NP č.337 > Téma číslaVěda určující, věda určenáTomáš Havlín

Vzdělání a vědění v minulosti sloužilo jako mocenský prostředek i k vydělávání peněz. Vždy ale mělo hodnotu také samo o sobě: vědění je dobré. Dnes nad touto absolutní hodnotou visí otazník. Vzdělání se primárně stává součástí kariéry a to ovlivňuje univerzity i výzkumné ústavy

 

Dvojí přístup k vědění dobře ilustruje historka o antickém filosofovi Thalétovi z Milétu. Starověký učenec se rozhodl čelit výtkám svých spoluobčanů, že je filosofie neužitečná. Zahleděl se proto do svých znalostí meteorologie a odvodil si, že v Řecku bude následující rok bohatá úroda oliv. Pronajal si všechny lisy, co se jich v Mílétu nabízelo, a když nadešel čas opravdu nevídané sklizně, pronajímal je za vysoké ceny. Pochybovačům tím dokázal, že filosofové umí díky svým poznatkům přijít k bohatství, když o to skutečně usilují. O tom, že by se Thalés věnoval vydělávání peněz i další rok, se prameny nezmiňují. Spíš se spokojil s jednorázovým důkazem a vrátil se zpět ke svým kruhům.

 

VĚDA O PENĚZÍCH

Problém, na který dnes v Česku upozorňují téměř všichni vědci, spočívá v tom, že se z nich stát obrazně snaží udělat dealery lisů na olivy. Podnět k nespokojenosti jim dala reforma financování vědy protěžovaná vládní Radou pro výzkum, vývoj a inovace. Ta na svých internetových stránkách shrnuje svá východiska následovně: „Věda dělá z peněz znalosti, inovace dělají ze znalostí peníze.“

Podle Václava Hořejšího, ředitele Ústavu molekulární genetiky Akademie věd ČR, to v praxi znamená, že v budoucích letech drasticky klesne podpora základního výzkumu a státní peníze se přestěhují blíže průmyslu a jeho aplikovanému výzkumu, jenž má podle Rady přinést kýžené zefektivnění vědy. „Neříkám, že podpora průmyslových inovací je vysloveně negativní, něco podobného se děje i na západ od nás. Tam jsou ale podniky, které jsou schopné peníze na výzkum skutečně účelně využít. U nás je to ale potíž, protože většina našich podniků je vlastněna zahraničními firmami, které mají vývojová centra v zahraničí a tady je to už jen o výrobě,“ říká.

Výsledkem tak může být postupné vytunelování vědy, kdy se vezmou peníze z vědeckých institucí a přes miniserstvo průmyslu a nově vznikající technologickou agenturu se přelijí do soukromých podniků. „Ty prostředky pak jde formálně vykázat jako peníze na výzkum, ale fakticky je lze využít k čemukoli. Například ke zvýšení platů managementu,“ tvrdí Hořejší. Podle něj existují i případy, kdy podpora firem dává smysl, ale je jich poskrovnu a konkurují jim očividné lapsy. „Například ocelářský gigant Mittal dostal od ministerstva peníze z veřejných rozpočtů, což je úplně absurdní, protože normálně by taková firma spíš měla financovat výzkum ve veřejné sféře, jak tomu bývá ve slušných zemích,“ dodává.

 

SEZNAMTE SE: ŠAMPÓNOLOGIE

Na přesunu peněz do „výzkumu“ v soukromých firmách bude podle bouřících se vědců nejvíc bitá Akademie věd, která se zaměřuje na základní výzkum, často bez okamžité ekonomické návratnosti. Podle vládních návrhů má v příštích letech přijít na úkor soukromého sektoru o dvě a půl miliardy korun, tedy zhruba o polovinu svého rozpočtu. To by pro ní znamenalo drastické omezení. „Některé politické síly se snaží Akademii jednoduše zlikvidovat. Říkají, že se jedná o projekt stalinismu a instituci, která jinde ve světě nemá obdoby, ale to je samozřejmě nesmysl,“ oponuje Hořejší.

