NP č.339 > Téma číslaFilm jako iniciativaTomáš Havlín

S Martinem Marečkem jsme se pokusili komunikovat po e-mailech. Se svým filmem Auto*Mat byl právě na věhlasném festivalu v japonské Jamagatě. Ze způsobu vedení rozhovoru nebyl nadšený, zdržoval ho a nejprve mu nepřipadal přínosný. Zajímá ho totiž na něm to samé, co na dokumentu: živost, překvapení a objevování.

 

Přes e-mail je určitě těžké vést rozhovor. Jde to lépe přes kameru, respektive skrze dokumentární film?

Záleží, k čemu to má sloužit a co od toho očekáváte. I náš rozhovor by byl úplně jiný, kdyby jeho znaky neletěly přes půl zeměkoule, ale viděli bychom se. A i já bych psal jinak, kdyby se mi na zdejší klávesnici neustále nepřepínala japonské zc子ヴぁに a nejvytíženějším tlačítkem se nestal BackSpace. Taky mi chybí diakritika, třeba bych měl normálně chuť si více hrát s písmenem r a jeho háčkem. Ale taky to uveřejníte jako „rozhovor“, ne? Schová se to do univerzálního žánru. Často bych rád i u časopisového rozhovoru znal způsob vzniku, míru korekce, atmosféru a myšlení autora, který rozhovor dělá. Mám pocit, že novináři nejvíce upravují sami sebe. Což jste i vy průběžně trochu předvedl. Zdání sterility, které klame. Ale to asi zase patří k žánru, zachovat dojem odstupu a domluvených pravidel.

 

Otázka ale není jen jak, ale také o čem chcete mluvit. Vaše dosavadní filmy – Hry prachu o souvislostech zasedání Mezinárodního měnového fondu, Zdroj o těžbě ropy v Ázerbajdžánu a Auto*Mat o pražské iniciativě za vlídnější město – spojuje zájem o sociální otázky. Je to záměr?

Točím o tom, co mě zajímá. Co považuji za důležité sdílet. Kde vidím proces, pohyb, potřebuji zkoumat a vést i sám se sebou polemiku. Film chápu jako formu veřejné komunikace. V jednom minulém rozhovoru jsem přišel na to, že režisér je jako architekt veřejného prostoru. Nabízí sdílení nějakého mentálního místa. Může vytvořit pískoviště, lunapark, přednáškový sál, záchodky, ale i krátkodobou vazební věznici svého emotivního vyděračství. Jsou místa na jedno použití, někam se naopak rádi vracíte.

 

Chcete prostřednictvím dokumentu vytvářet pokud možno kvalitní veřejný prostor, v němž byste se jinak musel jen pasivně pohybovat?

Místo nabízím pro sdílení společně s diváky. Jak ho použijí je na nich. I v parku můžete přednášet filosofii nebo strašit svým exhibicionismem, ale to prostředí samo o sobě má nějaké naladění.

 

Proto vás zajímá iniciativa Auto*Mat, která usiluje o zlepšení podmínek pro cyklisty a chodce v hlavním městě a v níž jste sám léta aktivní?

To je otázka, jako byste ten film neviděl. Iniciativa vznikla z filmu, film ji průběžně částečně sledoval, teď má vlastní život. Co k tomu více napsat. Odpověď je v každé situaci filmu. Že byl na počátku film jsem si neuvědomil.

 

Říkal jste, že v dokumentu je prostor pro autorské vydírání. Měl by v něm tedy být i prostor pro odpovědnost. S ohledem na historii ho lze vnímat i jako proces, který prostřednictvím různých evidencí a registrů sloužil k upevnění moci moderního státu. Může dokument působit také obráceně, podvratně?

