NP č.337 > ReferátŘekněte své ano, máte-li na toJaroslav Fiala

"Manželství je spojení dvou osob, které spolu žijí v harmonii, jakoby nezávisle na okolním světě." Tato slova pronesl zhruba před dvěma sty lety britský spisovatel Thomas de Quincey. O manželskou harmonii je však třeba bojovat od samého počátku. Tedy už od svatby.

 

Kdekdo to zažil na vlastní kůži. Do poslední chvíle si říkáte, že právě vy to zvládnete jinak. Když jste se svatbou souhlasili, možná jste měli tuto ideální představu: kaple na venkově, kam přijdete jen s milovanou osobou. Za svědka si vyberete náhodného kolemjdoucího, oddávající se vystříhá patetických proslovů a vám bude stačit ke štěstí pouze radostná bezprostřednost. Z bdělého snění se probudíte nejpozději v den svatby: „Kam jsi dala prstýnky? Jak to máš uvázanou tu kravatu, to musím všechno dělat za tebe? Dělej, za chvíli přijedou naši a ty se tu válíš v pyžamu! Tak vidíš, teta se naštvala; nic nám neodkáže.“ Zkrátka, krev, pot a slzy. Možná si říkáte, že to všechno tak nějak ke svatebnímu veselí patří. Jenže jako by se při tom z ženicha a nevěsty stali statisté v prazvláštní komedii. Svatba se změní v podívanou pro (pra)rodiče, jež tu roní slzy, vzpomínají na ztracené ideály a mezi řádky hodnotí téměř vše, svatebním dortem počínaje a věnem nevěsty konče. A při tom stačilo tak málo. V anglicky mluvících zemích se tomu tradičně říká elopement (útěk). Jedná se o utajenou svatbu mimo dosah rodičů, prarodičů, tetiček i strýčků. Chce to jen trochu větší kuráž a romantický ideál se může stát realitou. Jenže jak praví herec Jiří Schmitzer v jedné své známé písni: máte na to?

RITUÁLNÍ SPIKLENECTVÍ

Po zadání náležitého hesla do internetového vyhledavače se vynoří bezpočet odkazů, které tvrdí, že vám starosti se svatbou ulehčí. Nevíte si rady? Najměte si svatebního poradce. Možný je i pronájem nějakého speciálního objektu, třeba zámku, statku či tvrze, kde mají všechno připravené, včetně organizátora a baviče v jedné osobě: „A tuhle znáte? Vy se nějak málo smějete, no, to vám budu muset pomoci.“ O dobrou náladu tu díky řízenému veselí zaručeně nebude nouze. Estrádu může zpestřit i kapela, která ve své produkci připomene ty největší normalizační šlágry. Netřeba se bát. Vždyť i čas takové svatby je jen „pouhopouhé prozatím“. Kupříkladu afričtí Pygmejové zvolili o něco méně okázalý přístup. Ve stručnosti: ženich přijde do nevěstina domu, kam přinese dar rodičům – zpravidla několik šípů a manželství je uzavřeno. Jenže i když u Pygmejů nesejde na oslavách, bavičích, či předmanželských smlouvách, ani tady to neprojde bez nějakých těch obezliček okolo. Zejména ženich má se svatbou pořádné starosti: je totiž povinen najít mezi svými příbuznými dívku, jež si bude ochotna vzít nezadaného člena nevěstiny rodiny. Nic naplat, každá svatba je rituálem. A právě proto, že je to rituál, patří k němu i mírně teatrální tradice a zvyky převzaté z minulosti. Účelem celého představení je též potvrzení společenských norem, takže v něm ani diváci nefigurují jen tak. Přišli solidárně vyjádřit souhlas s institucí manželství, poklonit se konvencím a ujistit se, že jejich společnost funguje v takové podobě, na kterou jsou zvyklí. Stali se z nich spiklenci obřadu, pomocí něhož se zavádí formální řád v intimním soužití lidí. To vše bylo vypozorováno v jednom malém experimentu. Pozorný čtenář možná tuší. Ano, kvůli šťavnatému novinářskému soustu se i autor těchto řádků rozhodl vyzkoušet účinek svatebního ritu sám na sobě. Výzkum započal na matrice obecního úřadu. V potemnělé budově s vykachlíkovanými chodbami, které evokovaly představu kafkovského Zámku, si jej spolu s jeho vyvolenou nezvykle ochotná úřednice zapsala do mohutné a lehce zažloutlé knihy. Po odmítnutí služeb zaměstnankyně svatební firmy, jež sídlila ve vedlejší kanceláři a čekala na nové ovečky, bylo možné konstatovat, že první krok nepřinesl žádné komplikace a zanesení změn do úředních análů proběhlo nečekaně hladce. To reakce okolí byly mnohem zajímavější. „Svatba, no, tak to vás už opravdu k něčemu zavazuje! To nejde brát na lehkou váhu,“ pravila jedna z příbuzných mé nevěsty, když jí byla oznámena ona radostná novinka. Na otázku „proč“ mi však tato respondentka neodpověděla. Prohodila místo toho něco o odpovědnosti, pravidlech a závazcích. Svobodomyslný vědec ve mne zajásal. Ukázkový příklad touhy po disciplíně a řádu. To však byl pouhý začátek. Od chvíle, kdy jsme se před někým zmínili o svatbě, následoval typický příval otázek. Pro zjednodušení je lze shrnout do těchto často se opakujících výroků: „Co budeš mít na sobě? Kdy budete mít děti? Rozmysleli jste si to dobře? Máte stálé zaměstnání? Pozveš nás? Proč se ženeš do chomoutu? Kdy bude loučení se svobodou? “ Počáteční bezstarostnost vystřídala mírná úzkost. Do hry mimo jiné vstoupilo příbuzenstvo z širého okolí, které se začalo dožadovat účasti na rituálu. Zmínky o skromném obřadu pro skupinu nejbližších narazily na bariéru nepochopení. Obřad si začal žít vlastním životem a lidé se začali domlouvat na tom, kdo a jak přijede. Přípravy nyní vstoupily do bojovné fáze. V ní docházelo ke střetům, které měly zhruba tento průběh: odmítnutí účasti, nátlak, citové vydírání, urážka, někdy smíření. Pro kverulanty, co měli tendence naše rozhodnutí zpochybňovat, jsme vymysleli tuto strategii: svatba pro nás neznamená loučení se svobodou, ale její přivítání. Vstupujeme-li totiž do manželského svazku „dobrovolně“, pojmeme svatbu jako oslavu nezávislosti.

