NP č.329 > Téma číslaPravidla chudobyAlexandr Budka, Jakub Šlajs

Krize sociálního státu prý vězí v jeho finanční náročnosti. Málokdo se přitom ptá, jestli se daří naplňovat jeho základní cíl, tedy odstraňovat nebo alespoň zmírňovat hudobu. jakoby nám stačilo, že u nás nikdo neumírá hlady.

 

Žití ze dne na den, nekonečné propočítávání cen nezbytného a odvrácené pohledy těch, kteří mají čím nakrmit peněženku - chudoba nekompromisně vymezuje pozici lidí na společenském žebříčku a otevírá dokořán dveře dalším sociálním a psychickým problémům. Ty se sice vyskytují i v blahobytné části společnosti, jenže tam zároveň s mnohem většími možnostmi, jak se jim bránit. Lidové klišé mentoruje, že peníze nejsou všechno, jejich symbolika spjatá v naší společnosti se svobodou ale rozhodně není náhodná - ať se nám to líbí nebo ne, peníze jsou často spolehlivou náplastí, která dokáže vyřešit mnohem víc, než s jejich dostatkem vnímáme. Chudí peníze nemají, a tak se zároveň s horším přístupem k informacím, menší mobilitou a sociálním vyloučením stává součástí jejich životů rezignace a ztráta víry v lepší budoucnost.

Každý sociální pracovník ví, jak těžká je práce s nemotivovaným klientem a také to, že právě těch je z podstaty situace naneštěstí velká většina. Nelze čekat, že lidé, kteří se do podmínek chudoby narodili, byli v jejím pokřiveném světě vychovávání a od nejútlejšího věku snášeli ústrky s postavením chudého spojené, budou začínat na stejné startovní čáře jako lidé bez těchto výchozích omezení. Chudoba vytváří svůj vlastní svět i s hodnotami a pravidly, kterým jeho obyvatelé podléhají a chtě nechtě si je nesou v sobě. Pokud se někdo dokázal z pasti chudoby vypracovat všechna čest jeho nadprůměrným schopnostem, těžko ale jeho život zobecnit a dělat z něj model, který mohou snadno následovat všichni ostatní.

KDO VYBÍRÁ PRAVIDLA?

Sociální stát nevznikl z dobročinnosti. Společnost, která se nebude o úděl svých chudých zajímat a vytlačí je kamsi na okraj, kde nebudou překážet, si zadělává na krach sociálního smíru a s tím spojené náklady, proti kterým se mohou současné výdaje na sociální politiku ukázat jako ještě velmi nízké. Jedná se o finance investované do fungování společnosti, ne o soucit či lidskost. Morální pohoršování nad parazitistickou existencí příjemců sociálních dávek, které zaznívá od mnohých politiků a publicistů je i proto nesmyslné. Stejně jako jejich zkratkovitý (a oblíbený) požadavek na dodržování pravidel nás ne-chudých. Pro chudé totiž vedle těchto pravidel platí ještě pravidla jiná. Jsou to ta, která se v každodenní existencipřipomínají mnohem neodbytněji: pravidla života v chudobě. Dokud jim nepomůžeme se vymanit z nich, těžko lze čekávat, že vyjdou vstříc těm našim.

Podle českého práva je chudý ten, jehož příjem je nižší než 2020 korun měsíčně. Už tohle první pravidlo, kterým svět blahobytných určuje oficiální hranice toho chudého je na první pohled mimo realitu - ten, kdo by z této částky uspokojil své základní potřeby bez konfliktu se zákonem by zasloužil za svou kreativitu a skromnost hlubokou úctu. Těžko říct, jestli by se mu jí dostalo. Ve skutečnosti většinu z nás chudí štvou, neboť potřebují pomoc. Někdy jí dostanou, někdy ji zneužijí nebo použijí jinak než bychom si představovali a tato okolnost se často stává podstatou problému. Jenže v prostředí hmotného nedostatku žijí skuteční lidé, kteří tam vychovávají své děti. Jsou to celé rodiny, kterým nejsme schopni pomoci, protože jim nerozumíme. Pochopit jak tento svět funguje je přitom začátek, který nelze přeskočit. Dvě nejdůležitější hry, která tu určují pravidla jsou ta na „silné a slabé“ a na „odměny a tresty“

PYRAMIDA SOUPEŘŮ

Hra na silné a slabé je stará jako lidstvo samo. Základní pravidlo - „zákon silnějšího“ - je pro podmínky chudoby přizpůsobené tak, aby každým okamžikem připomínalo „hráčům“ jejich neplnohodnotnost, zbytečnost a nahraditelnost. Kdo nepřispívá všeobecnému blahu, neplatí daně a nedisponuje žádnými zdroji nemá nárok na existenci. I ti nejchudší ale přece platí spotřební daně a DPH. Chudí zároveň nezatěžují nadměrně životní prostředí a výsledkem jejich aktivit nejsou dramatické sociální ani ekologické zátěže či nesplacené úvěry a arbitráže, sanované z daní násvšech.

Ve světě chudých navíc neplatí jasná pravidla, se kterými v blahobytném životě běžně počítáme. Těžko mluvit o důvěře a bezpečí, když třeba opakovaně nedostanete zboží za které zaplatíte. Neznalost zákonů, nedostatek sociálních kontaktů, kompetencí a sociální vyloučení vydávají chudé napospas světu bohatých, kteří na jejich slabostí bez skrupulí vydělávají. A tak chudí platí přemrštěné částky za nekvalitní bydlení a služby, jsou nuceni se obracet na lichváře a stávají se oběťmi exekucí zabavujících mnohonásobky dlužných částek. Kdo si dnes vzpomene, že exekuční zákon byl přijímán s odůvodněním, že je třeba dosáhnout na majetek nepoctivých podnikatelů? Mnozí starostové se zase pohoršují nad zneužíváním dávek hmotné nouze, které ale nejednou končí v herních automatech, na kterých jejich obce vydělávají a jejich provozovateli jsou vážení podnikatelé, sponzoři politických stran.