Nejde ovšem jen o přesuny pytlů peněz mezi Akademií a soukromými firmami. Vládní Rada přišla také s jednotnou metodikou, která má pod takřka orwellovským názvem „kvantitativní hodnocení vědecké produktivity“ škatulkovat ústavy podle výkonnosti a na základě toho jim přidělovat finance. Podle Pavla Janouška, ředitele Ústavu pro českou literaturu Akademie věd ČR, je navržený způsob zcela absurdní. Pro vysvětlení se rád obrací k přirovnáním ze světa sportu. „Je to stejné, jako byste hledali jednotné kritérium pro všechny sporty. Badminton, krasobruslení a motorismus se ale liší a stejně tak hodnocení v nich. Jednotný metr neexistuje,” říká.

Věda se má podle návrhu stát do budoucna honbou za body, které otevřou bránu k finančnímu zajištění. Jednotné bodování je ale krajně problematické, právě už proto, že jednotlivé obory mají jiné cíle a výstupy. „My si Boženu Němcovou asi patentovat nenecháme,“ směje se ironicky Janoušek. „A taková filosofie také moc inovací nepřinese, ačkoli pro společnost, která je schopná sebereflexe, může být i tak užitečná,“ dodává.

Chyba metodiky podle něj spočívá i v tom, že v ní nebudou kralovat vědci se špičkovými výkony, ale ti, kteří povýší kvantitu nad kvalitu. Jako příklad uvádí čtyřdílný Lexikon české literatury, který vznikal čtyřicet let za účasti mnoha lidí. „Bodů je za něj málo. Teoreticky bychom jich mohli získat víc, kdybychom ho vydávali po jednotlivých sešitech. Je možné se do systému vejít, také umíme shánět body. Ale odvádí to od podstaty vědy a vědecké práce. Poctivý vědecký pracovník to nechce dělat, protože ho to nevede nikam dopředu,” říká. Vzpomínáte na Thalétovy lisy?

Zkušenosti Václava Hořejšího jsou podobné. Navíc ale připouští, že pokud pochopíme bodová kritéria i jako návody na získání peněz, může to ovlivnit celé směřování ústavů a „flexibilní“ vědce přinutit bádat nad věcmi, kterými by se jinak nezabývali. „Museli bychom začít dělat věci, ze kterých jde snáze získat peníze,“ říká ředitel Ústavu molekulární genetiky. Podle něj se tak děje už dnes, kdy vědci část sil věnují projektům s průmyslovým partnerem. „Ministerstvo průmyslu například vypíše program na vývoj lepšího šampónu, tak se podvolíte a budete to dělat. Spousta lidí to udělá, protože bližší košile než kabát. Část dalších bude dělat ten základní výzkum a ti nejchytřejší s tím seknou a odejdou do zahraničí. Mají obrovské možnosti, tak proč by v Česku dělali šampóny,“ krčí rameny.

 

BEZBOLESTNÁ ULIČKA

Stejně jako Akademie věd se s přizpůsobením zvnějšku uloženým kritériím práce potýkají i další centra vzdělanosti – univerzity. Podle brněnského profesora filosofie Břetislava Horyny kvůli tomu ztrácejí tradiční status vysoce respektovaných institucí a přicházejí o pozici autonomní síly, „v jejímž postavení silně převažovala schopnost determinovat sociální, kulturní a politické dění nad stavem, kdy je univerzita determinována vnějšími sociálními a politickými tlaky.“ Jinými slovy, univerzity ztrácejí schopnost přizpůsobovat okolí sobě samým v zájmu vzdělání jakožto svého hlavního cíle, naopak se musí přizpůsobovat okolí, v jehož představách stojí idea svobodného bádání leckdy na chvostu priorit.

„Všichni, ať již profesoři, žáci nebo univerzitní hodnostáři, by patrně potřebovali hromadné školení, aby pochopili, ... že za své publikace budou nebo spíše nebudou dostávat body jako druholigoví fotbalisté; že se prostřednictvím těchto bodů ocitnou v podivuhodných tabulkách, které budou vyjadřovat hodnotu jejich práce; a že si nemají osvojovat znalosti, ale kompetence pro konkurenceschopnost,“ líčí Horyna překvapení, s jakým by se dnes museli vyrovnat středověcí vzdělanci.

