NP č.341 > RozhovorPravdař s kytarouAlexandr Budka

Vladimír Merta je renesanční osobností. Možná i proto nedávno nahrál balady Johna Dowlanda. Kromě vlastní všestranné tvorby se vždy silně společensky angažoval a vel¨mi přímočaře vyjadřoval ke světu okolo sebe.

 

Děláme rozhovor pro NP v předvečer výročí 17. listopadu...

Myslím, že zrovna do Nového prostoru se nemá autorizovat, že má existovat časopis, ve kterým ta okamžitá emoce je důležitější, než kontrola češtiny.

Teď vlastně vznikne nová situace, kdy na panelech, které půjdou snad od hradu až na Václavák bude symbolicky asi padesát lidí, kteří se nějakým způsobem ochomejtli kolem listopadu. Každý svým způsobem si tam „honí triko“ a vystavuje se, čímž se trošku blížíme situaci těch bezdomovců, kdy tam budeme jenom v citátech a ve fotkách. Ale nicméně, když jde o Nový Prostor, tak se teď historie dostává do situace, kdy se vrací zpátky do ulic, aby si lidi vůbec všimli, že nějaká historie byla.

Já s tím nemám problém, protože jsem vlastně začínal s kytarou jako tulák a kytaristi, které jsem viděl v Paříži mě učili i první triky na ulici. Taky jsem jezdil v létě na Slovensko za lidovou písní, kterou jsem tam nikde nechytil a hrál jsem u ohně hvězdám. Kupodivu jsem tedy nikdy nežebral na Karlově mostě nebo na takových turistických místech, ale jednou jsem si zahrál ve Florencii v takové nice, která krásně odrážela zvuk a měl jsem tam jednoho vášnivého posluchače, který se mnou vydržel asi půl hodiny a pak mě pozval na kafe.

Takže tolik k tomu prostoru a k 17. listopadu, protože tady ten národ má tendenci stavět pomníky krátkodobé a když se to pak nehodí, zas si je zboří. Případně vytáhnou sochy z nějakých depositářů a umístí se na nějaký místo, jako třeba Masaryk v opozici vůči Hradu se dívá proti té bráně, dívá se proti Klausovi, proti libovolnému úředníkovi, který tam bude. Takže vlastně byl taky vystrčen do pozice bezdomovce, protože kdo jiný by měl mít sochu na hradě, než nebožtík Masaryk? Takže to bezdomovectví versus historie a versus symbolika pohybu po městě hraje roli.

 

Vaše kariéra začala v roce 1968 , kdy se vám povedlo vydat desku ve Francii.

Já jsem tady okupaci nezažil, byl jsem v Paříži a dozvěděl jsem se o tom, když jsem se chtěl plavit na ostrov Ille de Faen, kde strávil Zrzavý několik roků takové tvůrčí dovolené. A mě ten ostrov nějakým způsobem přitahoval, cítil jsem, že tam zažiju něco určujícího pro svůj život.

A to je druhá věc, když se mluví o Novém Prostoru, dnes ubývá poutnických důvodů, lidi mají různé sociální hry, sociální sítě nahradí komunikaci nebo se proklikávaj k informacím o sobě, už se ani nechodí nahlížet do ateliérů, chybí přímý smyslový kontakt.

Tedy, jel jsem na ten ostrov nějakou místní rybářskou bárkou s pěti ženami, mlčenlivými v kroji a rybářem, který je vez. Bál jsem se, že tam zahynu, protože zmizelo pobřeží, kolébalo to. No a potom, když jsem přistál, viděl jsem oknem nějakého příbytku jak jezdí tanky po Praze a říkal jsem si: „no tak to je asi konec toho cvičení, asi nějaká přehlídka. Ale už jsem velmi dobře věděl, že sám sebe obelhávám.

Vlastně jsem v jiným cizím prostoru přes okno viděl historii svého budoucího života. No pak jsem šel meditovat na takovou skálu, kde jsem napsal své první básně v životě, načež mě oddělil příliv od pevniny a já se s těmi básněmi nad hlavou brodil zpátky, protože jinak bych se utopil. Lákadlo emigrace bylo silné. Měl jsem takovou emigraci na zkoušku, byl jsem přes půl roku ve Francii, takzvaně si prodloužil výlet.

