Je deštivý páteční podvečer, ale v Central parku mezi zastávkami metra Háje a Opatov se přesto něco děje. Mezi zatravněnými haldami hlíny, hned naproti vyhořelé poště, vyrostla dvacetimetrová bublina z průhledného plastu. Uvnitř sedí na dřevěných lavicích u guláše asi čtyřicet lidí. Slam-poeta Jakub Foll za doprovodu klavíru, s maňáskem v jedné a mikrofonem v druhé ruce, vymýšlí vtipné i méně vtipné slovní hříčky. Teplé jídlo, družná atmosféra, formanovský „přijďte pobejt“ styl. „Na Jižním Městě je směstnaná spousta lidí na malém prostoru, ale anonymita je všudypřítomná,“ říká David Kašpar, programový ředitel festivalu Street for Art, v jehož rámci bublina na sídliště doputovala. „Snažíme se to změnit. Doslova stavíme lidem do cesty překážky, aby se museli zastavit a přemýšlet. Aby si vybudovali vztah k místu i sobě navzájem. Sousedská večeře je toho součástí,“ pokračuje. Do bubliny by se vešlo až sto padesát hostů, ale přišla jich tak třetina. A o jejich původu by se dalo pochybovat. „Jé, ty jsi z Jižáku? Tak to jsi tady asi jedinej,“ vítá mě kamarádka, kterou potkávám hned za vchodem. Skoro to tak vypadá. „Je pravda, že účast byla i přes velkolepou propagaci malá. Dost nás to překvapilo, ale na druhou stranu je důležité, aby se takové věci děly. Lidé prostě nejsou zvyklí,“ vysvětluje Kašpar malý zájem místních. BÝT Z JIŽNÍHO BRONXU Jižní Město se zrodilo z bytové krize. První těžké stroje dorazily do oblasti dnešního sídliště v roce 1970. O šest let později se do narychlo postavených paneláků přistěhovaly první rodiny. Zejména pro mladé páry s dětmi znamenalo Jižní Město od počátku šanci na bydlení ve svém. „S manželem a dvěma malými dětmi jsme bydleli ve dvoupokojovém bytě čtvrté kategorie v centru Prahy. Koupelna tam nebyla, záchod na chodbě, všude auta a hluk. Když se po roce naskytla možnost vyměnit to za byt na sídlišti, byli jsme rádi,“ vzpomíná Naďa Šetková, která se přistěhovala hned v první vlně. V té době bylo podstatné, že rodiny mají kde bydlet a otázka jak žijí se dostala na druhou kolej. Pamětníci vzpomínají, jak kvůli neexistujícím chodníkům překonávali rozbahněné louže po improvizovaných prknech nebo jak stáli fronty na jedinou telefonní budku v okolí. „Největší problém bylo nakupování. Pro potraviny se dalo chodit do dvou obchodů – do „malého“ a do „velkého“. Pro ostatní věci se muselo jezdit do centra,“ vypráví Šetková. V té době vzniká cejch, který Jižák nese dodnes. Režisérka Věra Chytilová ho v Panelstory (1979) líčí jako oblast, které by se měl člověk raději vyhnout. Dokonce se stává místem, ze kterého je člověka potřeba zachránit, například když závozník, ztělesněný ve filmu Vesničko má středisková (1985) Mariánem Labudou, vyráží na spanilou jízdu z jižních Čech, aby přivedl zpět do vesnické idyly mentálně zaostalého Otíka, ztraceného ve špalíru lidí na dnes už neexistující lávce u tehdejší stanice metra Kosmonautů (policie pod ní – tolik dětská OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: PANELY POD KŮŽÍ | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT ROZHOVOR | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR 6 V NEOFICIÁLNÍ HYMNĚ JIŽNÍHO MĚSTA OD SKUPINY MANŽELÉ SE ZPÍVÁ: „MY TU ŽIJEM NA JIŽÁKU, KLUCI, CO SPOLU DRŽEJ PÁKU…“ VĚTŠINA LIDÍ SICE UŽ ZJISTILA, ŽE PANELÁK NENÍ DOČASNÝ AZYL, ALE OSUD, PŘESTO NENÍ JISTÉ, ŽE TENTO VERŠ PLATÍ. JAK SE ŽIJE NA NEJVĚTŠÍM ČESKÉM SÍDLIŠTI? KAŽDÝ SÁM, NEBO VŠICHNI SPOLU? SLADKÝ ŽIVOT NA JIŽÁKU Autor: Tomáš Havlín FOTO: TEREZA JIRÁSKOVÁ 7 legenda – kdysi našla zavražděnou ženu). Mýtus o špatném životě na sídlišti žije i přes změněné podmínky dál svým vlastním životem. Občas ho někdo přiživí, jako v 90. letech Václav Havel, který prohlásil sídliště za komunistické králíkárny. Mnozí z těch, kteří žijí v paneláku, což v Česku znamená třetina populace, mu to dodnes nemohou zapomenout. A tak mohla ještě o mnoho let později, když jsme se školou navštívili výstavu v Domě u Černé Matky Boží, sprásknout postarší uvaděčka rukama a s výkřikem „Cože, vy jste z Jižního Bronxu?“ se běžet skrýt do bezpečí Gutfreundových plastik. BYDLENÍ V PARKU Je třeba říct, že hodnocení samotných obyvatel Jižního Města zdaleka nikdy nebylo tak příkré. Většina z nich je ráda tam, kde je, a negativní obraz o životě na sídlišti je jim vnucován zvenku. „Jsem tu celkově spokojená. Na metro je to pět minut a stejně tak do Hostivařského lesoparku nebo Milíčovského lesa,“ bilancuje Šetková. K tomu je potřeba uvážit, že kdo by viděl pražské sídliště před třiceti lety a dnes by si pravděpodobně připadal jako na jiné planetě. Rekvizity dětských her už netvoří betonové skruže a obří dřevěné cívky s navinutým kabelem, ale moderní hřiště s ještě modernějšími prolézačkami. Předpoklad, že paneláky do třiceti let spadnou, se nevyplnil. Naopak, velká část z nich se dnes honosí barevnými fasádami a podle expertů lze životnost domů dále prodlužovat. Také vize, podle které se Jižák časem promění v chudinské ghetto ovládané zločinnými gangy, se ukázala jako lichá. Soužití různých příjmových skupin se podařilo udržet, a tak vedle sebe před paneláky stále svorně parkují (služební) mercedesy a prorezivělé favority. Když připočteme všudypřítomnou zeleň – největší devizu sídliště – před očima nám vyvstane něco, co má výrazně blíž k bydlení v parku než k vyloučeným předměstím západoevropských měst. Tím, že se nevyplnily pesimistické předpovědi, se do popředí dostaly nové otázky. Nejde jen o to, někde žít, ale také dobře žít. Jinými slovy, hlavní výzvou pro Jižní Město dnes není přežití, ale kvalita života. ODJAKŽIVA JSME ODJÍŽDĚLI PRYČ A to je také největší problém. Radnice městské části Praha 11 sama přiznává, že „občanská vybavenost“ je v dost zoufalém stavu a zlepšovat se ji daří jen pomalu. Chybí restaurace, vinárny, místa, kde pobýt s přáteli. Osmdesátitisícový Jižák nemá například ani samostatné divadlo a již dvacet let se čeká na plavecký bazén. „Přistěhovat se sem byl pro mě šok. Pocházím ze Žižkova, kde to hrozně žije, ale tady je to mrtvé. Prakticky nikam sem nechodíme a za zábavou jezdíme do centra,“ říká mladá grafička Erika, která se na Jižák přistěhovala k příteli Robertovi. „Odjakživa jsme odsud odjížděli pryč,“ dodává její partner, jenž na sídlišti vyrostl. Nejde přitom jen o to, že lidé nemají kde konzumovat zábavu, ani o všudypřítomý pocit, že vše zajímavé se děje někde jinde. Hlavní je, že při absenci záchytných bodů ve veřejném prostoru nezbývá nic, co by rozlomilo železnou trajektorii