Podstatné je, že vnější normy, které zdůrazňují konkurenceschopnost a chápou univerzitu jako součást podnikatelského světa (viz program ODS Modrá šance), se promítají i do samotné výuky a snižují její kvalitu. „Cílem je, aby co nejvíce lidí získalo akademický titul, ne aby co nejvíc lidí dosáhlo co nejvyššího vzdělání... Evropa si to prý tak žádá,“ říká Janoušek. Studium na univerzitě se pak stává doslova masovým sportem, vysoké školy každoročně nafukují kapacity a přijímají více studentů. „Když jsem nastupoval do prváku, bylo nás v ročníku osmdesát pět. Letos bylo na bakalářské studium přijato tři sta třicet devět uchazečů,“ popisuje student Martin situaci na brněnské Fakultě sociálních studií, kde dokončuje sociologii. Univerzity jsou na studentech navíc existenčně závislé, neboť dostávají peníze na hlavu. Z vysokoškolského studia se tak stává jakási bezbolestná ulička, ve které studenti často nechtějí vzdělání, ale diplom, a profesoři jim život nekomplikují. „Ve chvíli kdy jste placeni od kusu, se ho neradi zbavujete. Takže v určité chvíli za vámi přijde šéf katedry s tím, že by nebylo dobré jich vyhodit tolik,“ vysvětluje Janoušek.

Masifikace univerzitního vzdělání se odráží v jeho kvalitě. Útlé profesorské sbory jsou zavaleny bakalářskými pracemi a o osobním vztahu mezi studentem a přednášejícím, jímž se univerzita tradičně vyznačovala, nemůže být řeč. Mimoto je tu systém, který profesory tlačí k tomu, že nic od studentů nechtějí. Podle některých už proto bakalářský diplom už dávno devalvoval na úroveň někdejších maturit.

Vrátíme-li se k Akademii, tu se možná podaří zachránit. Rozhodující je, kdo vyhraje volby („Pokud ODS, jsme v háji,“ říká Václav Hořejší) a kdo bude sestavovat novou Radu pro výzkum, vývoj a inovace, jíž v lednu vyprší mandát. České univerzity jsou ale v situaci, ze které se jen těžko bude hledat cesta zpět. „Existují lidé, které sebehorší školství nezničí. Puzení k vědění mají v sobě a jdou za svým,“ dává naději Janoušek. „Ale doplácí na to takový ten průměr, v jehož jménu reformy probíhají. Ten jde stále dolů,“ uzavírá.

 


Tomáš Havlín autor / Tomáš Havlín VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články z tohoto čísla

Jan Stern ví hodně o mužích a nebojí se zeptat! / Jan Stern > NP č.337 > Fejeton Vážení čtenáři, musím vám říct, že minulé číslo Nového prostoru věnované tématu „muži“ vzbudilo veliký ohlas. Zejména mezi čtenářkami. Mnohé z nich byly tématem přímo rozrušeny, avšak zjevně nebyly uspokojeny. Popravdě, nedivím se. Marně jsem redakci přesvědčoval, aby číslo ozdobili velkoformátovým snímkem Van Dammova bicepsu, Šebrleho půlek, Beckhamových vypolstrovaných slipů, nebo aspoň Sternova mrštného pera.   číst dále Asanace - ozdravění města nebo bestia triumphans? / Daniela Bartáková, Vít Strobach > NP č.337 > Dějiny přítomnosti Procházíte-li se dnes pražským Josefovem, možná nevíte, že zdejší nízké domečky jsou jedny z mála, které přežily radikální přestavbu židovského města: asanaci   číst dále Zpátky v čase / Martina Křížková > NP č.337 > Pošli to dál Druhý zářijový víkend přinesl do Prahy kromě koncertu skupiny Kabát i jiný rozruch. Ve stejný den jako vystoupení postarších hudebníků se odehrál i zcela nečekaně brutální policejní zásah na Albertově.   číst dále Prodej a nic nenamítej / Alexandr Budka > NP č.337 > Téma čísla Soukromé vlastnictví je v naší společnosti jednou z nejvyších hodnot a nic tak neprokáže společenský úspěch, jako vlastnictví nějakého nemovitého majetku. Běda však, překáží-li váš pozemek či dům záměrům někoho ještě úspěšnějšího a poměrům lépe přizpůsobeného. Vlastnická práva se pak mohou rozplynout jako pára nad hrncem.   číst dále
celý archiv