A potom jsem se vrátil, asi na měsíc až dva, a pokoušel se přinést sem něco ze způsobu pařížského pouličního revolučního boje, jenomže tady už propukla chmura, tak jsem se vrátil a pokoušel se tam uchytit jako student v rennes v Bretani. S tou administrativou francouzskou jsem se tam pohádal a oni mně více méně vyhodili, jenomže já jsem je chtěl předejít a vrátil se na školu k nám do Prahy.

Je to přitažlivost místa a jazyka. Emigrace není problém technický, to se nějak dá zvládnout přičinlivostí a hudebníci mají talent na jazyky, umějí lehce napodobit akcent, ale zůstanou ti tady všechny vzpomínky, emoce a sny. A kromě toho já věřím staromódně tomu, že člověk má vylepšovat ten prostor, kde ho rodiče porodili, že člověk není surfař, který může letět tisíce mil, aby si za dobrého větru odsurfoval těch svých pár kotoulů, nechal se naf ilmovat a zase letěl zpátky. Má se chovat ekologicky k tomu co zdědil.

 

To muselo být těžké rozhodování, vracet se do nepohodlí a rizika.

S tím se musí počítat, když jdeš jako horník do dolu, taky musíš počítat s metanem a se špínou, bez toho by povolání písničkáře ztrácelo smysl. To bychom pak mohli řídit dopravu, kdyby to bylo bezpečné. Říkali bychom, ty se mi líbíš, tak vy počkáte podnikatelé a pojedou tady batůžkáři. I když si myslím, že by to Praze paradoxně prospělo, kdyby se ty křižovatky řídili emočně a ne jak teď mozkem, úředně pendrekem.

Řekl jsem si, že dokud nebudou moje děti fyzicky ohrožené a nebudou nějak psychicky vydírané kvůli svým rodičům, tak že to vydržíme. V tom jsem se úplně shodnul s mojí paní, která se zachovala hrdinsky, protože když jí fízlové nabízeli spolupráci v hospodě, tak zavolala číšníka a řekla vyveďte ho, dává mi neslušné návrhy.

Jakmile ses zařadil mezi ty lidi, se kterýma není radno koketovat, tak se vytvořilo takové společenství, říkalo se tomu slušný člověk. Ten systém, kdy se nesoupeřilo v oblečení a ve vybavení, kočárky se dědili a všecko bylo rezivé, šatečky se přešívaly, plenky se praly a nevyhazovaly, způsobil, lidi měli k sobě strašně blízko.

Jakmile člověk začne hodnotit svůj život, přemýšlet co by bylo kdyby, dostane se leda do blázince. Třeba mě mrzí, že jsem nedělal filmy, ale rázně jsem si přiznal, že z deseti talentů, které režisér musí mít, mi jich pět šest chybělo. Měl jsem to výtvarné, stylotvorné, možná i téma životní, uměl jsem psát, ale neuměl jsem se socializovat s týmem a strhnout lidi a to neumím do dneška. Je mi trochu úzko, co bude dál. Přece jenom mizí síla vzpomínek, začínají se zacyklovat. Ale spíš se pozoruji, jak jsem sám sobě zajímavý tím, jak se peru s životními i osobními omezeními.

 

ŽÁDNÁ ŠEDÁ ZÓNA

Pobavila mě vaše historka o nepodepsání Charty 77. Souhlasíte s názorem Mikoláše Chadimy, že důležitější než underground byla alternativa?

Tak ono už někdy v roce 71 nebo 73, když jsme začínali mít problémy jako folkaři, fungovaly Pražské jazzové dny, což byla jedna alternativa za druhou. Tam už jazz nebo jazzrock nehrál nikdo, protože mladíci byli líní zkoušet. Pamatuji si, jak Visací zámek nastoupil se čtyřmi sifony na čištění hajzlů.

Psí vojáci, když jim bylo 13 nebo 15, sypali to jako na nějakým rodinným večírku a Žabí hlen se specializoval na hru na nástroje, které nebyly slyšet. To byl způsob, jak se vyhnout diktátu schvalovacích komisí. My folkaři už tehdy byli takoví páprdové, dneska nám říkají pravdaři.

