NP č.334 > ReportážNatia a RomeoMartina Křížková

Vyrostli spolu v Gruzii. Jsou sourozenci a už čtyři roky se neviděli. Ona žije v Mnichově, on čeká v Kutaisi na možnost vystěhovat se do Německa. Natia se vdala a podporuje jeho i matku, on se snaží jakž takž protlouct. Příběh o cestě lidí a peněz mezi pravidly a chaosem jedněch i druhých.

 

Natia sedí v obýváku na židli uprostřed mnichovského sídliště a na sobě má bavorský kroj. Je jí šestadvacet a má Německo ráda. Před lety sem přišla za prací jako au pair. Do té doby žila v Gruzii. Vystudovala novinařinu v Kutaisi, ale teď se stará ve školce o děti. Původně mířila do Anglie, protože uměla dobře anglicky. Když se ale vyskytla možnost odjet k jedné rodině do Karlsruhe, vůbec neváhala. „Po škole jsem nemohla v Gruzii rok najít žádnou práci,“ vzpomíná.

Ze začátku uměla německy jen málo. Po osmi měsících si našla novou rodinu s dětmi, tentokrát v Mnichově, kde potkala i svého budoucího manžela Daniela. Po roční známosti se vzali a zařídili se v naklizeném dvoupokojovém bytě pod střechou novostavby. Natia se teď oknem může dívat na šedivé mnichovské mraky. „V Gruzii je už v tuhle dobu plné léto,“ říká. Sluncem rozpálené Kutaisi neviděla od té doby, co odjela pracovat do zahraničí. „Letenky jsou moc drahé,“ vysvětluje. „Povídáme si ale každý den několik hodin přes skype s bráchou i mámou.“ Natia znova studuje, aby získala místo regulérní učitelky. Ve školce zatím jenom vypomáhá. Vydělává čtyři sta eur měsíčně. Z toho každý měsíc posílá sto až dvě stě eur do Gruzie. Rodina je na její finanční pomoci zcela závislá. Matka je nemocná a už nemůže pracovat. Čtyřiadvacetiletý Romeo je DJ v místním rádiu a přivydělává si jako příležitostný kameraman. Natáčí svatby či dětské oslavy. Bydlí spolu s mámou a stará se o ní. Dvě třetiny jejich rodinného rozpočtu tvoří peníze, které jim přijdou od Natii.

 

UKLÍZEČKY SOBĚ

Jako Natia se chová většina Gruzínců, kteří odešli za prací do zahraničí. Podle statistik Mezinárodní organizace pro migraci (IOM) posílá pravidelně peníze domů osmdesát procent z nich. Mimo Gruzii jich žije přes milión. Gruzínská národní banka odhaduje, že takto do země připutuje každý rok skoro sedm set miliónů dolarů. Částka se blíží deseti procentům příjmů celé země. Gruzínci odcházejí podobně jako většina ekonomických migrantů z tohoto regionu do Ruska, Turecka či Evropy. Obvykle pracují jako dělníci na stavbách a v továrnách, sezónně v zemědělství, jako prodavačky v krámech, uklízí nebo třeba hlídají děti. Suma, kterou posílají domů, se rok od roku zvyšuje.

Tento trend sílí po celém světě. Transfer lidí a zboží je pro ekonomiky chudých zemí často jednou z mála možností, jak přežít. Objem peněz, který díky migrantům putuje po zeměkouli, je obrovský. Jen do zemí z oblasti Černého moře, kam geograficky spadá i Gruzie, přibylo tímto stylem během předloňského roku 26,7 miliard dolarů. Neoficiální čísla budou zřejmě ještě vyšší, i tak je to ale jednou a půlkrát více než v roce 2000.

Letos v únoru Donald Terry ze Světové banky na konferenci v Praze prohlásil, že do systému remitencí, jak se transferu začalo říkat, je zapojen každý desátý člověk na planetě. Jeho odhad současného objemu putujících peněz je 300 miliard dolarů a výše. To je mnohem více než celý objem rozvojové pomoci, kterou do chudších sousedů nalijí za rok „vyspělé“ země.

V případě remitencí ale úplně přesná čísla neexistují. Tyto peníze a zboží krouží po světě často mimo oficiální systém mezinárodní směny. V domovských zemích migrantů nefungují dobře banky nebo jsou velmi pomalé. Západní instituce zase dříve žádaly za podobné převody vysoké poplatky či k nim cizinci neměli přístup. Právě na lidech pracujících v zahraničí a jejich potřebě rychle a bezpečně posílat peníze vyrostly giganty jako je Western Union nebo Money Gram. Dnes už například kontrolují dvě třetiny objemu všech remitencí v Africe.

