NP č.339 > Téma číslaZdokumentovaný světJaroslav Fiala

Účelem dokumentu je prý zaznamenat skutečnost. Produkce a spotřeba těchto záznamů však přináší do myslí lidí i prázdnotu. Co když nemají na vybranou a musí dokument pouze přijímat? V takovém případě vytváří záznam skutečnosti prostředí, ze kterého lze jen obtížně uniknout. 

 

Říká se, že svět byl kdysi vnímán jako samozřejmý. Byl zdánlivě jasný a transparentní. Avšak od chvíle, kdy jej lidé začali zkoumat a klást mu otázky, čelili problému, jak poznávané uchopit, jak ho nepřekroutit a co si se získaným věděním počít. Předměty a jevy, které studujeme, jsme si navykli uspořádávat do škatulek, zapisovat do kolonek a záznamy o nich uchovávat pro další generace. Snaha poznávat svět však také vyvolala touhu jej kontrolovat.

 

VĚDĚNÍ JAKO ZBRAŇ

Zejména v Evropě v době osvícenství, tedy zhruba od 18. století, vznikají nebo se etablují rozmanité vědní obory: lékařství, psychiatrie, technické vědy. Náboženství vystřídal „věk rozumu“, jenže rozličná vědění, jež se tehdy zrodila, vyvolala u vládnoucích vrstev bázeň ze ztráty moci. Co když budou klást nároky i na jejich vládu a zpochybňovat jejich postavení? Byl to francouzský filosof Michel Foucault, kdo ukázal, že vědění představovalo mocnou zbraň, a tak muselo být vladaři zdokumentováno – podchyceno, zredukováno a převedeno pod kontrolu státu. Výzkumy dějin, práva, nebo technologií byly institucionalizovány pod vědecké ústavy, univerzity, archivy či ministerstva, jež různá vědění o světě nejen zpřehlednily, ale také hierarchizovaly a ukáznily. S věděním mimo instituce bylo čím dál těžší uspět.

Rozmachu se dočkaly i techniky dohledu. Lidé byli lépe evidováni, údaje o nich sepisovány. Policie zdokonalila své metody a začala dokumentovat a vést téměř cokoli, od využití polností po regulaci plodnosti. V 19. století také vzniká daktyloskopie; lidé jsou sledováni a rozpoznáváni podle otisků prstů – částí těla, které je intenzivněji pozorováno a zkoumáno. Člověk se stává číslem v pořadí, vše je zaznamenáváno a dokladováno. Svět je opět samozřejmý; co není vyjádřeno číslem či souborem, jako by neexistovalo. Mytologie je zrušena, namísto ní nastupuje svět, podřízený rozumu. Je zdokumentovaný.

 

KAŽDÝ JE DNES DOKUMENTARISTA

Pojem dokument se podle encyklopedií poprvé objevuje ve Francii v 16. století. Souvisí se stavbou pařížského mostu Pont-Neuf. Tehdy vzniklo několik projektů stavby a pro lepší posouzení byl každý z nich nakreslen tak, aby veřejnost mohla lépe posoudit, který návrh zvolit. Dokument se pak samozřejmě objevuje v souvislosti s kinematografií – právě dokumentární film byl od dob svého vzniku chápán jako účinný nástroj propagandy. Mohl ale sloužit i jako kompromitující materiál, a tudíž jako podvratný nástroj. Opět Michel Foucault připomněl, že to byla křesťanská církev, kdo se patnáct století bránil napsání vlastní historie. Dokument může ukázat, že král je nahý.

Často se uvádí, že f ilmový obraz funguje jako zdroj zapomnění. Prostor pro kritické myšlení je v něm omezený, zapojení diváka minimální. Obraz je dnes spotřební a rychlý a jeho poselství krátkodobé. Zároveň vtahuje diváka do zatemňující formy světa bez obsahu, jehož smysl je jasný a zřetelný. Tak člověk ztrácí schopnost pozorovat a přemýšlet. Ocitá se uprostřed zdokumentovaného, předem daného světa, jenž mu bere schopnost úsudku a vtahuje ho do říše pohodlného klidu, plného samozřejmostí.

Podvratný dokument může naopak s divákem vést dialog, který zneklidňuje. Může poukázat na zamlčované a zpochybnit zdánlivě banální a samozřejmé věci. Kupříkladu rozpor mezi mocí – danou proklamacemi politiků – a realitou, kterou zobrazuje, může být tak velký, že divákem otřese. Režisér a dramaturg dokumentů Martin Štoll v jednom svém textu připomíná sociologicky laděný film Evalda Schorma a Jana Špáty Proč? (1964). Autoři se tehdy ptali náhodných svědků na příčiny snižování porodnosti. Odpovědi směřovaly ke kritice systému – lidé pranýřovali špatnou bytovou situaci, problémy se zásobováním či demotivující zaměstnání. Film sice komunikoval jazykem metafor, ale působil podvratně.