Každá ta kulturečka malá, nechci říkat kultura, si udělala svoje bratrstva a klany jako někde v Irsku v palírně na principu, že když všichni pálí, nikdo nikoho neudá. O politické linii jsme ani neuvažovali, protože úloha umělce v bolševismu spočívala v tom, že sis nejdřív musel udělat nějakou vnitřní vizi, ve které by ti bylo dobře a pak se jí pokusit nějak předat jiným. Ale že bych se šel organizovat s Bendou a někde konspiroval, to ne.

Sledoval jsem to, měl v Chartě kamarády, ale jednak jsem nechtěl kazit dětem život, ale hlavně jsem necítil potřebu se paktovat s bolševiky a katolíky v Chartě. Od začátku mi vadilo, že předstírá, že není politickým hnutím a jen navazuje na dohody, které vláda podepsala v Helsinkách. Měla přiznat, že hledáme novou vizi, ale to tam nebylo. Moralizovat vládu, ať dodržuje co podepsala v době, kdy Američani vedli odpornou válku ve Vietnamu a Němci prodávali Arabům technologie proti Izraeli, kdy nikdo nedodržoval nic a doba byla velmi odporná celosvětově, mi přišlo laciné. Zkoušet v rámci té socialistické zákonnosti něco říct, bylo podstatně důležitější než aby mě na Svobodné Evropě přečetli jako tisícího chartistu.

 

Jak se od té doby změnilo vnímání umění?

Dneska jsou mladí lidé mnohem blíž smyslovému prožívání a vůbec je nezajímá, jestli tomu někdo řekne alternativa nebo rap nebo pouliční kultura. Já se kamarádím s vašim autorem Bohdanem Bláhovcem, ten dokonale využívá té dnešní cesty k neobyčejně rychlému vyjádření. Primitivové typu Davida Černého, který se rozhodl, že bude veřejný prostor opruzovat svýma čůrákama, no to je úplný výsměch komunismu nebo cenzuře.

Sebepitomější nápad, jako čumět někomu do prdele na video, vždycky na to najdeš nějakého sponzora, vždycky se najde nějaký kunshistorik, který to vychválí a sběratel, který to pak koupí. Takže dnes mizí rozdíl mezi veřejným prostorem a vnitřním prostorem toho primitiva nebo umělce, který se vyjadřuje megatunovýma rourama, které teď vysí někde v Doxu, což je tak asi jediné možné využití toho objektu, než někde zmizí a budou ho v měřítku jedna ku stu prodávat čepičáři na Karlově mostě.

 

Vy jste fungoval i v Osa, co říkáte vývoji autorských práv?

Tady je strašně zajímavý fenomén tvůrčí krádeže a protikladu copyrightu, creative commons. Je možno to použít tvůrčím způsobem, nereplikujte. To svědčí o tom kam se pohnulo vnímání. Jackson a Beatles, nakonec i Velveti, všechny tyhle Jirousovy ikony, to je jeden nekončící byznys s jinakostí a odlišností.

Dnes je možný svobodný přenos z jednoho média do druhého. Přirozeně lze využít všeho, co kde vyšlo a nedá se dohadovat s každým zvlášť. Tenhle nový způsob pohledu na město nebo umění by mi byl velmi blízký. Bohužel technologicky už to nezvládnu ale cítím to jako nový prostor pro imaginaci.

 

MĚSTO SFÉR NEBOO DUCHU

Kromě jiného jste i vystudovaný architekt, co umění a město?

Když jdu Prahou, tak mně vlastně nezajímají ty poutače a butiky, už mně ani vlastně tolik nezajímá práce hlavního architekta, protože vím, že to vždycky někdo uplatí, že se rozkutá nějaká Blanka, dojdou peníze a zůstane díra do země. Mně zajímá to město jako scéna, kde se setkávají lidi, kde se střetávají jejich emoce a někdo jako betonáři a lobbisti to jen ničí.

Vím, že to nakonec z něčeho musí být, ale příčí se mi nový druh architektury, kdy se něco vykutá a nechá se jen slupka, kde vznikne obrovský prostor, který ale nijak nesocializuje lidi, nekomunikují spolu, jsou zavřený ve skle, jako když přijdeš do zverimexu a vybíráš mezi křečky.

Já jsem spíš pro to, aby se vnitřní dvory propojovaly, dalo se tam jezdit na kole a bruslích, chtěl bych aby byly kavárničky, kde sedí pět šest lidí, ale může to být klidně někde v prostoru mezi dvory a teoreticky lítat na nějakých lanech. Nemusí to být všechno zakotvené v zemi.