metro-obchod-byt, jež se léty neměnného užívání zapsala do genotypu každého sídlišťana. Pokud se do sebe zrovna nezamotají nákupními košíky v supermarketu, obyvatelé Jižního Města se tváří v tvář příliš nesetkávají. Zaniká tak šance na vytvoření skutečných sousedských vztahů, což se promítá do nejběžnějších životních situací. „Opět to musím srovnat se Žižkovem. Když jsem tam šla venčit psa, tak na mě sousedky počkaly a povídala jsem si i s neznámými lidmi. Ale tady vídám některé sousedy na ulici už déle než rok, ale přesto se třeba ani nepozdravíme,“ vysvětluje Erika. OBRANNÁ SPOLEČENSTVÍ A KULTURNÍ KOMUNITA V důsledku vzájemné izolace se obyvatelé sídliště jen sporadicky projevují jako komunita. Zdá se, že když už k tomu přeci jen dojde, nejčastějším impulsem je nespokojenost. Občanské sdružení Hezké Jižní Město tak například protestovalo proti zahušťování sídliště na úkor Milíčovského lesa, pod peticí proti výstavbě Komunitního centra Matky Terezy na Hájích se sešly stovky podpisů, a když se nedávno mělo azylové centrum pro matky s dětmi přestěhovat z Donovalské ulice do nového objektu ve Stachově, zdvihla se mezi místními vlna odporu. Obávali se, že jim kvůli novým sousedům klesne cena nemovitostí. Existují ovšem i ostrůvky pozitivní deviace. Největším z nich je Kulturní centrum Zahrada, po uzavření legendárního KD Opatov jediný „kulturák“ na Jižáku. Před rokeJe deštivý páteční podvečer, ale v Central parku mezi zastávkami metra Háje a Opatov se přesto něco děje. Mezi zatravněnými haldami hlíny, hned naproti vyhořelé poště, vyrostla dvacetimetrová bublina z průhledného plastu. Uvnitř sedí na dřevěných lavicích u guláše asi čtyřicet lidí. Slam-poeta Jakub Foll za doprovodu klavíru, s maňáskem v jedné a mikrofonem v druhé ruce, vymýšlí vtipné i méně vtipné slovní hříčky. Teplé jídlo, družná atmosféra, formanovský „přijďte pobejt“ styl. „Na Jižním Městě je směstnaná spousta lidí na malém prostoru, ale anonymita je všudypřítomná,“ říká David Kašpar, programový ředitel festivalu Street for Art, v jehož rámci bublina na sídliště doputovala. „Snažíme se to změnit. Doslova stavíme lidem do cesty překážky, aby se museli zastavit a přemýšlet. Aby si vybudovali vztah k místu i sobě navzájem. Sousedská večeře je toho součástí,“ pokračuje. Do bubliny by se vešlo až sto padesát hostů, ale přišla jich tak třetina. A o jejich původu by se dalo pochybovat. „Jé, ty jsi z Jižáku? Tak to jsi tady asi jedinej,“ vítá mě kamarádka, kterou potkávám hned za vchodem. Skoro to tak vypadá. „Je pravda, že účast byla i přes velkolepou propagaci malá. Dost nás to překvapilo, ale na druhou stranu je důležité, aby se takové věci děly. Lidé prostě nejsou zvyklí,“ vysvětluje Kašpar malý zájem místních. BÝT Z JIŽNÍHO BRONXU Jižní Město se zrodilo z bytové krize. První těžké stroje dorazily do oblasti dnešního sídliště v roce 1970. O šest let později se do narychlo postavených paneláků přistěhovaly první rodiny. Zejména pro mladé páry s dětmi znamenalo Jižní Město od počátku šanci na bydlení ve svém. „S manželem a dvěma malými dětmi jsme bydleli ve dvoupokojovém bytě čtvrté kategorie v centru Prahy. Koupelna tam nebyla, záchod na chodbě, všude auta a hluk. Když se po roce naskytla možnost vyměnit to za