Mimo to se ovšem stále používají i soukromé cesty. „Více jak třetina peněz se do Gruzie dostává díky síti příbuzných nebo přátel. Z Turecka je zase převáží za malý poplatek řidiči autobusů,“ vysvětluje Marc Hulst, programový ředitel kanceláře IOM v gruzínském hlavním městě Tbilisi.

 

CO JE A NENÍ HŘÍCH

Za nízkým stolem v malém pokoji se krčí Natiin bratr Romeo. Na počítači přehrává videa z narozeninových oslav. Na monitoru za doprovodu lehce kýčovité hudby trochu toporně pózují děti s dortem. V druhém největším gruzínském městě Kutaisi je málo práce. Romeo je proto rád, že si ho na podobnou oslavu i s jeho kamerou někdo občas najme. Jinak utrácí čas jak může a čeká, až se mu podaří odjet za sestrou. „V Gruzii není žádná budoucnost,“ tvrdí rozhodně. Def initivně ho o tom přesvědčila podle něj zbytečná loňská válka s Ruskem. Vystrašila investory a přispěla k tomu, že se ekonomická situace v zemi zase zhoršila.

Na zdi visí desítky menších či větších papírových ikon, pod kterými je stolek s ubrusem a svíčkami. Naproti stojí velká nová televize a pouzdro na již nefunkční VHS kameru. „Dostal jsem ji od kamaráda, sám pracuji s jinou,“ říká Romeo a ukazuje ne sice profesionální, ale na gruzínské poměry velmi dobrý stříbřitý model. Otevřeným oknem přízemního rodinného domku se ze zahrady do místnosti vkrádá letní soumrak. Pomalu zapadající slunce odhaluje vícekrát promočený strop a oprýskané dveřní rámy. „Peníze od Natii stačí akorát na léky pro mámu a každodenní věci,“ krčí rameny Romeo a s jistým zevšeobecněním do výčtu pořizovaných věcí po chvíli zahrne i televizi, počítač a kameru.

„Peníze z Evropy se neinvestují do budoucnosti,“ rozčiluje se o den později drobná tmavovláska v Gruzínsko – německém centru v Kutaisi. Nestan Khimshiashvili je teprve dvacet jedna, ale na rozdíl od Romea ve své možnosti v Gruzii stále věří. Strávila rok na stipendiu v Německu. Vedle studia stačila ještě posílat peníze domů. Pracovala v McDonaldu a později rybí restauraci. „Rodina potřebuje peníze, ale první jsem byla já a moje studium,“ vysvětluje Nestan, proč v Německu nezůstala a pokračuje: „Víte kolik se sem posílá ze zahraničí peněz? Dala by se za to postavit snad celá Gruzie znova, ale lidi to jen projí nebo si koupí nový model mobilu,“ říká a naráží tím na jednu z velkých potíží, která se v souvislosti s remitencemi řeší.

„Opatřit si zdroje na zajištění základních věcí nezbytných k životu není hřích,“ oponuje jí pomyslně Donald Terry. I další experti upozorňují: „migranti si se svými těžce vydělanými penězi mohou naložit podle vlastního uvážení.“ Odhaduje se, že osmdesát pět procent všech takto zaslaných peněz jde dnes skutečně na spotřebu a jen malé procento z nich je investováno například do vzdělání dětí nebo podnikání. Finanční situace lidí závislých na penězích ze zahraničí se krátkodobě zlepšuje, dlouhodobě ale zůstává stejně špatná jako předtím. Světová banka i neziskové organizace se proto snaží najít způsob, který by migranty motivoval k investicím do budoucna. Sází na to, že remitence by mohly být jedním z důležitých klíčů k řešení ekonomických potíží chudých zemí. Terry ovšem upozorňuje: „Přestože každý souhlasí s tím, že volný pohyb obchodu a zboží je dobrá věc, ne všichni si myslí to samé o volném pohybu lidí.“ Neboli i kdyby migranti utráceli peníze sebelépe, je otázka, zda se za prací do bohatých zemí vůbec dostanou. Západ v čele s Evropou se brání příchodu cizinců čím dále více.

 

VŠECHNY BOLESTI SVĚTA

Před číslem osm v ulici Kristallstrasse na okraji Mnichova postávají v neděli dopoledne desítky slavnostně oblečených lidí. Zdraví se, objímají a hovoří. Ve vzduchu se proplétá gruzínština s němčinou. Malá bílá budova, před kterou se potkávají, je centrem místních Gruzínců. Dům si díky dobrovolným příspěvkům sami koupili a upravili na ortodoxní kostel. Poklidná atmosféra vzbuzuje pocit jistoty a bezpečí. Někteří z nich žijí v Německu mnoho let a považují ho za svůj nový domov. Stejně jako Natija, která se baví v kroužku svých přítelkyň. O jejich možnosti tady bydlet a pracovat se ale rozhoduje někde jinde.