Samozřejmě můžete brát nějaké záběry jako evidenci, důkaz, svědectví. Ale i pohyblivý obraz, o zvuku nemluvě, se dá dnes dobře přestříhat, zfalšovat, naklíčovat. Ani nevím, jak to berou a jak to díky technologickému vývoji za chvíli budou brát soudy. Autorskou montáží se filmy z takového použití vyvazují. Zneužít můžete samozřejmě všechno, ale divák si sám užívá a skládá významy. Podvrací, vyvrací, vrací.

 

Václav Bělohradský nedávno připomněl riziko, že filmaři budou místo dokumentu budovat monument. Spíše systémy tvořit než je narušovat a zneklidňovat…

Bělohradský řekl, že dokumenty nemají stavět monumenty, ale naopak tyto monumenty podrobovat zkoumání a klidně i bourat. Ale ono i tím bouráním můžete stavět nějaký další a rafinovanější monument.

 

Takže vám nejde o to bořit, ale stavět. A to pokud možno jak? Přesvědčivě, čistě, pravdivě? Nebo snad zábavně?

Svědomitě. Promyslet funkci stavby. Když děláte hrad nebo bytový dům, je to určitě jiná myšlenková a materiální cesta, než když chcete udělat altánek z proutí, určený pro meditaci.

 

Díky vývoji a dostupnosti techniky žijeme v době, která je dokumentováním posedlá. Od komunikace po prosté zaznamenávání – například pohybu po internetu. Vedle toho jsou lidé stále náchylnější dokumentovat sami sebe. Svobodně se registrují (nejen) do komunitních portálů a vkládají videa na YouTube. Má v takovém prostředí filmový dokument nějakou zvláštní roli?

Tady budu stručný. Doufám, že by v tom všem mohl mít funkci hygienickou. V mentální podobě.

 

 

HOMEOPATICKÝ FILM

 

Mluví se o renesanci českého dokumentárního filmu. Je to na místě?

Mám pocit, že některé pojmy občas vznikají jako generované žurnalistické vlny. Spousta zajímavých vlnek nebo i důležitých spodních proudů se novinářům nebo festivalovým arbitrům nezdá, nepřijdou k nim ve vhodnou dobu nebo si jich ani nevšimnou. Zevnitř se na nějaké renesanční obrození špatně soudí.

 

Určitě, média chodí vždy za vozem a často nesměrují svůj zájem nejšťastněji. Jaký významný detail nevidíme? A kam směrujete svůj zájem vy?

Nezkusím. Sám přemýšlejte a vyhledávejte si filmy. Choďte třeba pravidelně na klauzury katedry dokumentu každé září. Když se vrátím k filmovému vyprávění, zajímají mě podobné věci jako hledám při rozhovoru – živost, objevy, překvapení, podnětné výzvy, okamžiky radosti. Dokonce ani na FAMU jsem nešel z důvodu přitažlivosti k tak zvanému dokumentu. Katedru jsem si vybral kvůli pověstné pestrosti, otevřenosti, lepším filmům a i lidé, kteří tam studovali, mi připadali zajímavější.

 

Pro vás nebylo rozhodující, jakým „jazykem“ se budete vyjadřovat, ale to kvalitní prostředí? Mohl jste být stejně dobře malíř nebo hudebník? Nebo ekonom?

Měl jsem být lékař, oba moji rodiče byli. Ale to je pro mě příliš razantní povolání. Kouzelnictví se silnými látkami. Na filmu mě baví jeho homeopatický potenciál. Něco pouštíte do společnosti, ale jistota, že se to v ní správně naředí, není vědecky ověřitelná. Můj vztah k filmu se nejvíce formoval v letech 1990 až 1994, kdy jsem pravidelně navštěvoval filmové kluby Dlabačov a Ponrepo a viděl filmy autorů jako Resnais, Tati, Godard, Antonioni, Pasolini, Welles, Buňuel, ale i Roy Andersson nebo Wong Kar-wai. Na škole se to pak proměňovalo, nabíral jsem škálu. Důležitou osobou byl pro mě Karel Vachek. Byl pro mé vnímání jediný, kdo přesněji promluvil nejen ke smyslu, ale i k formalní stránce filmu. V Dílně jsem pak u něho byl s Janem Gogolou ml. a Vítem Janečkem – i tato setkání byla intenzivní a klíčová. Na Dílně bylo nutné pojmenovat nejen způsob zpracování, ale obhájit i samotné opodstatnění.