byt na sídlišti, byli jsme rádi,“ vzpomíná Naďa Šetková, která se přistěhovala hned v první vlně. V té době bylo podstatné, že rodiny mají kde bydlet a otázka jak žijí se dostala na druhou kolej. Pamětníci vzpomínají, jak kvůli neexistujícím chodníkům překonávali rozbahněné louže po improvizovaných prknech nebo jak stáli fronty na jedinou telefonní budku v okolí. „Největší problém bylo nakupování. Pro potraviny se dalo chodit do dvou obchodů – do „malého“ a do „velkého“. Pro ostatní věci se muselo jezdit do centra,“ vypráví Šetková. V té době vzniká cejch, který Jižák nese dodnes. Režisérka Věra Chytilová ho v Panelstory (1979) líčí jako oblast, které by se měl člověk raději vyhnout. Dokonce se stává místem, ze kterého je člověka potřeba zachránit, například když závozník, ztělesněný ve filmu Vesničko má středisková (1985) Mariánem Labudou, vyráží na spanilou jízdu z jižních Čech, aby přivedl zpět do vesnické idyly mentálně zaostalého Otíka, ztraceného ve špalíru lidí na dnes už neexistující lávce u tehdejší stanice metra Kosmonautů (policie pod ní – tolik dětská legenda – kdysi našla zavražděnou ženu). Mýtus o špatném životě na sídlišti žije i přes změněné podmínky dál svým vlastním životem. Občas ho někdo přiživí, jako v 90. letech Václav Havel, který prohlásil sídliště za komunistické králíkárny. Mnozí z těch, kteří žijí v paneláku, což v Česku znamená třetina populace, mu to dodnes nemohou zapomenout. A tak mohla ještě o mnoho let později, když jsme se školou navštívili výstavu v Domě u Černé Matky Boží, sprásknout postarší uvaděčka rukama a s výkřikem „Cože, vy jste z Jižního Bronxu?“ se běžet skrýt do bezpečí Gutfreundových plastik. BYDLENÍ V PARKU Je třeba říct, že hodnocení samotných obyvatel Jižního Města zdaleka nikdy nebylo tak příkré. Většina z nich je ráda tam, kde je, a negativní obraz o životě na sídlišti je jim vnucován zvenku. „Jsem tu celkově spokojená. Na metro je to pět minut a stejně tak do Hostivařského lesoparku nebo Milíčovského lesa,“ bilancuje Šetková. K tomu je potřeba uvážit, že kdo by viděl pražské sídliště před třiceti lety a dnes by si pravděpodobně připadal jako na jiné planetě. Rekvizity dětských her už netvoří betonové skruže a obří dřevěné cívky s navinutým kabelem, ale moderní hřiště s ještě modernějšími prolézačkami. Předpoklad, že paneláky do třiceti let spadnou, se nevyplnil. Naopak, velká část z nich se dnes honosí barevnými fasádami a podle expertů lze životnost domů dále prodlužovat. Také vize, podle které se Jižák časem promění v chudinské ghetto ovládané zločinnými gangy, se ukázala jako lichá. Soužití různých příjmových skupin se podařilo udržet, a tak vedle sebe před paneláky stále svorně parkují (služební) mercedesy a prorezivělé favority. Když připočteme všudypřítomnou zeleň – největší devizu sídliště – před očima nám vyvstane něco, co má výrazně blíž k bydlení v parku než k vyloučeným předměstím západoevropských měst. Tím, že se nevyplnily pesimistické předpovědi, se do popředí dostaly nové otázky. Nejde jen o to, někde žít, ale také dobře žít. Jinými slovy, hlavní výzvou pro Jižní Město dnes není přežití, ale kvalita života. ODJAKŽIVA JSME ODJÍŽDĚLI PRYČ A to je také největší problém. Radnice městské části Praha 11 sama