V přítmí sarajevského kina Meeting Point se diváci poněkolikáté nečekaně rozesmějí. Na plátně před nimi se už pár desítek minut střídají hrdinové dokumentu Miss Sarajevo. Natočil ho humanitární pracovník Bill Carter, který zůstal za války v roce devadesát tři v obléhaném městě. Film mu pomohl zprodukovat Bono z U2, a tak běžel i na MTV. V té době se v Sarajevu stále ještě střílelo, takže vzbudil v Evropě velký ohlas. Nikdo v městě ho samozřejmě vidět nemohl, v Sarajevu netekla ani voda.
Stovku lidí v hledišti, většinou místních, právě velice pobavilo, když pohublá žena v podivných teplákách a se zničeným domem za zády, v ulici jen pár minut chůze od kina, z filmového pásu řekla: „Ostřelují nás četnici, tedy Srbové, ale ne všichni Srbové jsou četnici.“ Má sice pravdu, ale čtrnáct let od mírových dohod v Daytonu působí její snaha rozlišovat podobné detaily najednou velmi naivně. Konflikt mezi Srby, Chorvaty a bosenskými Muslimy v Bosně a Hercegovině vyhasíná pomalu.
MÍT DŮM V BANJA LUCE
Srbská agrese, živená touhou po moci a schovaná v pláštíku nacionalismu, která stála na začátku násilí v Bosně, přerostla v tři roky trvající občanskou válku všech proti všem. Na území jen o něco menším než Česká republika. Od 6. dubna 1992 bylo Sarajevo 1425 dnů obléháno místními Srby. Obranu čtyřsettisícového města po celou dobu vedl Jovan Divjak, shodou okolností také Srb. Pro Sarajevské je dodnes hrdina. Zahraniční novináři mu rádi kladou otázku, zda se ve městě nebojí žít. Většina Srbů ze Sarajeva odešla či spíše byla odejita. „Bál bych se do Banja Luky, kde mne považují za zrádce,“ odpovídá Divjak.
Bosna a Hercegovina se rozdělila de facto na tři části. Republiku Srbskou s neoficiálním hlavním městem Banja Luka, muslimsko-chorvatskou Federaci Bosny a Hercegoviny a miniaturní Distrikt Brčko na hranicích s Chorvatskem, o který se přetahovala všechny tři etnika. Všichni mají společný parlament a mezinárodního protektora.
Obyvatelstvo se během války a hlavně po ní striktně rozdělilo podle národnostního klíče. Původně nábožensky i etnicky promíchané Sarajevo zůstalo prakticky čistě „muslimské“. „Válka skončila a náš dům byl najednou dvě stě metrů za hranicí nově vzniklé Republiky srbské, jenomže my jsme Srbové, takže jsme se museli odstěhovat padesát kilometrů od Sarajeva,“ vypráví třicátník Rado, jak se dělilo město, ve kterém se narodil. Nyní žije s celou rodinou v Česku. Do Sarajeva přijel ve snaze vyřídit spor s nájemníky zmíněného domu. Oficiálně patří stále jeho rodině, jenomže obyvatelé vědí, že jako Srb nemá v bosenském městě příliš šanci uspět u místních úřadů, a přestali mu platit nájem.
Válečná politika důsledného rozdělení tří bosenských etnik se i přes opačné snahy mezinárodního společenství stále velmi silně uplatňuje v praxi. „Co se nestihlo za války, dělá se po ní,“ komentuje současnou situaci Rado. Srbové v Sarajevu postupně zjistili, že nenajdou práci nebo neseženou doktora, a tak se i ti, co zůstali, raději stěhují do oblastí, kterým dominuje azbuka. Podobně se vede Chorvatům a Muslimům mimo „jejich“ území, což v případě Bosny mohou být i čtvrti jednoho města, jako je tomu v blízkém Mostaru.
JAKO OVCE
Korzo na ulici Ferhadija se začínajícím večerem praská ve švech. Lidé cirkulují v nekonečných kruzích okolo přeplněných venkovních kaváren a značkových obchodů. „Šli jsme za nimi jako ovce a děláme to znova,“ říká o sobě a dobře oblečených mužích a ženách, kteří prochází kolem, pětačtyřicetiletá Alma. Nacionalistické strany, které konflikt v Bosně rozpoutaly, vyhrály poslední federální volby v roce 2006. „Bít ty druhé je jednodušší než řešit skutečné problémy,“ vysvětluje.
Skutečným problémem je podle ní zdevastované hospodářství a obrovská nezaměstnanost. Sama si právě užívá nechtěných patnáct minut slávy. Během posledního měsíce byla jednou z organizátorek stávky proti hromadnému propouštění zaměstnanců v jedné z největších bosenských textilek v nedalekém Brezu. Továrnu, kde lidé dobrovolně pracovali i během války, jen pár kilometrů od frontových linií, prý její majitelé rozkradli, a proto musí propouštět. Alma se spolu se svými kolegyněmi dostala až do televize. Občas ji někdo z davu pozná, přijde k ní a řekne, že dělá dobrou věc. Ona se ale bojí, že protesty nepomohou. „Skoro polovina z lidí, co znám, je bez stálého zaměstnání,“ říká s tím, že doufá, že by jí a jejím dvěma dcerám v nejhorším případě pomohli příbuzní, kteří jsou v zahraničí.
Oficiálně mohou občané Bosny a Hercegoviny jet bez víza pouze do Turecka a Chorvatska. Obvykle proto hledají ve svém rodokmenu chorvatské příbuzné, aby mohli získat tamní pas a odjet. „Týká se to zejména mladých lidí,“ vysvětluje třiadvacetiletá studentka mořské biologie Dragana, která studuje na univerzitě v chorvatském Osijku. Její starší bratr vystudoval informační technologie ve Vídni a našel si tam práci. Ani jeden z nich se do Sarajeva, v němž žijí jejich rodiče, kteří se sem přestěhovali po válce jako uprchlíci, nechce zatím vracet. „Chybí mi život v Bosně,“ připouští Dragana, která byla předtím na škole v Německu a pokračuje: „Když nastoupíte do vlaku v Sarajevu, znamená to, že vám cizí lidé nabídnou nezištně jídlo, konverzaci i polštář na spaní, tahle přátelskost jinde není. Jenomže nikdy nevíte, kdy někdo začne mít problém s tím, že jste jiný: Srb, Chorvat, Muslim nebo třeba gay.“
foto: Martina Křížková