 

Co Karel Vachek říkal? A bylo hlavní, co říká, nebo že mluví přesně?

Důležité bylo oboje. Přesné poznámky k montáži, délce záběru. Potřeba ověřovat důležitost tématu a hlavně divoké hádky a spory s ním. To vlastně pokračuje v různých podobách dodnes.

 

 

KDO CHCE S VLKY VÝTI

 

Hledat opodstatnění, co je to za snahu – nebýt jen formální? Jak byste argumentoval opodstatnění svého posledního filmu, Auto*Mat?

Na to se mi nechce obšírně odpovídat. Dělal jsem to celé přes šest let, chápete? Film i Iniciativa už existují, to je podstatné.

 

Stal jste se díky němu součástí té renesance dokumentu, o které moc nechcete mluvit. Film se promítá v kinech, má slušnou propagaci a teď jste s ním v Japonsku v soutěži, do které se dosud žádný český film nedostal. Jaké to tam je. A…máte pocit úspěchu?

Nemám rád zbytečné cestování. Předchozí film Zdroj byl na desítkách festivalů, vyhrál asi dvacet medailí, ale osobně jsem s ním za hranicemi nebyl. Prodejce filmu mě za to plísnil, prý mohly být některé ceny blyštivější, kdybych tam byl osobně. Stejně tak by se prý film ještě lépe prodával a já bych nabíral vizitky a nabídky. Možná bych mohl být úspěšný středněproudý festivalový dokutravelista. Asi by to šlo, naladit se na vlny. Nevymetám festivaly, nedělám si kamarády. Což se teď projevuje i tady. Protřelí režiséři se spolu druží a večer obrážejí japonské saké bary a kluby, ale já si půjčil kolo a projel město, večer jsem se svalil v hotelu a přepínal japonské kanály. A teď tady datluji tento rozhovor, vedle běží soutěžní projekce kolegy, který mě na ni upozornil, což je festivalově politicky nekorektní. To, že jsem se nakonec vydal do Jamagaty, je důsledek ujišťování ze všech stran. Od kolegů a znalců festivalové etikety v tom, že je to asi jeden z nejdůležitějších festivalů na světě, žena řekla, abych si jel odpočinout a že svou uhlíkovou stopu nějak promyslím, asi že zasadím rostliny na správném místě. Ale abych to celé zbytečně neshazoval a nepůsobil tak nabubřele a sebemrskačsky. Naposledy jsem byl takto ještě za FAMU v Kazachstánu, bylo to před deseti lety a doteď na to vzpomínám. Možná je občas důležité zažít svůj film v naprosto jiném kontextu a s jiným publikem. Vyvětrat se, odstoupit od svého lokálního sebeobrazu. Jo, jsem rád, že mě vybrali, asi je to opravdový úspěch mezi všemi těmi vlky a vlčicemi tady. Musím ale přidat svou oblíbenou větu, myslím, že ji řekl Godard: „úspěch korumpuje“. Na to by se nemělo zapomínat.

 

Hra s ohněm tedy. Prosadí se ale kvalitní film i bez sebepropagace? Jak například vnímáte programy na festivalu v Jihlavě, které si kladou za cíl právě podporu výroby a propagace východoevropských dokumentů a propojují tvůrce s producenty?

Nepřehánějte tu hru s ohněm. Maximálně se zápalkami. Nechci se upálit. Ohledně programů nejsem správný analytik. Chválím Jihlavu i Institut dokumentárních filmů za práci, ale sám se třeba burzy námětů nemám vůli účastnit. Z institucí se filmař nemůže úplně vyvázat, existuje v jejich rámci, ale míra vstupu je věc osobní volby a nastavení.

