Ben: Kolik let jsi v Česku?
Robert: S přestávkama pět. Vyrůstal jsem na Slovensku v dětském domově a pak jsem se rozhod, že zkusím žít svůj vlastní život tady v Česku, abych zjistil, jak to funguje. No a dopadlo to, jak to dopadlo. Tak padesát na padesát... (smích)
Ben: Kolik ti je?
Robert: Včera mi bylo dvacet sedum.
Ben: Kecáš? (podává Robertovi ruku a gratuluje) Říká se, že od sedmadvaceti se začíná stárnout.
Robert: Fakt? Já se hlavně bojím čtyřicítky, protože většina lidí kolem čtyřicítky, co já znám, je negramotná, lenivá, nic se jim už nechce. Ale znám i čtyřicátníky, který by ještě obletěli svět.
Ben: Takže to záleží na člověku?
Robert: Přesně tak.
Ben: To ale znamená, že to můžeš zvrátit, když budeš chtít a nebudeš se muset bát toho, až ti bude čtyřicet.
Robert: Já nevím, proč to tak mám, třeba smrti se nebojím, ale stáří ano. Jak se totiž člověk zabezpečí, takový bude mít stáří a já se bojím, že ho nebudu mít hezký.
Ben: Aha, už chápu, jak to myslíš... Asi je to tak. Na druhou stranu znám lidi, který neprožili moc dobrej život, protože se urputně snažili, aby měli všechno zabezpečený a zapomněli se starat o to, aby skutečně žili.
Robert: Tak my se pořád učíme, naštěstí, ať je nám pět, dvacet pět, nebo sto, tak doufám, že se tohle všechno taky naučím.
já se nebojím smrti, ale bojím se stáří, že nebude zabezpečený a nebude hezký
Ben: Co byla tvoje největší lekce v životě?
Robert: (přemýšlí) Asi to, když jsem přežil nejkrutější zimu v mým životě. To bylo v Medzilaborcích. Tam jsem musel být asi čtrnáct dní na ulici a zrovna byly strašný mrazy. Bylo mi dvacet a něco takovýho jsem zažíval vůbec poprvý, takovej pád dolů. Ta lekce spočívala v tom, že jsem si řek: a dost, takhle přece žít nemůžu! Teď ale něco podobnýho bohužel zažívám znovu, protože jsem si pořídil psa a oni mě s ním nechtějí nikde ubytovat. V Praze tě se psem prostě nikam nevezmou.
Ben: A proč sis ho pořídil, když je to s ním takhle složitý?
Robert: Mám ho jako blízkou bytost. Momentálně jsem už sedm roků sám, bez přítelkyně. Přestal jsem totiž hledat. V mý situaci by mě stejně žádná nechtěla. Prostě čekám, až přijde nějaká sama od sebe. Co osud dá, to dá. Takže mám pejska a jsem rád, že ho mám.
Ben: Tak to chápu, člověk nemůže být pořád sám, to tě může dostat akorát do depresí.
Robert: A ty máš za sebou nějakou takovou životní lekci?
Ben: Moji rodiče šli od sebe relativně brzo, takže se o nás dlouhou dobu starala mamka sama. Doma nebyly skoro žádný peníze, se ségrou jsme se o věci museli dělit, měli jsme oblečení ze sekáčů, bydleli jsme dohromady v 1+kk i se psem, na nějakých dvaceti metrech čtverečních. Nezakusil jsem ulici a už vůbec ne hlad, protože se mamka o nás vždycky postarala, ale zažil jsem právě u mamky ten strach, kdy to na ni v noci doléhalo, jestli to všechno zvládne... Díky tomu si vážím věcí, který mám, jsem naučenej, že chvíli věci jdou a chvíli ne a že je potřeba mít našetřeno a bezhlavě neutrácet, když se ti zrovna daří. A taky mám díky tomu respekt k lidem, co jsou na ulici. Znám jich opravdu hodně, ne všechny jménem, ale fakt o nich vím. Znám třeba všechny, co žijou pod mostem v Holešovicích, lidi od Obecňáku, z Hlaváku...
Robert: (užasle na Bena kouká) Tak to je neuvěřitelný, to bych fakt nečekal od známýho zpěváka...
Tento článek je v plném znění dostupný pouze předplatitelům Nového Prostoru.
Pořiďte si online-předplatné a krom přístupu k článkům záskáte i možnost stáhnout si Nový Prostor ve formátu pdf.
Pokud již jste předplatitelem, přihlašte se prosím.
