Vzdělanostní společnost je jednou z mála šancí, jak obstát v globální konkurenci a kdekdo se jí zaklíná. Žádná z polistopadových vlád ji ale důsledně nepodpořila, a tak sčítáme škody.

 

Některé z nich pramení i ze skutečnosti, že ačkoliv je pro nás vzdělání údajně nezpochybnitelnou hodnotou, má stále více instrumentální charakter – vážíme si jej hlavně potud, pokud slouží osobnímu zisku. Máme zkrátka tržní hospodářství a trh v trefné def inici Jana Sokola je – nebo spíš má být – místem svobody a rovnosti, i když nebývá místem bratrství. Iluzemi o bratrství ovšem nikdo netrpí, a proto se vzděláváme; abychom se jako jednotlivci uplatnili na trhu pracovním a potěšili na trhu spotřebitelském. Totéž bychom pak mohli požadovat od ostatních. Jenže nemůžeme – český vzdělávací systém totiž sužuje záludná mentální zpozdilost.

Diagnóza je k dispozici. Vystavil ji Ústav pro informace ve vzdělávání, který „zjistil“, co už před dvěma lety potvrdil Evropský soud pro lidská práva, a co nevládní organizace marně volají léta – české školství ovládá masivní strukturální diskriminace, která segreguje velkou část romských dětí do zvláštních škol. Statisticky vyjádřeno, do zvláštních škol – kterým dnes říkáme „praktické“ – chodí jen dvě neromské děti ze sta, zatímco romských dětí je sem „uklizeno“ téměř třicet procent. Celá čtvrtina romských žáků je tedy v naší karikatuře rovnosti a svobody sociálně vylučována už v rámci instituce, která má kromě vzdělávání přispívat k vzájemné toleranci a solidaritě.

I v naší střízlivé tržní optice má ovšem diskriminace jednu vadu: je drahá, a proto hloupá. Podle nejnižšího loňského odhadu Světové banky stojí sociální vyloučení Romů ročně státní rozpočet téměř deset miliard v oblasti produktivity a dalších šest na přímých nákladech. Diskriminace ve školství patří k rozhodujícím příčinám.

Jestliže tedy český vzdělávací systém deformuje osudy dětí, které se „provinily“ tím, že se narodily rodičům z etnické menšiny, mělo by to zajímat i neoliberální ekonomy. Až opět budou mluvit o individuální odpovědnosti, která je druhou stranou svobody a rovnosti, měli by si vzpomenout na mentální postižení českých škol.

 


autor / Jan Stejskal VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články z tohoto čísla

Baví mě, jak se lidé oblékají / Zuzana Brodilová, Tomáš Havlín > NP č.342 > Rozhovor Ludmila Kybalová napsala o dějinách módy více knih, než má leckdo dohromady v knihovně. Učarovala jí upjatá španělská móda i nedbalá elegance s dírou na patě. Do oblékání ale nikomu mluvit nechce. "Recept na módu neexistuje," říká. číst dále Montekové a kapuleti dnes / Jaroslav Fiala > NP č.342 > Téma čísla Dramatik Oscar Wilde napsal, že jsme jen maskami, které na sebe bereme. Milostný vztah proti vůli nepřejícího okolí proto nemusí být tak tragický, jak se může na první pohled zdát. Maska není tvář, lze ji odložit - a tlaku okolí se jde vzepřít.   číst dále Křehké vztahy s vesmírnou raketou / Zuzana Brodilová, Tomáš Malík > NP č.342 > Téma čísla Při pohledu na panorama Prahy se nedá přehlédnout - žižkovská televizní věž... Její architekt Václav Aulický tvrdí, že i "děti", na které si každý stěžuje, stojí za to mít rád.   číst dále Mámení soudit / Tereza Marečková > NP č.342 > Kultura | Literatura  Asle a Alida chodí sem a tam dlouhé hodiny po cizím městě. On nese dva pytle věcí - jejich celý majetek - a housle. Ona nese pod srdcem dítě. Každou chvíli se má narodit. Děje se kdysi a teď. V Betlémě i v Norsku. Podobenství - Balada- Svědectví současného norského autora Jona Fosseho se jmenuje Mámení.      číst dále
celý archiv