 

To nejste zrovna ta pravá reklama na Jihlavu… Omezujete svůj vstup do institucí a přesto (nebo právě proto) soutěžíte v Jamagatě?

Já nic neomezuji, jenom se nikam necpu. Do Jamagaty si film vybrali sami. Je to částečně politika, momentální vkus i alchymie. Samozřejmě, existence Jihlavského festivalu a jeho mezinárodních aktivit tomu určitě pomohla. Já jsem rád, že to dělají.

 

Lze si podle vás všímat vzniku nějakého globálního, univerzálně srozumitelného dokumentu? A obstojí český dokument v takovém prostředí?

Přiznám se, že světové trendy příliš nesleduji. Z povzdálí lze určitě říct, že letí nějaký způsob vyprávění, témata, oblasti vzniku. Český dokument se sem tam prosadí. Starověrci Jany Ševčíkové, Český sen Remundy a Klusáka, Vierka Miroslava Janka, René Heleny Třeštíkové, Ztracená dovolená Lucie Králové a další. Karlovi Vachkovi teď dělají retrospektivy po celém světě. Ale větší viditelnost je záležitostí módy nebo umné diplomatické politiky. Myslím, že se u nás natočí řada filmů, které jsou minimálně tak zajímavé a někdy i lépe udělané, jako ty, které hrají „prestižní festivaly“. Nechápu třeba, proč si žádný velký festival nevybral čistý a krystalicky vystavěný film Víta Janečka Ivetka a hora. Napadlo mě to, když jsem zde sledoval jednu rádoby odvážnou gender-ego-slepeninu. Kdyby to dotyčná, celosvětově úspěšná autorka, promítla u nás na katedře, tak by ji většina studentů rozmetala za její chyby v dramaturgii na elementární částice. Některých formálně osobitých počinů si pak venku samozřejmě ani nevšimnou, teď mě napadá třeba Radek Tůma a jeho Středoletní noci sen. Ale co s tím? Ve správný čas, se správným tématem, na správně viditelném místě, se správným producentem, správným rozpočtem, správnou drzostí a dalšími správnostmi. Nebo se nafouknout a anektovat sousední země. Nebo to správně neřešit. Režisér by se tím neměl moc zabývat.

 

 

BOUŘE NA KATEDŘE

 

Působíte také jako pedagog na katedře dokumentární tvorby na FAMU a máte na starosti prváky. Zajišťujete iniciaci, co se jim snažíte předat jako první?

V začátku je to jednoduché. Jde o to najít správnou motivaci, téma a zkusit objevovat vlastní filmovou řeč, průběžně si osahávat žánry, koukat na filmy. A konkrétně u jejich filmu? V tenisu je funkce nehrajícího kapitána. Je blíže hráčům než fotbalový trenér, po každé druhé výměně s nimi může probírat vývoj hry a radit. Je blízko, ale raketu do ruky za ně nebere. Snažím se, aby se nebáli vylézt na hřiště, zkontrolovali si výplet a zvolili správný styl hry pro daného spolu/protihráče. Někdo však místo tenisu raději golf, tak s těmi pak víc běhám po trávníku nebo mi utečou.

 

Do ročníků prý přijímáte jen pár lidí a přednost dáváte starším uchazečům s určitými zkušenostmi. Podle čeho vybíráte?

Na to neexistuje šablona. To byste si sám musel všechny práce přečíst a pak s námi týden sedět. Naprosto intenzivní týden s bouřlivými debatami mezi komisí! Z toho tavicího kotlíku pak vyjde sestava, na které se víceméně shodneme. Je to takové klišé, ale člověk, který se hlásí, by měl přesvědčit, že to myslí vážně, nabídnout silná témata, nebýt lhostejný. Všichni se k nám přihlašte!

 

To si opravdu přejete?