V tomhle smyslu, i když se mi hrubě nelíbí celá koncepce Kaplického knihovny, tak samotný princip je zajímavý. On nahlíží na město jako na scénografii, jakoby se několik století před ním stavělo jen proto, aby měl hezký výhled. I když je to nemorální, tak jako krok do imaginativního prázdna je mi to blízké. S kolegou Jirkou jsme vymysleli takové pojetí architekta jako kormidelníka tabu ve městě, ne demiurga který to má v ruce, nalinkuje a prorazí hausmanovským způsobem bulváry a jde od toho, ale jako člověka, který musí propojit klientelu, která je naprosto protichůdná, od bezdomovců po turisty, zloděje, fízly, správce kamerových systémů, pouliční umělce a lidi, který chtějí v tom městě žít a nechtěj jezdit za romantikou do Paříže.

To tady všechno mohlo být. Můj druhý pokus byl rozdělit po revoluci město na jednotlivé sféry podle jejich neformálnosti - obytnou, turistickou, obchodní, na úrovni jednotlivích čtvrtí, ale míst, které by byly propojené. Dokonce jsme si to představovali jako to mají Dánové, že by jsi prostě vyvěsil vlajku do jaké sféry patříš. Čili já jsem na to šel spíše takovým neformálně bláznivým způsobem, než bych se s někým paktoval nebo hlásil že mám určité zásluhy a jsem taky architekt. Není to ale moje parketa, neumím lidi přesvědčovat a upřímně, úředníky, neříkám že bych jimi přímo opovrhoval, holt někdo to za těch 120 000 měsíčně dělat musí.

 

To jsou pozoruhodné myšlenky, jak je dostat do každodenního života, politiky?

Je spousta neziskovek, které již obsadili dřív restaurované technické památky,je tady několik kvalitních festivalů, několik soukromých prostorů. Začínají třeba jezdit v rámci veřejné dopravy lodičky. Začíná existovat povědomí nikam nespěchej, nic ti neuteče, neseď v autě, nedostaneš žaludeční vředy. Čili vůbec není zapotřebí se držet stranou, je zapotřebí zvolit si takovou stranu, která podporuje příjemný prostor a síťovou iniciativu lidí, tu synergii.

Jako třeba Jihočeské matky, že si prostě báby v hospodě řekly, že nenechají ty machisty zkazit jim život a z ničeho se dostaly do politiky. Na to je potřeba ženská, co už to má za sebou a baví jí se hádat a třískat pěstičkou. Takže já budu volit Zelené, protože mají nejblíže k tomu programu a vlastně vznikly z nezávislých iniciativ. Vystudovali, mluví jazyky, mají doktoráty a vědí o čem mluví. Jsou zajímaví tím, že se naučili nehádat se , jsou schopni snést porážku, ustoupit občas do stínu, je to nejméně neurotizující strana, neslibuje, ale zaměřuje pozornost.

Jediná naděje tady je odříznout lidi, kteří jsou hluční a ti jsou ve všech těch stranách. Tady nejde o zrušení komunistické strany, ale o to nalézt jeden dva tři rozumné hlasy v jakýkoli straně a v rámci lokálních voleb je to možno namíchat. Ohledně parlamentních voleb si myslím, že zelená je hezká barva a všude ve světě fungují jako náhražka levicových, potažmo eurokomunistických ideálů.

 

CO DĚLAT

Hodně lidí se politiky štítí, ale taky mají potřebu mít tam lidi, kteří se jich v případě potřeby zastanou a budou tu společnost kormidlovat nějakým rozumným způsobem. Jak to dneska zařídit?

Město je jeden příběh vedle druhého, když se podíváš do sklepení, nebo co se kde vybourává a nachází. Podobně Nový Prostor dává prostor lidskému příběhu, angažuje lidi k pozornosti k prostředí, neznamená to, že se lidi musí chválit, ale musí si v rozhodující chvíli pomoct a jaksi podložit svojí zkušenost v nezkušenosti druhých.