Situace je dnes složitější. Je otázka, zda v přívalu obrazů, které jsou divákovi předávány, nemizí poselství do kulisy, za níž člověk ani ne tak nemůže, jako spíš nechce proniknout. Čím je pro nás film o utrpení afghánských žen, nebo izraelsko-palestinském konfliktu? A jak moc se jeho vnímání liší od jiných obrazů, které spotřebováváme? Veřejný prostor snímají kamery, takřka každý si fotí a natáčí okolní svět – na fotoaparát či kameru, ale i na mobil, nebo se registruje na Facebooku. Všichni se podílejí na dokumentování, takže podvratnost nemusí fungovat. V kvantitě obrazů se vytrácí smysl. Udržuje se naopak to, co je dané, ale nepodstatné.

 


autor / Jaroslav Fiala VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články z tohoto čísla

Vraždy ve jménu druhotných ctností / Andrea Novotná > NP č.339 > Rozhovor Neonacistické zločiny, jako byl útok zápalnou lahví na romskou rodinu ve Vítkově, vyvolávají morální odsouzení a snahu o co nejpřísnější potrestání viníků. Nebylo tomu tak vždy. Anarchista Jakub Polák se v kauzách rasistických vražd angažoval především v devadesátých letech a poukázal na tendenci je bagatelizovat. Ohlédnutí za jeho případy vyvolává otázky: možná, že kdyby byla reakce společnosti od počátku důslednější, nemuselo k tolika zločinům k nenávisti dojít.   číst dále Film jako iniciativa / Tomáš Havlín > NP č.339 > Téma čísla S Martinem Marečkem jsme se pokusili komunikovat po e-mailech. Se svým filmem Auto*Mat byl právě na věhlasném festivalu v japonské Jamagatě. Ze způsobu vedení rozhovoru nebyl nadšený, zdržoval ho a nejprve mu nepřipadal přínosný. Zajímá ho totiž na něm to samé, co na dokumentu: živost, překvapení a objevování.   číst dále Obrození z ghetta / Jaroslav Fiala > NP č.339 > Dějiny přítomnosti Sebevědomí spisovatelé, básnířky, hudebníci a tanečnice. Nekonečné věčírky, podbarvené jazzovou hudbou Louise Armstronga, Duka Ellingtona a Bessie Smithové. Tato nevšední exploze černošské kultury, jež byla spjatá s hledáním identity, tvořila součást bouřlivé atmosféry New Yorku ve 20. a 30. letech minulého století. Zapsala se do dějin jako "Harlemská renesance".   číst dále Teroristé mezi námi / Jan Stern > NP č.339 > Fejeton Milí spolutrpící, drahé tyranky, už jste si asi povšimli, že jsem specialistou na otázky mezilidských vztahů. Pravda, neznám tolik gynekologických vtipů jako Radim Uzel, nemívám tolik vyhraněných názorů na psychické rozpoložení celebrit jako MUDr. Cimický a nemám ani tak roztomilé jméno jako dr. Šmolka. Ale to mně nemůže zabránit, abych dnes nepromluvil o vážném společenském problému, jímž je týrání mužů. číst dále

Nejčtenější články autora

Zlo, koště a bradavice / Andrea Novotná, Jaroslav Fiala > NP č.355 > Téma čísla Primitivové a rozvraceči versus normální a slušní lidé. Rozdělování společnosti na nesmiřitelné tábory obvykle provázelo hledání vnitřních nepřátel. Také současné hony na čarodějnice však mají své inkvizitory a oběti, jejichž role se mohou velmi rychle proměňovat.   číst dále O mostech mezi hudbou a lidmi / Markéta Vinkelhoferová, Jaroslav Fiala > NP č.379 > Téma čísla Spojení hudby a nejmodernějších technologií může vyústit do vzniku pozoruhodných nástrojů, léčby těžkých nemocí i poznávání sebe sama. Americký skladatel Tod Machover se o to pokouší už řadu let v sepjetí s vírou v lidskou tvořivost a změnu k lepšímu.   číst dále Když chybí sny / Jiří Růžička, Jaroslav Fiala > NP č.425 > Dějiny přítomnosti Řekne-li se ostalgie, leckdo si vybaví nekritické vzpomínání na bývalý režim, anebo dokonce nebezpečí „ztráty paměti“ (té správné). Je tomu ale opravdu tak? O čem vypovídá obliba kultury z dob reálného socialismu? číst dále Pošlete pryč své vojáky! / Markéta Vinkelhoferová, Jaroslav Fiala > NP č.373 > Dějiny přítomnosti Bývá přirovnávána ke známé barmské disidentce Su Ťij, ve Velké Británii obdržela cenu Anny Politkovské a západní média ji považují za jednu ze sta nejvlivnějších osobností loňského roku. Kdo je ta odvážná Afghánka, o které v Česku není moc slyšet?   číst dále
celý archiv