Právě v tomto okamžiku zmizel zajetý systém dvou sezon. Prodejci už znali dobře své zákazníky a věděli, že při každé návštěvě hledají v butiku něco nového. A tak začali dodávat nové zboží čtyřikrát do roka, potom šestkrát, až po dnešní stav, kdy něco nového najdete v obchodech každý týden, a to, co se vám líbí dnes, tam zítra už nemusí být.
Aby si zákazníci začali kupovat víc zboží, bylo potřeba také snížit jeho cenu. Do konce roku 1992 existovaly v Evropě kvóty, které omezovaly objem levného oblečení z Číny. Chránily tak lokální fabriky, jejich majitele a zaměstnance. Když tato mezinárodní dohoda měla vypršet, byly už na hranicích připraveny miliony kusů oblečení a spodního prádla, které měly zaplavit evropský trh. A zaplavily. Lokální fabriky zavíraly jedna po druhé a tradičně textilní a oděvní kraje jako Manchester nebo severovýchod Francie zasáhla nezaměstnanost.
stačí nechat podrazit boty nebo přišít knoflík a už jste součástí módní revoluce. je to tak jednoduché!
Rychlost módního průmyslu už nic nebrzdilo. Ceny za textil a oděvy vyrobené na Dálném východě umožnily prodejcům inkasovat vysoké marže, a přesto nabízet zákazníkům zboží levné a každou sezonu ještě zlevněné. Součástí strategie, jak i s levným zbožím vydělat, jsou módní trendy – rychle se měnící vzhled oblečení, nízká kvalita, která vás brzy požene do obchodu znovu, či mediální kampaně, hlásající kdo je in a kdo už out. Abyste byli in, utíkejte do obchodních center. Skoro nic to nestojí a vy budete světoví! Nekonečné nákupy levných hadříků dávají i lidem v tíživé ekonomické situaci příležitost na chvíli zapomenout. Nebo alespoň nedat svému okolí najevo, že v dobách dávno minulých by s aktuálním stavem svého konta byli pověstnými trhany.
Kdo platí naše hadry?
Oblečení je dnes tak levné proto, že velká část jeho ceny je takzvaně externalizovaná. Neplatíme plnou cenu. Na naše oblečení přispívají miliony lidí, kteří jsou v nevýhodné ekonomické situaci, často vytvořené uměle zeměmi vyspělého světa (viz infobox o průmyslové revoluci). Externalizovat se dá z ceny oblečení leccos. Třeba sociální a zdravotní pojištění dělníků, které v zemích Jihovýchodní Asie neexistuje. Neexistuje tam ani nemocenská nebo mateřská dovolená. Díky šikovným právníkům se nadnárodním kolosům daří také neplatit daně v zemích, kde oblečení vyrábějí. Na naše oblečení tak v podstatě přispívají celé národy. Není třeba řešit ani nějaké čištění vody, která se vylévá vařící a plná toxických chemikálií zpět do ekosystému. Rozvojové země ekologii příliš neřeší. Příjmy od zahraničních zadavatelů tak tvoří podstatnou část rozpočtu, že přimhouřit oko nad nějakou tou ekologickou zátěží vlastně ani nebolí. I tak se dají externalizovat náklady.
Tento článek je v plném znění dostupný pouze předplatitelům Nového Prostoru.
Pořiďte si online-předplatné a krom přístupu k článkům záskáte i možnost stáhnout si Nový Prostor ve formátu pdf.
Pokud již jste předplatitelem, přihlašte se prosím.
