NP č.519 > Téma číslaDobrý záměr nestačíJan Štěpánek

Jan Mrkvička je šéfem rozvojových a humanitních projektů společnosti Člověk v tísni. Ze své pozice pomáhá a podporuje 1300 zaměstnanců na misích po celém světě.

Hranice mezi dobrým úmyslem a neštěstím je velmi tenká. Platí to o pomoci mezi jednotlivci a určitě to platí i u tak velkých mezinárodních operací, jakými se zabýváte vy.
Ano, samotný dobrý záměr nestačí. Pamatuju si situace, třeba z Afghánistánu, bylo to v roce 2002, těsně po válce, ta země se stavěla na nohy z úplného spáleniště, lidé se začali vracet do svých domovů a začali jsme pracovat na tom, aby místní zemědělci zase zaseli a mohli prodávat své produkty na trhu a byli soběstační. A přišla tam jedna veliká mezinárodní humanitární organizace, která měla někde nějaké volné sklady pšenice, takže šli a rozdali pšenici všem zadarmo. Tím pádem srazili ceny na trhu a farmáři, kteří by bývali mohli něco prodat, byli najednou bez šance a přišli tak o veškeré zisky. Podobných příkladů je hrozně moc.


Jak tedy taková správně pojatá humanitární mise vypadá podle vás?
V rámci naší rozvojové pomoci se snažíme řešit problémy systémově. To není o tom, že někam přijedete a něco někomu rozdáte. Musíte na místě zmapovat celou tu situaci, musíte se domluvit s místní vládou, získat pro svůj projekt obyvatele a třeba i místní podnikatele. A různých chyb můžete po cestě udělat i nevědomky spoustu.


Jste u toho, když se vybírají noví lidé na mise? Co jsou vlastně zač lidé, kteří se vám hlásí s tím, že pojedou na mnoho měsíců pomáhat třeba do Afghánistánu?
Je rozdíl mezi tím, kdo se na mise hlásí a koho my vybíráme. Hlásí se lidi nejrůznějšího ražení, často mladí lidé, kteří rádi cestují a mají rádi dobrodružství. Ostatně to byla kdysi před osmnácti lety i moje první motivace. (směje se) A pak také přicházejí lidé s primárně altruistickou motivací, prostě chtějí v první řadě pomáhat.


Je pro vás zajímavější spíše ten dobroduh, nebo altruista?
Obojí přístup je možný, ale když má někdo primárně pomáhání jako svou hlavní motivaci, je tam větší nebezpečí, že bude zklamaný.

Pro koho je pomáhání hlavní motivace, může být zklamaný

Co je špatného na tom, když chci v první řadě pomáhat?
Práce na misi je mimo jiné i o dost těžkém vyjednávání a když přijedete třeba do Afghánistánu, potkáte lidi, co prošli válkou a vůbec toho mají za sebou hrozně moc, a vy vidíte, jak jsou na tom špatně, musíte to překonat a třeba i velmi tvrdě vyjednávat. Vždy je to v podstatě obchod, něco dám já, něco dáš ty. V takových případech samotné altruistické nadšení nemusí stačit. Znám spoustu lidi, kteří projdou svojí první misí, otevřou se jim oči a jejich životní priority se zásadně posunou. Také k nám chodí vyhořelí manažeři z korportárů a nebo lidi, kteří před něčím utíkají – tam jsme pak hodně obezřetní. Pokud vidíme, že hlavní motivace je, že chci na misi, abych nebyl někde jinde, tak takové lidi si nevybíráme.


Jezdíte na mise do válečných konfliktů a míst humanitárních katastrof. Je v pořádku si v takových podmínkách říct, že mě taková práce baví a naplňuje?
To, že z pomáhání člověk něco má, ať už zážitek, nebo dobrý pocit, tak to je v pořádku. A je v pořádku si to přiznat, třeba já říkám otevřeně, že mě to baví. Rád cestuji, poznávám rád různé lidi a různé kultury a to je to, proč to dělám. Nechceme mít zaměstnance, kteří jdou „trpět“ na misi do Sýrie, protože tam ty lidi trpí taky. Tím se pak stavíte na stranu těch, kteří tu pomoc potřebují a přestáváte být ve své práci funkční.