Mě třeba přijde naprosto nemorální to, co dělá Kraus ve svých pořadech, kde se vozí na lidech, kteří jsou tak naivní nebo tak zvědaví, že si vlezou k němu na tu pohovku. To je všechno špatně, celý ten pořad, na který se tedy rád dívám. Když jsem viděl, jak všichni kvůli biomase kritizují Kateřinu Jacques, tak jsem si říkal, vím já co je biomasa a taky jsem to věděl velmi přibližně. Okamžitě jsem se napružil a řekl jsem si, že při první příležitosti ji musím pochválit. Ona tam byla lidsky bezbranná a on na ni útočil způsoben, který si představuji v pekle. Z toho mi vychází, že už nezáleží na levici a pravici. Poslechnout si lidi, kteří investovali svůj čas a mají schopnosti a mají k dispozici ty telefony a sekretariáty. Nemá cenu do nekonečna něco zakládat a myslet si, že tebe ten mechanismus nesemele. To je jasný, že semele.

 

takže jaká je odpověď na otázku, co teď dělat?

Neotevírat noviny, nevolit křiklouny, neposílat esemesky do žádných průzkumů, nepodléhat slevovým kampaním, nekupovat si auta za šrotovné, recyklovat šaty z kvalitního materiálu, nekupovat si čínské boty, nešmejdit s dětmi po vánočních trzích, chodit do přírody, jíst uzeniny jednou za rok u ohně, otužovat se, malovat svoje vlastní obrazy, nevyměňovat stará krásná okna za euro okna. Nedávat práci lidem, kteří hyzdí prostředí, nechodit na muzikály.

  

Tím se ale člověk stane tak trošku marginální, že?

To není marginální, to je periferní a periferie je umění, vždycky byla, tam se odehrávaly avantgardy a celý Marx i Kristus byl periferní, to se nedá nic dělat, ta periferie poskytuje určitou svobodu. Já vím, je to určité nepohodlí, jezdím na kole i v mínus pěti, samozřejmě občas marodím, nebo přijedu domů zpocený, ale jsem věru šťastný, umyji se, vezmu si čistou košili, jsem rozdejchanej a nejsem naštvanej a za to mi ta periferie stojí.

 

V tomto čísle máme téma územního plánu, co říkáte na to, co se teď v Praze děje?

My jsme se v urbanismu učili o nezastavitelných pruzích zeleně, které pronikaly do Prahy, počínaje Strahovem, hřbetem Cibulky, Šáreckým údolím a nakonec Vítkovem a Židovskými pecemi, to je příklad toho, kde příroda přicházela v podobě alejí nebo takových poloanglických parků do města. Teď najednou koukám, že v těch oblastech vyrostly obří luxusní stavby a je těžko dělat územní plán, kdy už všechny ty nejlepší lokality jsou rozkradené nebo uplacené, půdy jsou přestavěné.

Současný plán neznám, ale vím, že je tady několik velice cenných území, které je třeba chránit. Třeba území po zrušených kolejištích a nádražích by neměla svádět k zástavbě, která je spekulativně developerská, to není nic, co vychází z mentality města a jeho každodennosti, naopak to internacionalizuje města a potom zoufale bloudíš po Londýně nebo Paříži a hledáš město svých studentských vzpomínek, to prostě zmizelo v důsledku těchto zásahů.

 

Jak se tomu vyhnout?

Hezký příklad je Vancouver, kde jsem byl před osmnácti dvaceti lety. To je město, které je na okraji zálivu. Z jedné strany je záliv s takovým mokřadem, vlastně na území menší Stromovky je chráněná bažina a z toho území se díváš na mrakodrapy na protější straně, které mají mimochodem docela rozumný rozměr. Je to město, které založili s rozumem, z jedné strany moře, z druhé hory, podrželo si takový frankofonní charakter, každý dům je ve své stejnosti jiný. Je to město, kde existuje zónování a opravdu se dodržuje.

Další dobrý příklad je New york, který má kromě byznys oblastí taky malou Itálii, malou Čínu, malé Irsko, přístavní doky, ty docklands jsou proměněny v kuriózní outlety, kde třeba procházíš místem, kudy vedl hlavní parovod a ten tam občas vypustí páru a vedle toho je nějaké řeznictví nebo něco, čemu to nevadí, prodejna kytek a celým tím prostorem můžeš projet třeba na kole. Central park je příklad toho, když někdo něco koupí za nějakým bohulibým účelem, vznikne zákon na jeho ochranu a společnost hlídá dodržování takových zákonů a zloděje netoleruje.

 

 Vladimír Merta

Hudebník, publicista, fotograf, pedagog.

Absolvoval FAMU a architekturu na ČVUT.