Samozřejmě. První selekce, vypracovat celou sadu prací, odradí lenochy. Takže se těšíme!

 

 

_____________________

 

Martin Mareček (nar.1974) v Praze. Scenárista, režisér, hudebník, pedagog a dramaturg. Patří k nové generaci dokumentárních tvůrců, která zdůrazňuje přítomnost dokumentu ve veřejném prostoru. Během rozhovoru se omlouval za „prudkost“, jež je ovšem jen výrazem jeho důslednosti a konzistence. Oboje očekává i od ostatních. Po dvou ceněných celovečerních projektech – Hry prachu (2001) a Zdroj (2005) – vstoupil na podzim do kin jeho dosud poslední a asi nejosobnější film, Auto*Mat. Martin Mareček se měl stát lékařem, možná jím je. 

 


Tomáš Havlín autor / Tomáš Havlín VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Chybí tady uvolněnost / Tomáš Havlín > NP č.380 > Rozhovor Pod ženským jménem se skrývá muž. Aramisova je režisér, který si postupně vydobývá renomé. Hovořili jsme spolu o festivalu v Cannes, Věře Chytilové i ponožkách za dvacku z Holešovické tržnice.   číst dále Dějiny jednoho domu / Tomáš Havlín > NP č.378 > Dějiny přítomnosti Než upadl do stádia klinické smrti, nabídl mi zkušenost života v komunitě. Jako centrum spolkového dění ovšem sloužil už dávno. O kom je řeč? O Dělnickém domu na Spolkové, slavném brněnském „téhácéčku“.   číst dále Mám to na háku / Zuzana Brodilová, Tomáš Havlín > NP č.452 > Téma čísla Jmenuje se Milan, ale většina lidí ho zná jako MC Špínu. Vypátrat ho při jeho cestách po Praze trvalo déle než týden. Řeč byla nejen o zpívání ve svahilštině, ale také o tupých policajtech nebo životě jeskynního muže a pytláka v Beskydech. číst dále Jednou nohou v kriminále / Zuzana Brodilová, Tomáš Havlín > NP č.401 > Rozhovor Jako státní úřednice je vázaná mlčenlivostí, přesto mlčet nechtěla. O rodinách, které se z existenčních důvodů „dobrovolně“ vzdávají dětí, o zhroucení systému sociálně-právní ochrany dítěte i o stereotypním obrazu sociálního pracovníka...   číst dále Uvolněný Toxxx / Tomáš Havlín, Lukáš Rychetský > NP č.362 > Rozhovor Proslavil se jako člen kapely Supercrooo, která rozhodila pravidla českého rapu. Od té doby patří k stálicím hiphopového nebe: Hugo Toxxx. Pro některé barvotiskový pozér, pro jiné nejlepší český MC. Sám rapuje: "Jednoznačnost je největší klam..."   číst dále Život v garáži / Tomáš Malík, Tomáš Havlín > NP č.397 > Téma čísla Bydlet v garáži je v lecčems krajní podobou chudoby. Cynicky řečeno, na chudobu by stačilo i méně. Na dvou pražských místech ale také vidíme, že ani v garáži nemohou být lidé šťastní. Pokud by snad byli, stejně budou muset za svým štěstím odejít.   číst dále Tichý vítr z hor / Tomáš Havlín, Alexandr Budka > NP č.383 > Rozhovor Jaromír Švejdík je na první pohled nenápadný člověk. Ale při bližším ohledání za ním stojí nejen kapela Priessnitz a netrpělivě očekávaný Alois Nebel, ale v jistém smyslu i celý „magický“ Jeseník.   číst dále Bezdomovcem v zemi samurajů / Tomáš Havlín > NP č.379 > Rozhovor Předtím, než se šla Kajoko Jakuwa podívat na stávku odborářů, sešli jsme se k rozhovoru v jedné pražské kavárně. Má bezdomovec duši? A může být samuraj?   číst dále
celý archiv