KONEC EXPERIMENTU

Podtrženo a sečteno, v průběhu pokusu jsme s nastávající manželkou zvolili radikální přístup, který již ve čtyřicátých letech minulého století popsala oslavovaná i zatracovaná filosofka Simone de Beauvoir: „Zastánci manželské lásky s oblibou hájí názor, že tato láska vlastně není láskou a že právě to je příčinou jejích podivuhodných kvalit. Ve skutečnosti však vztah, v němž se dva jedinci nenávidí, a přece se bez sebe nemohou obejít, rozhodně není tím nejopravdovějším ze všech lidských cílů, ale tím nejubožejším. Ideálem by bylo, aby si každá lidská bytost postačovala sama a s druhou bytostí byla spoutána pouze svobodnou shodou.“ Manželská instituce přeci může být jako forma bez obsahu a sama o sobě ještě k ničemu nezavazuje. Podstatné je, co stojí za ní. Jenže střet ideálů s realitou bývá tvrdý. V další fázi experimentu jsme museli zařídit výrobu hmotného symbolu manželství – snubního prstenu. Nutno říci, že se jednalo o velmi komplikovaný proces. Prsten bylo nutné zhotovit na míru a vybrat správný materiál. Každý kov totiž reaguje jinak s kůží, je jinak těžký a mění svou kvalitu v průběhu času. Výsledný šperk, který jsme obdrželi, ale stejně začal po nějaké době zkušebního nošení tížit. To značilo nebezpečnou předzvěst dnů příštích, kterou nám předhazovali ti největší škarohlídi. Chomout se pomalu ale jistě zhmotňoval a ztráta manželské svobody byla čím dál reálnější. Museli jsme zabojovat a přes počáteční vzdor zlatníka prsteny vyměnit za provázky – keltské řemínky, kterými jsou ruka ženicha a ruka nevěsty svázány dohromady. Mají však výhodu v tom, že jdou rozvázat. A tak jsme vstoupili do závěrečné etapy pokusu. Měl přijít ten slavný den, kdy řekneme své ano. Přesto v nás začaly hlodat pochybnosti. Naši zelenomodrou planetu trápí války a hladomory a my si po ní vykračujeme sháněje prsteny, provázky a novinářskou exkluzivitu. Ale bylo to naše rozhodnutí a říkali jsme si: ano, česká svatba i kvůli nám od nynějška nebude tím, čím byla dřív. Pak přišlo probuzení. Zvonek, bušení na dveře, telefonáty, nadávky. A úpěnlivé volání mé nastávající: „Dělej, naši jsou přede dveřmi a ty se tu válíš…“ Nastala fáze zvaná elopement, neboli útěk.

