Všichni svorně tvrdili, že nejsou neonacisté. Prý jen přišli hájit svobodu slova.
„Chcete zakazovat opačné názory! Chováte se jako komunisti,“ vmetl Caklovi do tváře muž v kšiltovce s nápisem „Angry Aryans“ (Zuřiví árijci). Tento „obhájce“ svobody slova si zřejmě rád libuje v paradoxech. Jak jinak si totiž vysvětlit, že zmíněný nápis na jeho čepici propagoval stejnojmennou kapelu, která se na obalech svých CD honosí obrázky mrtvol z koncentračních táborů. Jeho podsadití kamarádi brzy Cakla obstoupili hradbou těl, a debatu tak asi na tři čtvrtě hodiny ovládli.
Diskuse o neonacismu chvílemi připomínala mítink ultrapravice. Nejhorší ale bylo, že se v jeho průběhu ozval z řad ostatních diváků jen málokdo. Lidé mlčeli, nebo odcházeli a někteří se dokonce shodli s nácky v tom, že problém představují „nepř izpůsobivé menšiny“.
Nový „kultivovaný“ přístup zdá se přináší ovoce. Neonacisté převzali taktiku aktivní účasti na podobných debatách z Německa, jenže tam vypadá situace odlišně. Diskuse s obhájci árijské svobody slova totiž většinou ukončí buď sám pořadatel, nebo příval protiargumentů z publika.
