Petr: Dobrý den, já jsem Petr.
Jana: Těší mě, já jsem Jana.
(přichází servírka)
Petr: Já si dám jen vodu.
Jana: A nechcete něco teplýho?
Petr: Ne, já teď měl čaj i kafe.
Jana: To jste teda skromnej.
Petr: Jó, to já jsem. (zasměje se) A taky nikomu nic nezávidím, to je blbá vlastnost.
Jana: To je taky strašná zátěž, někomu závidět.
Petr: Přesně. Já jsem se o vás něco dočet...
Jana: (naznačuje zděšení) Vy jste byl v knihovně?
Petr: No já jsem se svoji práci snažil vždycky vykonávat co nejlíp. A teď jsem dostal funkci reportéra, takže jsem se na vás připravil.
Jana: To je hezký. A co jste se dočet?
Petr: Zajímavý věci, jak máte ráda ty prošedivělý lidi...
Jana: (smích) Tak to jste tady správně, když na vás koukám...
Petr: No chtěl jsem vám říct, vy jste z Jičína, z Podkrkonoší... já tam jezdil vždycky s našima na dovolenou, jenom teda v červenci, protože v srpnu už jsem musel zase trénovat. Já hrál totiž odmala hokej, za Spartu, a tam byly náročný tréninky.
dočet jsem se, že máte ráda prošedivělý... tak to jste tady správně, když na vás koukám.
Jana: Jak dlouhou jste hrál?
Petr: Třináct let, pak jsem měl problém s páteří, takže mi to zakázali, ale mně to chybělo, tak jsem hrál ještě dva roky za Černošice.
Jana: To muselo být strašně náročný.
Petr: Náročný to bylo, ale já byl vždycky vytrvalej, až na jednu věc, a to alkohol. Do toho když jsem se namočil, tak to bylo špatný. Asi nějaký geny po tátovi, ten měl tenhle problém taky.
Jana: To mívají sportovci často, po ukončení kariéry.
Petr: To spíš bylo profesně, já jsem vyučenej kuchař a v tý kuchařině k tomu má člověk blízko, protože je tam pod velkým tlakem, to si kolikrát hosti ani neuvědomují, ale my musíme reagovat hodně rychle a nemůžeme si dovolit dělat chyby, protože na tom stojí renomé celý restaurace.
A vy jste z herecký rodiny?
Jana: Vůbec, právě. Je teda pravda, že mamka, když byla mladá, zpívala s kapelou. Ale tam jsem se moc nechytila, protože se mi často děje, že zapomínám texty písniček. Už na škole, když jsme měli předváděčky ze zpěvu, tak se pokaždý stalo, že jsem tu píseň končila la lalalaa. A děje se mi to dodnes. Když hraju tady v divadle a mám zpívat, tak jsem úplně orosená a mám děsný nervy, abych to nezapomněla. Začala jsem sice chodit do dramaťáku, ale ambice být herečkou jsem neměla, vždycky mě k tomu někdo pošťouchnul.
Petr: Třeba rodiče?
Jana: Spíš můj učitel z kroužku Martin Zajíček, jednou za mnou přišel a zeptal se, jestli to nechci zkusit na školu. A já, no tak můžu, že jo... uvidíme.
Petr: Tak to vás hezky pošťouchnul.
Jana: No, nezlobím se. Je to takovej životní billiár, často mě někdo takhle šťouchne a řekne, běž tam, a já to zkusím.
Petr: Čet jsem o vašich rolích a tam mě zaujal takovej paradox, vy jste hrála židovku a za tu roli jste získala i Českýho lva a pak jste hrála i Evu Braunovou, tak jakej to pro vás byl paradox?
Jana: Eva Braunová přišla před Protektorem, ale asi by mě nikdy nenapadlo to takhle spojovat, to je zajímavý, že jste s tím přišel. Ale to je to, co se mi na herectví líbí, že můžu hrát takovou potvoru, i když trochu naivní, jakou byla Eva, stejně jako Hanu z Protektora. Tam například pro mě bylo zajímavý, že ona, i když byla původem židovka, ten pocit židovství neměla. A moment, že vám někdo říká, že jste špatnej, jen kvůli původu, který navíc ani necítíte, to byl pro nás s Markem Najbrtem hlavní motiv, se kterým jsme pracovali.
Tento článek je v plném znění dostupný pouze předplatitelům Nového Prostoru.
Pořiďte si online-předplatné a krom přístupu k článkům záskáte i možnost stáhnout si Nový Prostor ve formátu pdf.
Pokud již jste předplatitelem, přihlašte se prosím.