 


autor / Jaroslav Fiala VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články z tohoto čísla

Prodám páteř. Zn. Nepotřebnou: / Andrea Novotná > NP č.337 > Téma čísla Sháníte práci? Pak jsou pro vás pravděpodobně nejdůležitější dvě slova: flexibilita a atraktivita. Potřebujete se ukázat v tom nejlepším světle a zároveň dát najevo, že se plně přizpůsobíte požadavkům budoucího zaměstnavatele. Co na tom, že pod vrstvami make-upu budou už předem unavené oči a že se přání šéfa podřizujete kvůli tomu, že vám nic jiného nezbývá? Další by po vás koneckonců požadoval to samé.   číst dále Jan Stern ví hodně o mužích a nebojí se zeptat! / Jan Stern > NP č.337 > Fejeton Vážení čtenáři, musím vám říct, že minulé číslo Nového prostoru věnované tématu „muži“ vzbudilo veliký ohlas. Zejména mezi čtenářkami. Mnohé z nich byly tématem přímo rozrušeny, avšak zjevně nebyly uspokojeny. Popravdě, nedivím se. Marně jsem redakci přesvědčoval, aby číslo ozdobili velkoformátovým snímkem Van Dammova bicepsu, Šebrleho půlek, Beckhamových vypolstrovaných slipů, nebo aspoň Sternova mrštného pera.   číst dále Zpátky v čase / Martina Křížková > NP č.337 > Pošli to dál Druhý zářijový víkend přinesl do Prahy kromě koncertu skupiny Kabát i jiný rozruch. Ve stejný den jako vystoupení postarších hudebníků se odehrál i zcela nečekaně brutální policejní zásah na Albertově.   číst dále Prodej a nic nenamítej / Alexandr Budka > NP č.337 > Téma čísla Soukromé vlastnictví je v naší společnosti jednou z nejvyších hodnot a nic tak neprokáže společenský úspěch, jako vlastnictví nějakého nemovitého majetku. Běda však, překáží-li váš pozemek či dům záměrům někoho ještě úspěšnějšího a poměrům lépe přizpůsobeného. Vlastnická práva se pak mohou rozplynout jako pára nad hrncem.   číst dále

Nejčtenější články autora

Zlo, koště a bradavice / Andrea Novotná, Jaroslav Fiala > NP č.355 > Téma čísla Primitivové a rozvraceči versus normální a slušní lidé. Rozdělování společnosti na nesmiřitelné tábory obvykle provázelo hledání vnitřních nepřátel. Také současné hony na čarodějnice však mají své inkvizitory a oběti, jejichž role se mohou velmi rychle proměňovat.   číst dále O mostech mezi hudbou a lidmi / Markéta Vinkelhoferová, Jaroslav Fiala > NP č.379 > Téma čísla Spojení hudby a nejmodernějších technologií může vyústit do vzniku pozoruhodných nástrojů, léčby těžkých nemocí i poznávání sebe sama. Americký skladatel Tod Machover se o to pokouší už řadu let v sepjetí s vírou v lidskou tvořivost a změnu k lepšímu.   číst dále Pošlete pryč své vojáky! / Markéta Vinkelhoferová, Jaroslav Fiala > NP č.373 > Dějiny přítomnosti Bývá přirovnávána ke známé barmské disidentce Su Ťij, ve Velké Británii obdržela cenu Anny Politkovské a západní média ji považují za jednu ze sta nejvlivnějších osobností loňského roku. Kdo je ta odvážná Afghánka, o které v Česku není moc slyšet?   číst dále Odhalování zločinů nedělá z člověka antisemitu / Markéta Vinkelhoferová, Jaroslav Fiala > NP č.377 > Rozhovor Komiksového kreslíře a novináře Joe Sacca jsme potkali v Miami, kde představoval svou knihu Gaza: Poznámky pod čarou dějin. Vypadal docela jinak než postava v brýlích bez očí s masitými rty, známá z jeho komiksů. V následujícícm rozhovoru jsme se věnovali hlavně Palestině.   číst dále
celý archiv