přiznává, že „občanská vybavenost“ je v dost zoufalém stavu a zlepšovat se ji daří jen pomalu. Chybí restaurace, vinárny, místa, kde pobýt s přáteli. Osmdesátitisícový Jižák nemá například ani samostatné divadlo a již dvacet let se čeká na plavecký bazén. „Přistěhovat se sem byl pro mě šok. Pocházím ze Žižkova, kde to hrozně žije, ale tady je to mrtvé. Prakticky nikam sem nechodíme a za zábavou jezdíme do centra,“ říká mladá grafička Erika, která se na Jižák přistěhovala k příteli Robertovi. „Odjakživa jsme odsud odjížděli pryč,“ dodává její partner, jenž na sídlišti vyrostl. Nejde přitom jen o to, že lidé nemají kde konzumovat zábavu, ani o všudypřítomý pocit, že vše zajímavé se děje někde jinde. Hlavní je, že při absenci záchytných bodů ve veřejném prostoru nezbývá nic, co by rozlomilo železnou trajektorii metro-obchod-byt, jež se léty neměnného užívání zapsala do genotypu každého sídlišťana. Pokud se do sebe zrovna nezamotají nákupními košíky v supermarketu, obyvatelé Jižního Města se tváří v tvář příliš nesetkávají. Zaniká tak šance na vytvoření skutečných sousedských vztahů, což se promítá do nejběžnějších životních situací. „Opět to musím srovnat se Žižkovem. Když jsem tam šla venčit psa, tak na mě sousedky počkaly a povídala jsem si i s neznámými lidmi. Ale tady vídám některé sousedy na ulici už déle než rok, ale přesto se třeba ani nepozdravíme,“ vysvětluje Erika. OBRANNÁ SPOLEČENSTVÍ A KULTURNÍ KOMUNITA V důsledku vzájemné izolace se obyvatelé sídliště jen sporadicky projevují jako komunita. Zdá se, že když už k tomu přeci jen dojde, nejčastějším impulsem je nespokojenost. Občanské sdružení Hezké Jižní Město tak například protestovalo proti zahušťování sídliště na úkor Milíčovského lesa, pod peticí proti výstavbě Komunitního centra Matky Terezy na Hájích se sešly stovky podpisů, a když se nedávno mělo azylové centrum pro matky s dětmi přestěhovat z Donovalské ulice do nového objektu ve Stachově, zdvihla se mezi místními vlna odporu. Obávali se, že jim kvůli novým sousedům klesne cena nemovitostí. Existují ovšem i ostrůvky pozitivní deviace. Největším z nich je Kulturní centrum Zahrada, po uzavření legendárního KD Opatov jediný „kulturák“ na Jižáku. Před rokem a půl sem přišlo nové vedení a s ním i čerstvý vítr. Tradiční kurzy osvěžily lekce beatboxu nebo graffiti, zvlášť oblíbená je škola nového cirkusu nebo street dance. Program se ale najde i pro seniory, chodit se sem dá na divadlo a koncerty. „Nepřišli jsme dělat umění, aniž bychom komunikovali s místními. Naopak, naším cílem je vytvořit podmínky pro to, aby se mohli aktivně účastnit a vznikala komunita,“ říká člen vedení Jiří Sulženko. Začátky byly krušné, okolí je nechtělo přijmout. „Předcházela nás negativní kampaň. První tři měsíce jsme nedostali jedinou pozitivní reakci na cokoli, co jsme udělali.