„Remitence pomáhají chudé rodině migranta. Stát z nich ale nic nemá, protože tu neutrácejí a všechno posílají domů,“ říká Mario Schmidbauer, poslanec mnichovského parlamentu za CSU, který v posledních jedenácti letech vedl bavorskou migrační agendu. Cizince by v Německu raději neviděl. Tito lidé prý zatěžují sociální systém, nehledě na nezaměstnanost a současnou krizi. „V Gruzii je to těžké, ale my nemůžeme řešit bolesti celého světa,“ vysvětluje Schmidbauer. Se svým názorem není na zdejší politické scéně nijak výstřední. Německo v Evropě patří ke státům, které ve vztahu k cizincům volí nejčastěji cestu přísnosti. Podle Filipa Andersona z Univerzity aplikovaných věd v Mnichově je to dáno tím, že v zemi migrace dlouho nebyla tématem. O přistěhovalcích z Turecka, Itálie či Řecka se až do devadesátých let of iciálně příliš nemluvilo. Nějak se předpokládalo, že i když zůstávají, jednou se vrátí domů. „Byli sem navíc v době konjunktury oficiálně státem zváni na práci,“ říká Anderson. Příliv lidí z východní Evropy, Afriky a Asie, které nikdo nezval, Němce zaskočil.

V roce 2000 proto vznikla při spolkovém parlamentu takzvaná Süssmuth - komise vedená tehdejší předsedkyní Spolkového sněmu Ritou Süssmuthovou. Po roce vydala zprávu, jež znamenala malou revoluci. Text začínal větou: „Německo potřebuje přistěhovalce“. Komise složená z odborníků doložila, že při stárnutí německé populace je na práci orientované přistěhovalectví jedinou možností Německa pro budoucnost. Alespoň pokud si Němci chtějí udržet svůj životní standard.

Ve zprávě se vypočítával i konkrétní přínos migrantů pro tehdejší německou ekonomiku. Potvrdilo se, že pracují na místech, které i při velké nezaměstnanosti místní prostě nevezmou. Nový a původně celkem liberální přistěhovalecký zákon, který měl na práci komise navazovat, byl přijat až o čtyři roky později. Kvůli řevnivosti uvnitř velkých stran i jejich vzájemné rivalitě ale paradoxně prošel v pozměněné, represivní podobě. Strany se na omezení pro cizince snažily zlákat konzervativní německé voliče.

„Většina lidí sem přichází legálně. Díky byrokratickým překážkám a přísným zákonům ale legální statut ztrácí, jsou ilegalizováni,“ vysvětluje Birgit Poppertová z neziskové organizace Café 104. Naráží na to, že do Německa se dnes obvykle nelze dostat jinak, než s platným razítkem v pase. Těžší je tam ale zůstat a získat všechna povolení. Proti cizincům, kteří jsou v zemi nelegálně, míří nový zákon obzvlášť přísně. „Postihováni jsou nejen oni, ale kriminalizována je i pouhá pomoc těmto lidem,“ říká Poppertová. Lékaři, sociální pracovníci, učitelé ve škole a samozřejmě majitelé bytů či zaměstnavatelé, kteří neoznámí úřadům, že někdo je v Německu bez povolení, mohou jít sami do vězení. Mezi cizinci i těmi, kteří s nimi pracují, panuje napětí a strach.

Obavy má také Natia. Přestože je vdaná za Němce a studuje, pracuje a platí daně v Mnichově, má pouze dočasné povolení k pobytu. Každý rok ho musí obnovovat. Například rozvod by v jejím případě znamenal okamžitý návrat domů. „Myslím si, že je to dáno německou mentalitou,“ vysvětluje si Anderson současnou situaci. „Máme rádi přesnost a pořádek. Cizinci se svými nejistotami, chaosem, odlišným chápáním pravidel jsou pro nás prostě nepřijatelní,“ dodává.

