NP č.335 > FejetonMastná tyč, kozí brada a tur od DunajeJan Stern

Drazí sockaři, možná se domníváte, že fejetonista prestižního barevného magazínu, jakým je Nový Prostor, pohybuje se po městě již jen klimatizovaným vozem nějaké pokud možno nekrachující značky, a to ponejvíce po výpadovce na Jevany. Asi vás to překvapí, ale není tomu tak.

 

Prestižní fejetonista, se spolehlivě nejdelšími fejetony ve městě, jezdívá většinou městskou hromadnou dopravou, tak řečenou „mastnou tyčí“, a ponejvíce míří na sídliště Chodov. Možná vám to připadá otřesné, mně do jisté míry také, leč jednu výhodu to má: zmíněný fejetonista díky tomu zažívá mnoho neobvyklých situací, důkazů to mentálního rozpuku našeho národa, jehož jste si sami dozajista museli již povšimnout.

Zrovna nedávno onen fejetonista spatřil na palubě linky 136 pravého mentálního revolucionáře, jenž měl deseticentimetrovou kozí bradku, na hlavě vytetovaného draka a v ruce jakousi zázračnou mašinku velikosti lidské dlaně, jež byla bezpochyby multifunkční, jedna její funkce však byla přeci jen exponována, neboť se z ní linula obtížně přeslechnutelná hudba, i slovo mluvené, konkrétně pak program rozhlasové stanice Evropa 2. Jelikož onen génius jakési subkultury byl evidentně velmi independentní, vyslechli si všichni cestující, do té doby bezmocně se topící v tichu, bohatý program, včetně reklamního bloku, z něhož cestujícím jistě utkvělo zejména to, že by měli mít „auto od Esa“, což mnozí v tu chvíli nejspíše brali jako radu více než dobrou.

Na této situaci není nic zase tak překvapivého. Co se týče tetování a hudby je jasné, že kde nic není, je potřeba aspoň něco namalovat, a kde je pusto a prázdno, tam je třeba vpustit nějakou náplň, nejlépe hudební, velmi rytmickou a nepříliš zatíženou novými nečekanými informacemi. Co bylo však přeci jen trochu nové: s jakou ochotou se o svou náplň náčelník Kozí brada podělil se svými spolucestujícími. A zarážející rovněž bylo, že osazenstvo vozu MHD nepřijalo novinku s úplným pochopením, ba jeden zapšklý občan Hocha od kozí řeky vyzval, ať to „laskavě ztlumí“. Avšak živoucí symbol našich časů odvětil prostě: „Máme svobodu, ne?“

Už nebudu zapírat: tím fejetonistou, jenž spatřil onen obraz, jsem byl já sám a rovnou též doznávám, že celá scénka pro mě byla čímsi jako satori, osvícením a zasvěcením do pravidel naší moštárny. Najednou jsem vše pochopil. Prudce a náhle mi došlo, že mládenec se zázračnou krabičkou je vlastně průkopníkem nové éry, apoštolem osvobození veřejného prostoru. Najednou jsem před očima viděl ten šťastný nový věk, který se blíží, ba již cítíme, jak nám oblizuje zátylek.

Proč se vlastně pořád schovávat do jakési soukromé ulity? Proč se neotevřít a nepodělit? Proč se stydět za naše zcela přirozené potřeby? Kozí brada mi otevřela oči. Proč třeba trávit osamělé chvíle ráno doma na WC, když se mohu v autobuse zcela svobodně a uvolněně vyčůrat z okénka? Případně do speciálního mobilního elektronického nočníčku, který jistě brzy vrhne na trh nějaká nekrachující f irma. Jaké by to bylo úžasné osvobození!

A to nemluvím o velké potřebě. Pročpak nás represivní aparát stále nutí se zamykat s tímto vrcholem metabolického procesu do setmělých koutů? Proč si necháváme vnutit tuto ideologii zamčeného záchodu?! V nevětraných pidi-prostorách ztrácíme drahocenný čas, a pak dlouhé minuty bezúčelně hledíme z okének autobusů. Má to logiku? Cožpak není dost místa pro naše exkrementy třeba pod sedačkou autobusu? A považte, jak prakticky by šlo náhle využít ty zdarma rozdávané tiskoviny, u nichž četbu každý stejně jen předstírá!

Do autobusů a tramvají by šlo přesunout i značnou část v chvatu prováděné ranní hygieny. Vždyť v botách našich spolucestujících je tolik celkem zahálejících tkaniček, jež lze využít jako zubní nit k dentální hygieně. Nestihli jste si ostříhat nehty? Žádný problém. Proč si je neobrousit o hranu prstýnku slečny, co sedí vedle vás? Ani nadnárodní korporace chrlící na nás záplavu unifikovaných kapesníků už by nebylo třeba dále živit. Vždyť vysmrkat se lze do trička spolucestujícího...

Řeknu vám, zasnil jsem se. Byl by to krásný, svobodný svět. A za tu jímavou vizi vděčím jedinému odvážnému muži s copánkem na bradě. Před pouhými dvaceti lety by se takový inspirační příval nemohl uskutečnit. Ne proto, že bych takového odvážlivce tehdy nemohl potkat nebo že by tehdy nedokázal rozfajrovat dvojče z túzu na rameni. Ale jak si asi vzpomínáte, divoký motor maďarského autobusu Ikarus, tak řečeného „tura od Dunaje“, dokázal přehlušit úplně vše. Ještěže pokrok nelze zastavit!

 


autor / Jan Stern VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články z tohoto čísla

Socialismus s ručením omezením / Tomáš Havlín > NP č.335 > Pošli to dál V polovině srpna se k voličům dostaly dvě zprávy z tábora ČSSD. Jeden den informuje MfD o tom, komu socialisti seberou a kdo by naopak z jejich volebního úspěchu profitoval: biti budou bohatí a firmy (hlavně ČEZ), získají naopak chudí lidé, rodiny s dětmi, nezaměstnaní a důchodci. Sociální demokraté jsou přece strana, která má solidaritu se slabšími vepsanou v srdci.   číst dále Vymysli si svůj Czechtek / Andrea Novotná > NP č.335 > Pošli to dál Na konci července měli napilno stoupenci freetekno subkultury i policisté: zatímco ti první se snažili dorazit na avizovaný Moraviatek, policie se pokoušela konání akce znemožnit.   číst dále Z Teheránu do Prahy / Jaroslav Fiala > NP č.335 > Pošli to dál V Íránu byly po nedávných volbách zadrženy stovky příznivců opozice. Poslední červencovou sobotu proto uspořádala Amnesty International před íránskou ambasádou v Praze demonstraci za jejich propuštění.   číst dále Můj dům, moje čtvrť / Tomáš Havlín > NP č.335 > Téma čísla Dvacet let po pádu Berlínské zdi vznikají v hlavním městě spolkové republiky nové hranice. Tentokrát nevedou mezi politickými bloky, ale mezi nápoji. V jedné čtvrti se pije latté, v druhé levné pivo. Zdánlivá maličkost, kvůli které ale hoří auta. Latté se totiž podle některých roztahuje až moc.   číst dále
celý archiv