“ Někdejší studenti divadelních škol se proto rozhodli, že nejlepší obrana je útok. „Uvědomili jsme si, že nemůžeme čekat, že sem lidé začnou chodit jen na základě letáků a plakátů. Museli jsme ven z domu, urvat lidi přímo z ulice a přivést je sem,“ říká Sulženko. Odtud se zrodila tradice festivalů jako je zmíněný Street for Art nebo Hudba mezi bloky. Díky nim se nabalili na Zahradu noví lidé, jimi centrum o sobě dává vědět mimo svůj rádius. Sídlí totiž na Chodově a to je pro lidi, kteří žijí na druhé straně dálnice, rozdělující Jižní Město napůl, jako by byla v Kobylisích. Podle Jiřího Sulženka je výhodou center podobného typu to, že za nimi postupně vzniká aktivní sousedská komunita, která se identifikuje s místem, kde žije, a záleží jí na jeho podobě. Negativem Zahrady ovšem je, že je na Jižním Městě zatím jediná, což by produkční tým by to do budoucna rád změnil. V plánu má zřízení mobilního kulturního centra, které by měnilo polohu co čtrnáct dní. V rovině snů je zatím také získání nové budovy na druhé straně Jižáku. „Líbila by se nám stará budova pošty mezi Hájemi a Opatovem. Je nevyužívaná, jsme v kontaktu s majitelem i městskou částí, ale obávám se, že je to neuskutečnitelné. Leží na lukrativních pozemcích a to je vnadné sousto pro developery,“ přemýšlí Sulženko. Jisté je, že dokud nepřibudou kulturní centra typu Zahrady, ale i další místa ve veřejném prostoru, kde se mohou lidé setkávat a trávit spolu čas, tak Jižní Město rozhodný krok od přežívání k sídlištnímu dolce vita neudělá. m a půl sem přišlo nové vedení a s ním i čerstvý vítr. Tradiční kurzy osvěžily lekce beatboxu nebo graffiti, zvlášť oblíbená je škola nového cirkusu nebo street dance. Program se ale najde i pro seniory, chodit se sem dá na divadlo a koncerty. „Nepřišli jsme dělat umění, aniž bychom komunikovali s místními. Naopak, naším cílem je vytvořit podmínky pro to, aby se mohli aktivně účastnit a vznikala komunita,“ říká člen vedení Jiří Sulženko. Začátky byly krušné, okolí je nechtělo přijmout. „Předcházela nás negativní kampaň. První tři měsíce jsme nedostali jedinou pozitivní reakci na cokoli, co jsme udělali.“ Někdejší studenti divadelních škol se proto rozhodli, že nejlepší obrana je útok. „Uvědomili jsme si, že nemůžeme čekat, že sem lidé začnou chodit jen na základě letáků a plakátů. Museli jsme ven z domu, urvat lidi přímo z ulice a přivést je sem,“ říká Sulženko. Odtud se zrodila tradice festivalů jako je zmíněný Street for Art nebo Hudba mezi bloky. Díky nim se nabalili na Zahradu noví lidé, jimi centrum o sobě dává vědět mimo svůj rádius. Sídlí totiž na Chodově a to je pro lidi, kteří žijí na druhé straně dálnice, rozdělující Jižní Město napůl, jako by byla v Kobylisích. Podle Jiřího Sulženka je výhodou center podobného typu to, že za nimi postupně vzniká aktivní sousedská komunita, která se identifikuje s místem, kde žije, a záleží jí na jeho podobě. Negativem Zahrady ovšem je, že je na Jižním Městě zatím jediná, což by produkční tým by to do budoucna rád změnil. V plánu má zřízení mobilního kulturního centra, které by měnilo polohu co čtrnáct dní. V rovině snů je zatím také získání nové budovy na druhé straně Jižáku. „Líbila by se nám stará budova pošty mezi Hájemi a Opatovem. Je nevyužívaná, jsme v kontaktu s majitelem i městskou částí, ale obávám se, že je to neuskutečnitelné. Leží na lukrativních pozemcích a to je vnadné sousto pro developery,“ přemýšlí Sulženko. Jisté je, že dokud nepřibudou kulturní centra typu Zahrady, ale i další místa ve veřejném prostoru, kde se mohou lidé setkávat a trávit spolu čas, tak Jižní Město rozhodný krok od přežívání k sídlištnímu dolce vita neudělá.