 

JAK JE VŠE KOMPLIKOVANÉ

David Akhvlediani, zástupce ředitele gruzínské pohraniční policie v Tbilisi, jakoby nechtíc obraz jiné reality potvrzoval. „Po loňské srpnové válce není možné kontrolovat severní hranici s Ruskem. Abcházie a Jižní Osetie jsou uzavřené zóny a oficiálně s nimi hranice nemáme, takže zbývá už jen moře a hranice s Tureckem,“ popisuje nemožnost získat údaje o tom, jak se Gruzínci za prací do zahraničí dostávají. „Zkouší se všechno,“ říká novinářka Maya Metskhvarishvili. Gruzínci mohou bez víza do Turecka. Když práce není tam, snaží se dostat dál do Řecka. Legálně i jinak. „Zadní skleněné výplně autobusů mají falešnou stěnu, vznikne úzký prostor, kam si lidé stoupnou. Lidé se pašují i v zavazadlových prostorech,“ říká Metskhvarishvili. Gruzínci se dostávají ven i díky studijním stipendiím, ženy stejně jako Natia mají šanci sehnat legálně práci jako au pair. Někteří mají turistická víza do Ruska, Ukrajiny nebo Slovenska a hledají zaměstnání na místě. Nevypadá to, že by se na tom mělo něco v dohledné době změnit.

Gruzie se díky poměrně drastickým ekonomickým reformám prezidenta Michaila Saakašviliho v posledních letech hospodářsky zvedla. Napomohly tomu i masivní investice z Ruska a Evropy, kterým Saakašvili otevřel zemi. Přesto stále skoro polovina lidí nemá práci. Válka spolu s globální krizí ekonomický rozvoj značně přibrzdily. Vnitropolitická situace je stále křehká. Prezident se proměnil v autokrata a ani opozice nevzbuzuje příliš nadějí. „Spojuje je jedině touha odstranit Saakašviliho, jinak jsou nejednotní a nemají vlastně ani žádný program,“ říká Maya Metskhvarishvili. Někteří členové opozice jsou podle ní už nyní spojeni s prezidentem obchodními zájmy. „Těžko můžete nezávisle podnikat v zemi, jak to oni prezentují, když ji kontroluje jeden člověk,“ vysvětluje. Stálé napětí v Jižní Osetii upomíná, že ani loňská válka s Ruskem nemusela být poslední.

„Lidi by neměli pořád odcházet, tím se nic nevyřeší, měli by zůstat a začít věci měnit“ myslí si Nestan Khimshiashvili z Kutaisi. Sama je rozhodnuta. Má Gruzii ráda a chce v ní žít. Vypadá to, že v zemi zůstane ještě nějaký čas i Romeo. „Můj manžel neví, že posílám domů tolik peněz,“ vysvětluje Natia. Občas mu prozradí, že něco poslala, ale pravidelnost a výši částek mu nesděluje. Už tak má prý kvůli ní spoustu těžkostí. Možná až bude mít pořádnou práci, tak bratra pozve, ale teď určitě ne. „Romeo si neumí představit, jak je vše komplikované,“ řekne Natia a zadívá se z okna na bavorské mraky.

 

Text vznikl za podpory Nadace Roberta Bosche

 


autor / Martina Křížková VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články z tohoto čísla

Cos dělal za komančů, táto? / Mardoša > NP č.334 > Rozhovor Lidé, kteří statečně bojovali proti normalizační šedi a nevzdávají se ani dnes, rozhodně nejsou středem pozornosti. Jedním z nich je i Čestmír Huňát, oceněný lets cenou Revolver Revue za celoživotní kulturní úsilí. Zpovídá ho jeho syn Mardoša, zakladatel legendárních Tata Bojs.   číst dále Ráj, ve kterém neprší / Tomáš Havlín > NP č.334 > Téma čísla V rovinaté zemi nikoho mezi Drážďanami a Berlínem byste spíš čekali, že narazíte na zbloudilou družinu krále Arnulfa než na tropické ostrovy s plážemi a exotickými chrámy. Přesto právě sem jezdí tisíce lidí za iluzí jižních moří. Prázdniny v simulovaném ráji táhnou.   číst dále Nejdražší chodník v zemi / Martina Křížková > NP č.334 > Pošli to dál Vždycky jsem se divila a nikde se pořádně nedočetla, proč se vlastně staví pražský tunel Blanka a jestli bude opravdu takovým přínosem pro město a v čem konkrétně a pro koho, takže jsem byla ráda, když se na plotě obepínajícím rozkopané staveniště začaly objevovat obrázky s nápisy, jež se snažily účel stavby občanům přiblížit.   číst dále Poutníci, vandrovníci, turisti / Alexandr Budka > NP č.334 > Téma čísla Vražda Ábela Kainem je prý mytologické zpodobnění dávného konfliktu mezi kočovníky a usedle žijícími zemědělci. Konflikt zuří dodnes a kočovníci prohrávají jen zdánlivě. Navzdory dlouhému civilizačnímu vývoji se ve většině z nás alespoň jednou ročně probudí nomád, toužící zjistit, zda za obzorem nejsou pastviny přeci jen o něco zelenější.   číst dále
celý archiv