Kromě sólové tvorby vystupoval s V. Mišíkem,

souborem Mišpacha, doprovází na loutnu

mezzosopranistku Janu Lewitovou. Zabývá

se folklórem, točí dokumentární filmy, píše

scénáře, např. filmu J. Jireše Opera ve vinici.

Člen OSA, působil jako vedoucí analytické

komise zkoumající způsoby rozkrádání

v rámci svazu. Provozuje vydavatelství

ArTeM, učí na pražské FAMU a působí i jako

hudební pedagog, je autorem učebnice hry

na bluesovou kytaru a harmoniku.

 


autor / Alexandr Budka VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Výrobci dluhů / Alexandr Budka > NP č.343 > Reportáž Exekuce jsou stále závažný problém. Nejde jen o to, že v časech krize a nejistoty roste množství dluhů. Jestli si myslíte, že zrovna vy žádné dluhy nemáte a nemusíte se tedy bát, jste na omylu!   číst dále Kdo vládne světu... / Alexandr Budka, Petr Pospíšil > NP č.374 > Téma čísla Torií spiknutí jsou desítky, vzájemně si odporují. Je velmi nesnadné a nemá ani smysl anžit se je propojit do jednoho smysluplného rámce. Představují spíše nesourodou sbírku různých představ, dokument představ o povaze moci.   číst dále Kapesní průvodce levného bydlení / Alexandr Budka > NP č.338 > Téma čísla Bez kulturních statků se leckdo docela dobře obejde, v jídle se lze uskromnit a oděv se vždy najde, zvláště pokud se nehledí na módu. Bez střechy nad hlavou se ale v našich zeměpisných šířkách obejít nedá. Jaké jsou u nás možnosti "nízkonákladového" bydlení?   číst dále Bezvětří v českých lesích / Martina Křížková, Alexandr Budka > NP č.371 > Reportáž „Podnikání“ za hranicí zákona se v Česku zřejmě vyplácí. Případ cizinců zneužívaných při práci v lesích, na který upozornil NP letos v lednu, se policii stále nedaří úspěšně prošetřit. Stejně jako předchozí aktivity hlavních aktérů.   číst dále Maloměsto, kam se podíváš / Alexandr Budka > NP č.364 > Téma čísla Malé je milé, tvrdí jedna vlivná kniha o trvale udržitelném rozvoji. Platí to ale i o městech? Označení „maloměsto“ má v sobě citelný negativní nádech, ačkoli život v něm může být o dost příjemnější než v přelidněném velkoměstě.   číst dále Tichý vítr z hor / Tomáš Havlín, Alexandr Budka > NP č.383 > Rozhovor Jaromír Švejdík je na první pohled nenápadný člověk. Ale při bližším ohledání za ním stojí nejen kapela Priessnitz a netrpělivě očekávaný Alois Nebel, ale v jistém smyslu i celý „magický“ Jeseník.   číst dále Krotitel orchestrů / Alexandr Budka > NP č.376 > Rozhovor Marko Ivanović se proslavil spoluprací na uvedení Dobře placené procházky v Národním divadle, režírované Milošem Formanem. Skladateli, dirigentovi, učiteli, vedoucímu skautů a praktikujícímu katolíkovi se tak otevřela možnost v Česku záviděníhodná. Dělat a uživit se bez kompromisů tím, co ho baví.   číst dále Úpadek má i světlé stránky / Michal Špína, Alexandr Budka > NP č.361 > Rozhovor Už od dob Sokratových je známo, že učitelé filozofie kazí mládež. Zdeněk Kratochvíl je jedním z nejvýkonnějších a nejoblíbenějších kazitelů dneška. Bolehav mu zatím nikdo neordinuje a dokonce svou činnost stále ještě vykonává za státní peníze, navzdory všem snahám o "zefektivnění" univerzitního vzdělání.   číst dále

Chci pomoci konkrétním lidem bez domova a v nouzi

Podívejte se profily našich nejlepších prodejců, kterým nechybí zodpovědnost a poctivost, ale chybí jim zázemí, oblečení, obuv nebo nějaká speciální pomůcka, aby se mohli cítit spokojeně a žilo se jim lépe. Našim prodejcům můžete přispět na jejich konkrétní potřeby nebo přání.
Chcete se o jejich osudu dozvědět víc? Děkujeme všem dárcům.

celý archiv