Nejdříve mi ta sdělení přišla nudná a nicneříkající: nápis „blíž k Pražanům“ a obrázek panoramatu města, „blíž k designu“ a reklama na DOX, „blíž k pohybu“ a nebozí cyklisté v Milíčovském lese, „blíž k přírodě“ a tuleň z pražské ZOO. Začátkem léta jsem ale zaznamenala v komunikační strategii budovatelů tunelu značný posun. Informace k mé velké radosti zkonkrétněly. Na plachtách teď stojí: o 30% méně oxidů dusíku, o 24 decibelů méně hlukové zátěže, o 1154 tun méně těžkých kovů, o 10% nižší spotřeba pohonných hmot a co mě jako milovnici číselných údajů opravdu nadchlo: o 12584386 méně hodin v kolonách. O takových argumentech už jsem musela přeci jen přemýšlet, i když jsem netušila, jak se k těm optimistickým údajům kdo dobral. Pořád mi ale unikal smysl. Nevěřila jsem, že aby se ušetřila ta trocha benzínu, vydal by na to magistrát tolik peněz z našich daní. V tom muselo být ještě něco jiného. Až jsem uviděla poslední nový slogan: o 15 minut rychlejší jízda přes Letnou.
Začalo mi to docházet. Tramvají v době před tunelem to trvalo z Hradčanské na Vltavskou deset minut, metrem s časovou komplikací přestupu na Muzeu čtrnáct. Na kole v obou směrech, i kdyby se někdo pravidelně znemožňoval jako já pomalým tempem, maximálně čtvrt hodiny. Odmala věřím v neomezenost lidského ducha, motoristy jsem ze svých úvah tedy dopředu vyloučila. Předpokládám, že by se nikdo nechtěl přemisťovat autem, když by to metrem, tramvají i na kole stíhal rychleji. Pak už mi zbyla logicky položka z dopravy jediná: a to chůze. Přiznala jsem píáristům vyrábějícím plotová motta povedenou nadsázku ve slově jízda a prozřela jsem. Přes Letnou pěšky je to slabá půlhodinka. Zde idea tunelu začíná být opravdu funkční. Překlenutí případných nerovností terénu, odbourání nutnosti čekat několik minut na přechodech na zelenou a znemožnění prohlížet si výlohy obchodů, by skutečně s jistou nadsázkou mohlo dobrému chodci na výše zmíněné trase čtvrthodinku ušetřeného času přinést. To už za těch 28 miliard přeci jen stojí.