Ten, kdo pomáhá, má nad tím, komu je pomáháno, určitou moc. Připravujete na to nějak své zaměstnance na misích?
Nemusíte toho ani nějak vědomě zneužít, ale už jen fakt, že tu moc máte, znamená ,že s ní můžete i nevědomky zacházet ne-
opatrně. Máme etický kodex včetně protikorupční směrnice nebo směrnice na ochranu dětí. Některé směrnice jsou jednoduché, jiné složitější.

Je rozdíl mezi tím, kdo se na mise hlásí, a koho vybereme

Jaké jsou ty složitější?
Třeba ty protikorupční. Představte si, že pracujete v zemi, kde víte, že vláda, úředníci, policisté, všichni jsou zkorumpovaní a vlastně celá země stojí jen na korupci. Třeba v Kongu se říká: úředníkovi musíš koupit pero, aby ti jím něco podepsal. Když jste v takové zemi, musíte s těmi lidmi opravdu hodně do hloubky mluvit, aby pochopili, že ta korupce je nepřijatelná, že se jí dá vyhnout a proč vy toho systému nemůžete a nechcete být součástí.


Začínal jste na misích a dnes trávíte většinu času v kanceláři. Nestýská se vám po adrenalinu té bezprostřední pomoci?
Párkrát do roka na misi na krátý čas vyjíždím, to je takový bonus mé práce. Nejen já, ale všichni vrcholoví manažeři se na misích setkáváme nejen s našimi zaměstnanci, ale i s lidmi, kterým bezprostředně pomáháme. Stojíte pak tváří v tvář babičce, které povodeň vzala dům a díky Člověku v tísni má nový. To je ta zpětná vazba, která je tak důležitá. Protože když vidíte v počítači excelový report, co jste dokázali, tak je to fajn, ale důležité je k tomu mít i ten obyčejný lidský pocit.

 


autor / Jan Štěpánek VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články z tohoto čísla

Nevypusť duši / Štěpán Materna > NP č.519 > Startér Už vám někdo řekl, že tu zlomenou nohu si jenom namlouváte, a kdybyste trochu změnili přístup k životu, že by to určitě přešlo? Ne? Lidé trpící depresemi však podobné rady slýchají. Aby veřejnost uvažovala o psychických nemocech stejně jako o těch fyzických, i o to se snaží sdružení Nevypusť duši. Šíří osvětu o duševním zdraví a vyvrací mýty, které kolem duševních onemocnění kolují. číst dále Z pasťáku za bar / Jakub Yellen > NP č.519 > Téma čísla Tihle dva srdcaři se potkali ve výchovném ústavu pro mládež, kde pracovali jako vychovatelé. Pak se přihlásili do výběrového řízení a provozovatele sociální restaurace SANANIMu z. ú. a vyhráli. Jakub Janyška a Samuel Bachmann. číst dále Věřit sám sobě je dobrá forma víry / Prodejce Petr > NP č.519 > VIP Rozhovor Hudebník Michal Hrůza a prodejce Petr z Karláku se za parného dne sešli nad nealkoholickým pivem a poklábosili jako staří známí. Nedoslýchavý Petr se Michalovi svěřil se svým osobním příběhem, životními sny i s tím, že by bez hudby nemohl existovat. číst dále Divočina / Stanislav Komárek > NP č.519 > Jiné čtení Jako ke všem emočně silným věcem je i lidský poměr k divočině ambivalentní. Jednou se chápe jako ohrožující, bytostně cizí pustina, která by měla raději nebýt, podruhé jako ztracený ráj, do něhož bychom znovu chtěli vstoupit, či jeho fragmenty alespoň uchovat. číst dále
celý archiv