Ti silnější se dostávají do pozice distributorů zhoubných jedů a zároveň vyčítají svým obětem neschopnost odolat. V situaci, kdy je celá společnost přísně hierarchizovaná, se nelze divit, že chudí coby nejnižší patro pyramidy reagují agresivně a nemají zájem na dodržování pravidel, z nichž mají pramalý prospěch. Naopak na ně dopadá mnoho nepříjemných následků blahobytu, na němž se nepodílejí. Nezbývá jim než obývat ekologicky zdevastované lokality, konzumovat nekvalitní potraviny, a přihlížet, jak do míst, kde bydlí, přestává jezdit veřejná doprava a končí jedna služba za druhou.

Hra na silné a slabé má několik důležitých pravidel. První říká, že se nikdo neptá zda chceme či nechceme hrát - kdo se ve světě chudých pohybuje, nemůže si vybrat jestli se zúčastní či ne. Dalším pravidlem je univerzální odpověď „ne“, která je automatickou reakcí na každou prosbu slabého. V opačném případě by silnější ztratil svou pozici a sám by se mohl snadno stát součástí světa chudých. Pravidla hry jsou samozřejmě nepsaná, každý je musí odhalit sám a náhodně - metodou pokusu a omylu. A co je nejdůležitější - pravidla může měnit vždy jen ten silnější.

NĚCO ZA NĚCO

Hra na odměny a tresty má v našich podmínkách silnou tradici. Třeba o dětech odměňovaných za dobré známky penězi slyšel asi každý. Jenže i tahle hra má nepříjemná úskalí - v momentě, kdy přichází silná motivace zvenčí, ztrácí se rychle ta vlastní. Potřeba nasytit zvídavost se v případě upláceného dítěte rychle mění v potřebu dostat peníze. Účastník hry už zkrátka nedělá věci „jen tak“, ale jen „za něco“. Těžko tak můžeme očekávat, že systém odměn a trestů nastartuje pozitivní chování. Smyslem hry totiž není jejím prostřednictvím něco získat, ale být v pozici silného. Dělat věci pro to, že ony samy za to stojí, dělat něco pro druhé, kvůli tomu, že je mám rád, je v pyramidě silných mnohem obtížnější. Systém odměn a trestů se do prostředí chudých často zavádí jako na první pohled snadné řešení - je jednoduchý a každý mu rozumí aniž by přitom bylo potřeba velkých investic a navíc se tváří tak spravedlivě. Těžko ale mluvit o spravedlnosti, když odměnu i trest navrhuje, schvaluje a provádí jen ten silnější. V prostředí chudých je navíc tato strategie doprovázena nedostatkem odměn a přemírou trestů, které jsou však často nedůsledně vymáhány. V momentě, kdy lidé žijící v chudobě nejsou schopni meze dané silnějšími akceptovat získávají nálepku „špatných“. A když získáte takovou nálepku v chudém světě, není už opravdu příliš co ztratit.

Sociální systém, který má skutečně řešit podstatu problému, nemůže používat metodou cukru a biče. Ta vede jen k formalismu a tendenci obcházet co se dá, bez pochopení a přijetí podstaty pravidel.

Má-li mít snaha o přetržení řetězce chudoby naději na úspěch, musí překročit meze her a zaměřit se na lidi, kterých se týká. Na chudé a především na jejich děti. Pokud nabídne porozumění a vzor, že není nutné jen soupeřit a hodnotit, ale je možné žít i jinak, má šanci na úspěch.


autor / Alexandr Budka VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA autor / Jakub Šlajs VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články z tohoto čísla

Sarajevský meeting point / Martina Křížková > NP č.329 > Reportáž V Sarajevu nikoho nerozčílí ani na pět minut zablokovaná doprava na hlavní ulici. Ti samí lidé ale volí s železnou pravidelností politiky, kteří rozpoutali krutou občanskou válku, lustrují příjmení svých sousedů a nesnesou, když je mešita vyšší než kostel nebo naopak.   číst dále Válka proti tamtěm / Andrea Novotná, Zuzana Brodilová > NP č.329 > Téma čísla Chudoba cti netratí, poučovalo starosvětské přísloví ještě v dobách našich babiček. O pár desítek let a nedospaných ideových kocovin později zmizela přísloví i se svým obsahem v propadlišti dějin. Diskuse o chudých naší doby opanovaly slogany vytvrzené údernými hesly o nepřizpůsobivých a neplatičích. Co se změnilo? číst dále Jak se máte, Gabčovi? / Tomáš Havlín > NP č.329 > Téma čísla Ekonomická krize nutí stále více lidí žít z ruky do úst. Za čerstvě propuštěnými zaměstnanci ale stojí šedá hradba těch, kteří žijí v chudobě už léta. utažený opasek pro ně není výjimka, ale norma.   číst dále Slzy a úsměvy mezi tváří a maskou / Jan Kolář > NP č.329 > Kultura | Film Vyzdvihovat film pro jeho „rušivě neobvyklý tvar“, díky němuž si můžeme uvědomit své vlastní divácké předsudky, většinou působí jako čirý alibismus – film je sice špatný, ale alespoň tak, jak se jen tak nevidí. Filmové herečky Valerie Bruni Tedeschi však patří mezi vzácné výjimky.   číst dále
celý archiv